Jako v těžkých dobách starého Říma se i dnes cítí řada světových křesťanů.
Organizace sledující stav lidských práv tvrdí, že stoupenci Krista patří k nejpronásledovanějším náboženským skupinám vůbec. Přitom, kdo by to řekl? Vždyť je jich tolik. K nějaké formě křesťanství se na planetě hlásí přes dvě miliardy lidí, téměř každý třetí člověk. I přesto je leckde možno považovat křesťany za oběti, za novodobé mučedníky. Zejména to platí o zemích, v nichž vládne islám. Nebo komunistická totalita.
Kevin Ang je teď obezřetnější, než býval. Když se blíží ke svatostánku, každou chvíli se kradmo rozhlíží a kontroluje okolí. Teprve pak vytáhne klíč, odemkne vrata a rychle vstoupí do svého kostela. Kevin je kostelníkem v křesťanském chrámu na předměstí malajsijské metropole Kuala Lumpur.
Stále tam přebývá pach spálené umělé hmoty. Zdi jsou očouzené, okna vytlučená a provizorně zadělaná překližkou. Kevinův kostel byl jedním z jedenácti, které v Kuala Lumpuru vypálili rozhněvaní muslimové. "Kvůli tomu, že říkáme svému bohu Alláh, stejně jako oni," vysvětloval Kevin pro onlinovou verzi časopisu Der Spiegel.
V Malajsii, jež bývá považována za jednu z nejliberálnějších zemí, v nichž vládne islám (devět procent obyvatel se hlásí ke křesťanství), je to stěžejní problém.
"Od chvíle, kdy se naši předci před sto lety stali křesťany, používáme slovo Alláh. Je to součást naší mateřské řeči," řekl agentuře AP Daniel Raut, duchovní tamní evangelické církve.
Bitva o jedno slovo neskončila
Dlouho nikoho ani nenapadlo, aby se tomu divil. Zhruba před třemi lety však úřady přitvrdily, začaly zabavovat i Bible, v nichž se objevil "Alláh", jméno, jež si muslimové monopolizují.
A počátkem roku zfanatizovaní stoupenci proroka Mohameda začali vypalovat kostely. Přestože Nejvyšší soud vydal dobrozdání, podle něhož může být zván Alláhem i křesťanský bůh.
Pak násilné bouře ustaly. Imámové se nicméně se stavem věcí nesmířili a Molotovovy koktejly mohou kdykoli začít létat znovu. V Malajsii jde i o politiku - vládnoucí strana potřebuje spojenectví fundamentalistů a chce si je udobřit pomocí náboženské politiky, která křesťany diskriminuje.
Jak vidno, být křesťanem není v některých krajích bez rizika. Někdy jde dokonce o život.
A co je ještě podstatnější, nejen v Malajsii, ale v řadě dalších států islámského světa získalo v posledním desetiletí extrémní pojetí náboženství značný vliv na vládní politiku. Nebo se o to, často násilnou cestou, snaží.
Stačí se porozhlédnout: militantní hnutí Hamas ovládá pásmo Gazy, islámské milice bojují s větším či menším úspěchem s vládami v Nigérii a na Filipínách. Somálsko, Afghánistán, Jemen a Pákistán upadly do značné míry do rukou islamistů. Sekulární vlády svádějí více či méně urputný boj s extremistickým islámem také v Iráku, Alžírsku, Súdánu, Indonésii a Egyptě.
To všechno nezbytně nemusí vést k perzekuci křesťanů, často však vede. S jistou nadsázkou platí: všude tam, kde vliv fundamentalistů narůstá, svoboda pro vyznávání jiné víry se smršťuje. Byť okolnosti mohou být různé.
"V takovém Iráku napočítali v roce 1987 1,4 milionu křesťanů. Teď jich zbylo asi 400 000, ostatní uprchli," řekl nedávno agentuře Reuters Bassam Bašír, křesťan z Mosulu.
"Agresivní" misionáři
Občas na sebe křesťané přivolají hněv stoupenců "domácích" věr přehnanými aktivitami. Jeden čas to platilo i o Indii, kde před deseti lety hořely kostely a umírali věřící. Militantní hinduisté vyčítali křesťanským misionářům, že násilně obracejí venkovany na svoji víru pod záminkou slibů sociální pomoci.
Ve stylu: tady máš pytel rýže, ale budeš uctívat Krista. "Pravda však spíše je, že křesťanské organizace účinně pomáhají těm nejchudším v odlehlých oblastech. Někteří z vesničanů pak po kladných zkušenostech skutečně konvertují ke křesťanství," vysvětloval pro AP sociolog Pramod Kumar.
Křesťanská nevládní organizace Open Doors odhaduje, že zhruba 100 milionů křesťanů trpí nějakou mírou perzekuce. Třeba jim úřady nepovolí postavit kostel, zakazují distribuci Biblí nebo omezí přístup následovníků Krista ke vzdělání či k některým profesím. Brutálnější verzí bývá znásilňování, přepadání, vyhánění, či dokonce vraždění.
Jsou i státy, kde pogromy na křesťany nemají s fanatickým islámem nic společného. Jde vesměs o totality komunistického typu. Laos, Čína, Vietnam. Byť v takové Číně dnes množství křesťanů už dvojnásobně převyšuje počet členů komunistické strany.
Zvláštní kapitolou je Severní Korea. Tam "odhalený" křesťan putuje bez řečí do pracovního tábora. Buddhistické království Bhútán na to jde úplně "od lesa": Existenci křesťanské víry pro jistotu vůbec neuznává.
