Západní komentátoři mají pravdu, když považují sesazení voleného prezidenta za tragické a varují před vládou armády. Egypt měl tuto zkušenost mezi únorem 2011 a červnem 2012 a byla katastrofální: stovky mrtvých, tisíce vězněných, manipulace s lidovým násilím, ve všech ohledech chybné nakročení do složitého politického protestu, jakým je demokratizace.
Je také dobře, když bude na egyptskou armádu vytvářen tlak na to, aby postoupila moc co nejrychleji a neúplněji parlamentu a legitimní vládě. Právě kritika ze strany evropských států a médií během armádní vlády citelně chyběla. Minulý týden si miliony Egypťanů řekly podruhé o to, aby jejich vláda nebyla vládou jedné strany a to je moment, který je nutno podpořit.
Viděno z Káhiry ale překvapuje, do jaké míry západní tisk přechází silné protestní hnutí, které se minulý týden zvedlo. The Economist nazývá svržení Mursího katastrofou, která bude působit pro populisty jako podnět k obcházení parlamentů. Obava z populismu je oprávněná, ale v tomto případě i výsledek jednostranné četby událostí.
Protesty nebyly negativním populistickým výbuchem, ale kulminací dlouhotrvající nespokojenosti, která se masově projevila například v listopadu. Tehdy si Mursí dekretem přiřkl nadústavní pravomoce, aby vzápětí prosadil ústavu proti zbytku společnosti. Mursího ale nakonec nestály funkci ani jeho přehmaty, ani samotné protesty, ale neschopnost na protesty zodpovědně odpovědět.
Neschopnost vládnout inkluzivně, ale v konfrontaci s částí společnosti, je vadou prvních fází demokratizace. Ani armáda, ani islamisté, nebyli schopni vytvářet konsensus. Státní instituce zůstaly slabé, veřejnost polarizovaná. Poslední události nejsou pozitivním řešením krize, ani návrat k bodu nula, ale snad další zkušenostní fází s otevřenou politikou.
