Se svou typickou gestikulací potvrdil Chirac již dávno tušené: už se nebude pokoušet o třetí prezidentský mandát. Uzavírá se tak kariéra muže, který po více než 40 let významně ovlivňoval osud své země.
"Již nebudu kandidovat v příštích prezidentských volbách, které se konají na přelomu května a června," uvedl k televizním divákům 74letý politik. S pochmurnou tváří pak dodal, že bude pokračovat v boji za spravedlnost, rozvoj, mír a velikost Francie. Neupřesnil však, jak chce Francii sloužit.
"Ani minutu svého života jsem nepřemýšlel o tom, že bych přestal sloužit naší vynikající Francii. Té Francii, kterou mám tolik rád, stejně jako vás," dodal.
Chirac oproti očekávání nevyslovil podporu žádnému z kandidátů ve volbách, tedy ani kandidátovi vládní pravice Nicolasi Sarkozymu. Řekl, že k oznámení jeho úmyslů v tomto směru ještě přijde čas.
S oznámením o definitivním opuštění politické arény dlouho čekal. Chtěl si podržet silný mandát co nejdéle, aby například na summitu EU nebyl pouhým dosluhujícím prezidentem, ale hlavou státu v plné síle. Ale už dříve několikrát naznačil, že se připravuje na život po opuštění Elysejského paláce.
Z levičáka gaullistou
Jak si ho Francie bude pamatovat? Jako výborného rétora, který drtí své soupeře? Jako sukničkářského politika, jenž vždy hájil zájmy zemědělců? Jako státníka, který se postavil americkým plánům k útoku na Irák? Jako prezidenta, za jehož úřadování Francii pohltila "blbá nálada" pramenící z hospodářské stagnace?
Jedináček Jacques vystudoval politologii a absolvoval i proslulou školu ENA, na které se k nejvyšším metám připravují budoucí politické špičky země. Jako student se účastnil demonstrací extrémní levice proti jadernému zbrojení.
Krátce po své svatbě dobrovolně nastoupil jako důstojník do války v Alžírsku. Mladý švihák elvisovského střihu tam odsloužil 18 měsíců. Pak pod ochrannými křídly předního pravicového politika Georgese Pompidoua, který mu říkal "můj buldozer", rychle stoupal po kariérním žebříčku. Stihl být mezi jiným ministrem zemědělství a vnitra, než se v roce 1974 stal na dva roky premiérem.
V roce 1977 byl poprvé zvolen starostou Paříže. Z hlavního města vybudoval svou baštu, z níž se chtěl odrazit až na nejvyšší post. V metropoli všechny volby jasně vyhrával, ale ve zbytku Francie mu občané tak nepřáli, takže se prezidentem stal až v roce 1995. Uspěl teprve při své třetí kandidatuře, předtím ho dvakrát "vyklepl" socialista Francois Mitterrand.
Prezidentské problémy
Hned na sebe upozornil celý svět, když v červenci 1995 nařídil pokusné atomové výbuchy na ostrovech v Tichomoří, za což ho stihla vlna mezinárodní kritiky.
Také v Evropě se mu nedařilo: francouzsko-německý unijní motor, který za dvojice Kohl a Mitterrand šlapal jako u nového mercedesu, se u dvojice Chirac-Schröder zadrhl jako ve vysloužilém peugeotu. Schválení eura na tom nic nezměnilo.
Doma to nebylo o moc lepší. Na Chiraka se začaly vyvalovat aféry z pařížské radnice. Šlo o machinace s byty, fiktivní zaměstnání, podezřelé zakázky či nadměrné využívání obecních peněz pro osobní spotřebu. Několik jeho spolupracovníků bylo odsouzeno, šéfa státu před vyšetřováním zachránila prezidentská imunita.
Druhé prezidentské volby vyhrál s převahou
Zdálo se, že pro prezidentské volby v roce 2002 je odepsán. Místo toho však vyhrál s rekordní podporou 82,21 procenta voličů, ač si ho málokdo doopravdy přál v čele státu.
Do druhého finálového kola s ním totiž k překvapení všech postoupil pravicový extremista Jean-Marie Le Pen. Voliči tak v podstatě neměli na výběr a podle satirického sloganu "Lepší šejdíř než fašoun" dali svůj hlas Chirakovi.
Prezidentovi nelze upřít tvrdohlavost, s níž jde do střetů, které mohou uškodit. Neváhal se plnou vahou zasadit o zákon, který zakazuje popírat genocidu, kterou v roce 1915 spáchali Turci na Arménech. Stejně tak jednoznačně se postavil do čela odpůrců americké války v Iráku.
Chirac: Říkal jsem Bushovi, že dělá velkou chybu
"Říkal jsem Bushovi snad šestatřicetkrát, že dělá obrovskou chybu, když jde do války v Iráku. Nebylo to nic platné," píše ve své vzpomínkové knize.
Někdy však jeho umíněnost hraničila s arogancí. Vzpomeňme třeba na to, jak státům střední Evropy, které podpořily Bushovu protisaddámovskou politiku, povýšeně vzkázal, že "propásly dobrou příležitost mlčet".
Během jeho druhé prezidentského mandátu Francie ekonomicky stagnovala a v zemi se epidemicky šířila skepse, která vyvrcholila protestním zamítnutím evropské ústavy v referendu v dubnu 2005. Chirakovi na truc. Čím dál častěji zaznívala volání po reformách, ale stárnoucí prezident, kterého začaly stíhat zdravotní problémy, se stal ztělesněním jejich neproveditelnosti.
Chirac v datech■ Narodil se 29. listopadu 1932 |
