Ty, kteří tehdy stáli v jeho okolí, nejdřív napadlo, že se německý kancléř zhroutil. Nebo že byl dokonce zastřelen. Komu by také přišlo na mysl, že Německo právě pokleklo před Polskem. V úterý tomu bylo přesně čtyřicet let, kdy do Polska přijel od války první německý kancléř. A to nejméně pravděpodobné se stalo.
Německo opravdu pokleklo. Jedna záhada však událost provází dodnes: bylo to gesto Willyho Brandta bezprostřední, nebo to byl chladný kalkul? Historikové se stále přou. V každém případě se tato událost stala milníkem v německo-polských vztazích. A samozřejmě rovněž podpis, který pod smlouvou o přiznání polských hranic Německem zaschl o pár hodin později.
Událost se stala takovým milníkem, že v úterý při příležitosti čtyřicátého "výročí pokleknutí" navštívil Polsko německý prezident Christian Wulff. Spolu se svým polským protějškem Bronislawem Komorowským položil věnce právě k památníku obětem Varšavského povstání.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Wulff včera vzpomněl na to, jak na něj v jeho jedenácti letech gesto někdejšího sociálnědemokratického kancléře "hluboce zapůsobilo".
Ještě jednu dětskou vzpomínku v úterý přinesla německá média: vzpomínku Krzysztofa Wojciechowského, tehdy dvanáctiletého polského kluka, který dnes vede ústav Collegium Polonium:
"Vzpomínám si, že německý kancléř přijel a udělal něco, čím Němci přestali být zlí; nebo lépe řečeno tak moc zlí, jak jsem si myslel," řekl serveru Dradio.de.
Snímek klečícího kancléře před pomníkem připomínajícím povstání ve varšavském ghettu obletěl v prosinci roku 1970 celý svět. Pokud jej vidíte prvně, není to tak úplně vaše chyba. Vrcholila tehdy studená válka. Pokleknutí bylo tak velkým gestem, že se jej zaleklo i vedení tehdejšího komunistického Polska.
Přehnané gesto?
Jak připomíná německý list Focus, z položení věnců u pomníku se sice objevila v polské televizi reportáž, ale ta část, kde kancléř poklekl, byla vystřižena. Později snímek vyšel i v časopisech. Vinou cenzury však byl dole oříznut, takže to působilo, jako by kancléř stál.
Polsko tedy gesto zatajovalo a ani Německo jej nijak nevítalo. Přijetí, jaké doma čekalo na kancléře, by se sotva dalo označit jako "vřelé". V anketě magazínu Der Spiegel 48 procent oslovených označilo toto gesto za "přehnané". V některých městech vyšly do ulic průvody lidí třímajících transparenty. Třeba tenhle: Pověste zrádce. A k tomu ještě rukou přimalovaná skica oprátky.
Z dnešního pohledu nemohl Willy Brandt udělat nic lepšího. O rok později za svou politiku vůči východní Evropě dostal Nobelovu cenu míru. Dnes nese jeho jméno náměstí ve Varšavě, kde je také umístěn pomník s plaketou představující klečícího kancléře.
Ale jak to tehdy vlastně bylo? Přemohl Willyho Brandta opravdu ten silný okamžik, jak tvrdí ve svých pamětech, nebo byl památník u varšavského ghetta jen příhodným místem, kde může kancléř odprosit za vyvraždění Židů a zároveň se nesklonit před komunistickým aparátem?
"Jsem si jistý, řekl bych opravdu jistý, že Willy Brandt pokleknutí neplánoval. Vždyť jsme byli ráno a dopoledne spolu, seděli jsme dlouho vedle sebe v autě, mluvili jsme o spoustě věcí. Willy Brandt se prostě jen nechal unést situací," řekl v úterý v rozhovoru pro server Welt online tehdejší ministr zahraničí a pozdější spolkový prezident Walter Scheel. V každém případě to bylo gesto v čase a místě, které by nebylo lehké ani vymyslet.
