Východní partnerství (VP) mělo za cíl sblížení EU s Ukrajinou, Běloruskem, Moldavskem, Arménií, Ázerbájdžánem a Gruzií. Podle pozorovatelů šlo o jednu z nejambicióznějších iniciativ unijní zahraniční politiky. Oficiálně odstartovala 7. května 2009 na summitu v Praze.
„Východní partnerství by nemělo být ani obnovováním bloků, ani soubojem o sféru vlivu,“ ujišťoval tehdy český premiér Mirek Topolánek. „Stojíme si silně za názorem, že žádné sféry vlivu existovat nemají - ani pro Rusy, ani pro nás,“ prohlásil po ruské kritice český exministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Rusové VP vnímali jako snahu oslabit jejich pozice ve východní Evropě, kterou by Západ postupně vtahoval do EU i do NATO. Podobně však partnerství ve skrytu chápali i někteří její strůjci a zastánci, argumentuje Cadier v článku v odborném časopise Geopolitics.
S partnerstvím byly tedy od začátku spojeny geopolitické kalkuly, a to na obou stranách barikády. Vnímání partnerství optikou geopolitiky ještě zesílilo během ukrajinské krize na konci roku 2013.
Brusel, Washington, ani Moskva však o svých geopolitických cílech otevřeně nemluví. Samotný pojem geopolitika je stále nepopulární, evokuje totiž teritoriální expanzi či sféry vlivu, kteří mnozí vydávají za překonané nešvary minulosti.
Za geopolitickou lze označit snahu o kontrolu či integraci vnějšího území. V tomto smyslu je rozšiřování EU geopolitickým procesem, napsal Cadier. A možnost budoucího přistoupení k EU byla i jednou z vábniček partnerství, byť pro mnohé mlhavou.
„Vezměme Rusku Ukrajinu“
Cadier si všímá, že českou zahraniční politiku opanovali mezi lety 2005 a 2010 atlantisté, kteří prosazují silnou orientaci na USA. Podle něj se tehdy stal atlantismus ve veřejné debatě téměř hegemonním. Tato skupina viděla partnerství jako „způsob, jak zadržet regionální vliv Ruska,“ poznamenal Cadier.
Schwarzenberg se vrátil z Kyjeva, nikdo z vlády s ním mluvit nechtěl |
Doplnil, že atlantisté nejen dodali partnerství geopolitický rámec, ale zařídili, že se východní Evropa vůbec stala pro českou diplomacii prioritní oblastí. Před tím se Praha více zaměřovala na Balkán a samozřejmě na západní Evropu.
Vedoucí postavou atlantistů byl Alexandr Vondra. Ten v letech 2006 až 2007 zastával post ministra zahraničí a v letech 2007 až 2009 vicepremiéra pro evropské záležitosti.
Cadier uvedl, že nejmenovaný bývalý český ministr zahraničí (podle kontextu může jít jen o Vondru nebo Schwarzenberga) v soukromí řekl, že dlouhodobou politikou Ruska je obnova sovětské říše. Cadier to označil za „narativ zadržování,“ přičemž zadržování Ruska bylo (i) leitmotivem studené války.
Cadier napsal, že v Praze partnerství chápali i jako politiku vytlačování ruského vlivu z postsovětského prostoru. Citoval nejmenovaného českého diplomata, který se podílel na tvorbě partnerství a výslovně se přihlásil k atlantistům.
Ten označil partnerství za snahu „změnit situaci“ zemí mezi EU a Ruskem. Negativní reakci Moskvy vysvětlil tím, že partnerství by mohla vést EU k tomu, aby „země Východního partnerství vzala Rusku,“ které „si stále myslí, že jsou jeho“.
Rusové nevzali Krym Ukrajincům, ale Američanům, míní ukrajinská exposlankyně |
Vnímání partnerství jako nástroje pro regionální boj o vliv prosvítá v očích Cadiera i v některých oficiálních vyjádřeních Schwarzenberga. Jako příklad zmínil jeho výhrůžku, kterou v únoru 2009 adresoval Bělorusku. To varoval, že ohrozí své šance na účast v partnerství, pokud uzná nezávislost Ruskem okupovaných gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie.
Neméně důležité je to, že Češi pojímali partnerství jako předstupeň dalšího východního rozšíření EU.
Ukrajina bez Moskvy zabrání oživení ruského imperialismu
Spolu s Českem stálo za vznikem Východního partnerství Polsko, kde geopolitické souvislosti projektu hrály důležitou roli. Varšava sledovala vývoj v zemích mezi EU a Ruskem do značné míry kvůli vlastní bezpečnosti. „Ukrajina bez vlivu Moskvy byla dlouho považována za hlavní a nezbytnou ochranu před potenciálním oživením ruského imperialismu,“ poznamenal Cadier o Polsku.
Dodal, že také Varšava chápala partnerství jako přípravku pro budoucí přistoupení východoevropských zemí k EU. Chtěla zejména, aby se do EU začlenily sousední Ukrajina a Bělorusko, tehdy úzce svázané s Ruskem.
Ukrajina, Moldavsko a Gruzie by měly vstoupit do EU, myslí si Füle |
Cadier nicméně nepřehlíží, že k českému i polskému geopolitickému zarámování Východního partnerství přispěla i rusko-gruzínská válka v srpnu 2008. Zároveň zdůraznil, že v Česku ani v Polsku nebyly protiruské geopolitické úvahy jediným důvodem zájmu o partnerství.
Praze i Varšavě šlo neméně o to, aby získaly v EU určitou specializaci, na které by se úspěšně profilovaly jako jihoevropské státy na partnerství se zeměmi na druhém břehu Středozemního moře.
Jinými slovy: Češi ani Poláci nechtěli jen posílit vliv EU ve východní Evropě, ale i svůj vliv uvnitř EU. Oba cíle se jim povedly jen zčásti, dalo by se argumentovat, byť Cadier takové hodnocení nevyslovuje.
Geopolitická bitva o Evropu
Geopolitické nahlížení partnerství vysledoval Cadier i v jiných obdobích a v dalších zemích EU a ve Spojených státech. Při slyšení v americkém Senátu v listopadu 2013 zvýraznil geopolitický rozměr VP viceprezident vlivného washingtonského think tanku Atlantic Council Damon Wilson.
„Iniciativa Východního partnerství EU a budoucí rozšíření NATO se nutně nepřekrývají, ale mohou se vzájemně posilovat, stejně jako rozšiřování NATO a EU po konci studené války. Východní partnerství je ve skutečnosti posledním nástrojem společné transatlantické velké strategie,“ uvedl.
Mezi jarem a podzimem 2013 narůstalo napětí mezi EU a Ruskem, které skřípalo zuby, že Ukrajina hodlá podepsat přístupovou dohodu s EU. V červnu 2013 pak geopolitický podtext Východního partnerství přiznal litevský ministr zahraničí Linas Linkevicius. „Tohle je geopolitická bitva o Evropu a měli bychom vyhrát Ukrajinu,“ řekl politik země, která zrovna přebírala předsednictví EU.
Zapomeňte na EU, bratřete se s námi. Moskva tvrdě vydírá Kyjev plynem |
Výrok pochází z doby před svržením proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče, před násilnostmi na kyjevském náměstí Majdan a před ruskou anexí Krymu. Tuto eskalaci podle Cadiera ale přesto nezavinila přednostně EU, nýbrž mnohem spíše vnitřní dynamika na Ukrajině a v Rusku.
Cadier působí na pařížské univerzitě Sciences Po a Londýnské ekonomické škole. Podklady pro svůj článek sbíral i během výzkumu v Praze v letech 2008 až 2009.
Ve studii ale nepřipomíná, že v letech 2010 až 2014 byl eurokomisařem pro rozšiřování a politiku sousedství Čech Štefan Füle. Nezmiňuje ani to, že do rozbouřeného Kyjeva přijel v prosinci 2013 Schwarzenberg, tehdy coby předseda sněmovního zahraničního výboru. Na náměstí Majdan vyjádřil podporu proevropským demonstrantům.
Článek ani nenaťukl indicie, že geopolitický záměr oddělit Ukrajinu od Ruska má ještě delší historii. Ta sahá přinejmenším do roku 1997, kdy americký politolog Zbigniew Brzezinski vydal svou slavnou knihu Velká šachovnice.
V díle ukazuje, co musí USA dělat, aby oslabovaly své rivaly nebo bránily tomu, že se vůbec nějací vynoří. „Bez Ukrajiny přestává být Rusko euroasijským impériem,“ zní jeden z návodů Brzezinského.
