Týden ohňů ukázal Francii varovný fakt, že ne všichni Francouzi jsou Francouzi, i když se v zemi narodili. Šéfredaktor deníku Le Figaro napsal v úvodníku státotvorně, že ti, kdo celé noci zapalovali ulice, přepadali radnice a rabovali, „nejsou celá francouzská mládež“. Čtenáři ho v diskusi sarkasticky opravili: správně má být napsáno „není to francouzská mládež“.
Ten kontrast trvá už dlouho: když Francouzi s migračním pozadím, jak se to dnes oklikou říká, zabijí například učitele, jenž je „klasickým“ Francouzem, nevyrazí většinová populace jako na povel do ulic zapalovat auta a podpálit dům starosty i s rodinou, jak se stalo teď.
Ale když se to semele naopak, ve Francii nastane peklo. Říká se tomu mechanicky protest, ale ve skutečnosti ti lidé využívají záminku útočit na stát, který berou jako cizí. To je jádro věci. Žijí tam sice už třeba třetí generaci, ale vždy se nakonec ukáže, že se cítí jako enkláva na nepřátelském území.
Situace je mrazivá. Cituje se vyjádření policie „jsme ve válce“, ale listu The Guardian totéž řekl i muž z „druhé strany“, Pařížan Bashir Mokrani: „To není jako válka. Je to prostě válka.“
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.
