V pátek ve večerních hodinách jednotky turecké armády s těžkou technikou a za podpory vzdušných sil začaly obsazovat strategické body v Istanbulu a hlavním městě Ankaře. Krátce na to bylo oznámeno v prohlášení převzetí moci armádou za účelem „znovunastolení ústavního pořádku, demokracie, lidských práv a svobod“. Cílem bylo sesadit vládu pro-islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a prezidenta Recepa Erdoğana.
Navzdory rychlosti a organizovanosti, s jakou armádní jednotky usilující o puč převzaly kontrolu nad strategickými cíli, včetně médií, vládních budov, dopravních uzlů i letišť, začali pučisté brzy ztrácet momentum. V první řadě se nepodařilo pučistům udržet charismatického prezidenta Erdoğana (a nakonec i premiéra a další představitele vlády) mimo hru.
Tomáš Kaválek Interní doktorand na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Specializuje se na region Blízkého východu, kurdskou otázku a tureckou politiku. |
Údajně byl totiž na dovolené v Marmarisu na jihozápadním pobřeží Turecka, podařilo se mu však již v noci spojit s médii skrze videohovor, kde vyzval občany země k odporu proti pučistům. Ráno dorazil zpátky do Istanbulu. Klíčoví důstojníci jako například velitel 1. armády Ümit Dündar vyjádřili podporu vládě. V ulicích se navíc začali srocovat podporovatelé vlády mimo jiné i na popud Erdoğana. Policejní i armádní složky věrné vládě se střetávaly v ozbrojených potyčkách s „pučisty“.
Většina vojáků (často mladých rekrutů vykonávajících povinnou vojenskou službu) se vzdala davům či ozbrojeným složkám loajálním vládě. V sobotu v poledne se již puč zdá být z větší části potlačen až na ojedinělý odpor. Podle premiéra Yıldırıma bylo doposud zatčeno přes 2800 vojáků, další provládní zdroje uvádí, že okolo 200 lidí zemřelo, z toho přes 100 pučistů. Premiér Yıldırım společně s Erdoğanovou prezidentskou kanceláří mezitím vyzývají veřejnost, aby vyšla dnes večer do ulic (což může poukazovat na obavu z dalšího pokusu o převzetí moci).
Silná podpora vládní AKP
Moderní Turecko má za sebou dlouhou historii armádních pučů a rozhodujících zásahů do politiky (1960, 1971, 1980, 1997). Armáda, jakožto „strážce sekulárního Turecka“ mnohdy zasahovala proti pro-islamistickým politickým strukturám, v roce 1997 donutila odstoupit pro-islamistickou vládní stranu Refah, jejímž členem byl tehdy i současný prezident Erdogan. Pro Erdoğanovu AKP, u moci od roku 2002, tak bylo prvním úkolem usilovat o omezení vlivu armády na politický systém. AKP uspěla a pozice a jednota armády byla povážlivě oslabena.
Páteční pokus o puč záhy narazil na velitele a jednotky v rámci armády i dalších bezpečnostních složek, kteří vládu podporují. Vláda AKP, byť je právem kritizována za silné autoritativní tendence, se těší značné podpoře Turků (ve volbách v listopadu 2015 získala 49,5 % hlasů), což se promítlo i do masových demonstrací proti pučistům.
Nakonec ani jedna z parlamentních opozičních stran, včetně pro-kurdské HDP či Republikánské lidové strany (CHP), která se ideově se hlásí k sekulárnímu nacionalismu a má tradičně blízko k armádě, nevyjádřila puči podporu.
Kdo stojí za pučem?
Puč v TureckuZAČÁTEK: Tanky na letišti, v zemi se střílí MINULOST: Tři převraty v posledních desetiletích ODVETA: Erdogana vítaly davy. Pučisté ztrácejí pozice BILANCE: Po noci jsou mrtví a stovky zajatých SILNÁ ARMÁDA: Druhá největší v NATO ROZHOVOR: Puč všechny překvapil |
Není zatím jasné, jaká frakce za pokusem o puč stojí. Vláda viní „paralelní struktury“, kterými se rozumí mocné islamistické hnutí Fethullaha Gülena. Gülenovci zaujímají silné pozice v byznysu, policii, soudní moci i armádě. Do konce roku 2013 byli spojenci AKP, nicméně po rozchodu se s Gülenova hnutí stal pro vládu „úhlavní nepřítel“, jehož sympatizanti čelí tvrdým represím.
Právě boj s Gülenovci a také obnovený boj s kurdskými povstalci sblížil vládu a nacionalistické frakce v rámci bezpečnostních složek, protože v těchto věcech se jejich zájmy překrývají. Stejně tak však mohou stát v čele puče sekulární síly. Na sociálních sítích se však objevují i dohady o tom, že puč zosnovala sama vláda, aby její potlačením posílila svoji pozici a získala další argument k potlačování disentu.
Hrozba občanské války
Turecko se za poslední rok povážlivě destabilizovalo. Na východě se od léta opět bojuje s kurdskými povstalci, země čelí teroristickým útokům ISIS i kurdských skupin, ekonomická situace se zhoršuje a polarizace společnosti mezi konzervativními (rozuměj pro-islamistickými) segmenty společnosti a pro-sekulárními silami se jenom prohlubuje. Turecko navíc čelí zhoršeným vztahům s regionálními hráči. Navzdory současným snahám zlepšit vztahy s Ruskem, Izraelem či Egyptem, se stále nachází ve značné izolaci.
Západ včetně EU a USA vyjádřil podporu Erdoğanovu režimu. Přestože má Západ výhrady vůči současnému tureckému režimu, jedná se klíčového partnera v regionu, člena NATO od roku 1952. V současnosti je noční můrou Západu Turecko ještě více nestabilní, či dokonce ve stavu občanské války.
Při minulých zásazích armády do politiky, například v roce 1980, nakonec Západ změnu režimu v Turecku podpořil s vidinou větší stability. Dnes je však situace odlišná a případný puč by jistě neskončil kvapným obnovením stability, naopak by se dost možná rýsoval černý scénář občanské války. Na druhé straně nelze očekávat, že potlačení puče je příslibem obratu ke stabilitě, naopak polarizace společnosti bude pokračovat.
Turci obsadili jeden z tanků pučistů
