Pro Olgu Weissovou znamená nařízení zůstat doma mnohem víc než jen zamknout dveře kvůli koronaviru. V těchto dnech si totiž vybavuje vzpomínky na to, jak se v Belgii za druhé světové války s rodiči dva roky skrývala před nacisty, kteří hledali Židy, píše agentura AP.
„Je to skoro jako ozvěna našeho dětství, stejný pocit, že nevíte, co se stane,“ uvedla 83letá Weissová, která žije na předměstí Chicaga. „Nemyslíme na virus, myslíme na to, co se nám tehdy stalo,“ dodala. Stále naživu je dnes podle odhadů téměř 400 tisíc přeživších holokaustu.
Koronavirus vyvolává pocity strachu a připomíná traumata i značné části široké veřejnosti, současná situace ale emočně obzvlášť doléhá na ty, kteří přežili nacistickou genocidu, myslí si psycholožka Jael Danieliová, která stojí v čele organizace pro oběti holokaustu a jejich děti.
Reakce lidí ale nejsou stejné. Někteří lidé, kteří přežili, mají za současné pandemie pocit, že by měli být příkladem toho, jak přežít a bojovat, uvedla Danieliová.
Do jejich traumatizovaných myslí se ale mohou vloudit souvislosti, které někomu připadají jako extrémní. Strach z hospitalizace si například mohou podle psycholožky připodobnit strachu z toho, že budou uvězněni v koncentračním táboře, odkud není úniku.
Pocity uvěznění doma zase podle Danieliové mohou těmto lidem připomenout „strašnou dobu, kdy se museli skrývat před světem, aby přežili“. Zároveň se stará traumata mohou násobit postupujícím věkem i v době, kdy svět nečelí krizi podobné koronaviru.
Nacisti si pro nás jdou!
Důkazem toho je, že v domovech pro seniory byly zaznamenány případy, kdy se jejich židovští obyvatelé báli jít do sprchy.
Na vlastní oči se svědkem takové situace stala Colette Avitalová, která po druhé světové válce emigrovala do Izraele z Rumunska, byla poslankyní a nyní předsedá Sdružení organizací pro přeživší holokaustu v Izraeli.
Nacista riskoval život, aby zachránil stovky Židů, uznání se dočkal až nyní |
Její 97letá matka krátce před svým skonem křičela ze sna: „Nacisti si pro nás jdou!“ Nyní takové obavy sílí, jelikož lidé vědí, že za jejich dveřmi číhá hrozba. „Budí to v nich paniku,“ tvrdí Avitalová.
André Stein, kterého za války v Budapešti zbili výtržníci ve frontě na chleba a nechali jeho tělo ležet na hromadě mrtvol, uvedl, že rozdílem u koronaviru je, že je neviditelným nepřítelem.
„Nyní můžete jít po ulici, někdo vedle vás kýchne a může vás to zabít,“ uvedl 83letý Stein, který žije v kanadském Torontu a je autorem knihy o dětských obětech holokaustu.
Někteří věří, že mají štěstí v neštěstí
Koronavirus u většiny nakažených vyvolává mírné příznaky v podobě kašle a horečky, u některých, převážně starších lidí a dlouhodobě nemocných, ale může způsobit zápal plic a smrt.
„Nechodím moc ven,“ uvádí proto 88letý Sidney Zoltak, který žije v Montrealu a který se za války v Polsku s rodinou skrýval před nacisty na několika místech. Sedm měsíců strávili v podzemním bunkru bez denního světla. Zoltak věří, že má štěstí.
Své dny naplňuje psaním, mluví se synem, který mu ke dveřím dává potraviny a díky internetu může vést videochaty se svými vnoučaty a dalšími přeživšími holokaustu. Minulý týden s rodinou virtuálně oslavil židovský svátek pesach. Ví ale, že mnozí takové štěstí nemají, jsou odříznuti od rodin a mají strach.
Strach z opětovného hladovění
Newyorské sdružení Jewish Claims Conference, které usiluje o zajištění odškodného pro oběti holokaustu žijící mimo Izrael, minulý týden v souvislosti s dopadem na tuto skupinu oznámilo, že rozdělí granty ve výši 4,3 milionu dolarů organizacím, které zajišťují péči o 120 tisíc přeživších holokaustu.
Polovina Američanů neví, kolik Židů zemřelo za holokaustu, ukázal průzkum |
Weissová, která koordinuje skupinu asi dvaceti těch, kteří byli jako děti ukryti před nacisty, se slovy „ač se to může zdát jakkoli směšné“, přirovnává strach z hladovění za války k současné krizi, kdy se některé obchody potýkají s nedostatkem zboží.
Ví ale, že v dnešní době nemusí mlčet a bát se, zda na ni za dveřmi nečeká gestapo. Ví, že pouhým poslechem hudby neriskuje odhalení a smrt.
„Pocity jsou ale stejné,“ říká. „Je to stejný strach z toho, co se nám stane... strach, který jsme měli na začátku života a který máme teď na jeho konci,“ říká.
