Kdyby se byla narodila o 10 let dříve, mohla se bouřit s půllitrem piva a cigaretou v ruce, při poslechu pirátských nahrávek západního rocku. Protože dorůstala v novém Rusku, stali se místo toho z ní a jejích přátel feťáci.
Dnes je smutnější a moudřejší, ničeho ale nelituje. "Byl to senzační život," říká bez ironie.
Rusko se potýká s drogovou epidemií. Z Afghánistánu proudí do země levný heroin; ze Západu kokain, Ectasy a LSD; ze střední Asie a z jihu Ruska marihuana.
Momentálně je nejoblíbenějším narkotikem heroin. Vzhledem k neexistenci osvěty a jelikož vláda nerozlišuje mezi jednotlivými drogami, nenese žádné zvláštní stigma. O jeho popularitu se do jisté míry přičinily západní filmy jako například Pulp Fiction Quentia Tarantina, jenž je v Rusku velkým hitem. Heroinu je tu k mání relativně hodně a je levný.
V důsledku toho se země, která neměla po většinu sovětské éry s drogami prakticky žádné zkušenosti, potýká s něčím, s čím již západní státy mají co do činění celá desetiletí.
Špatně placení pohraničníci a policisté se dají drogovými dealery snadno podplatit. Dlouhodobá léčba narkomanie je v Rusku prakticky neznámá s výjimkou luxusních soukromých klinik, jejichž péči si může dovolit jen hrstka boháčů. Krátkodobá léčba tu sice existuje, ta je však převážně neúčinná.
Pjotr Kamenčenko je jedním z mála ruských psychiatrů, majících rozsáhlé zkušenosti s léčbou drogové závislosti. V 80.letech se potulovat po rodící se rockové scéně a byl svědkem zrodu ruského drogového problému, když se první mladé rockové hvězdy Ruska vydávaly cestou svých západních idolů.
"Když jsem byl student, v letech 1976-82, nikdo na škole nebral drogy, vzpomíná Kamenčenko. "Možná marihuanu, ale to bylo jen pár lidí a dopřávali si jí jen sem tam."
Později poznal mladé rockové hvězdy, které rychle stoupaly po nebi slávy a stejně rychle sklouzávaly k těžké drogové závislosti. Protože byl jediným psychiatrem, kterého znaly a jemuž důvěřovaly - ještě dnes chodí oblečený do černé kůže a píše recenze na rockovou hudbu, stal se neoficiálním poradcem rockové scény v otázce drog.
Dokonce i tehdy byla narkomanie v Rusku naprosto okrajovým jevem. Rusové byli pijani, nikoliv narkomani. V uplynulém desetiletí se však začal tento trend mezi mládeží - především vzdělanou městskou - měnit.
Vláda má k dispozici seznam zhruba dvou miliónů oficiálně registrovaných narkomanů; před 10 lety jich bylo o polovinu méně. Dokonce i ten nejomezenější byrokrat však ví, že je to jen špička ledovce. V některých částech Moskvy nabyla narkomanie mezi mládeží teenagerovského věku a dvacetiletými epidemických rozměrů.
Čtyřiadvacetiletá Taťjana, s temnými kruhy pod očima a blonďatými vlasy do půlky šíje, pochází právě z takovéhoto prostředí.
Podle vlastních slov bývala prototypem "vzorného děvčátka", ve třídě premiantka, pýcha rodiny. Byla ale také společenským vyvrhelem, ignorována dětmi, jimž záviděla - skvělým, bystrým, sebejistým. Nakonec začala překračovat mez, která ji od nich dělila.
"Chtěla jsem zažít něco nového - silné pocity. Přála jsem si být jako ti přátelé, kteří mi ukazovali odlišnou tvář života," vzpomíná Taťjana, která si, stejně jako jiní narkomani, přála zůstat v anonymitě.
Sedí na pohovce kanceláře moskevské narkologické nemocnice č.17, největší nemocnici pro narkomany v Rusku, a mdlým hlasem vypráví.
Nemocnice, pochmurný komplex rozlehlých cihlových budov, má 2900 lůžek a během jediného roku poskytne odbornou péči 20.000 narkomanů a alkoholiků. V současné době tvoří 80 procent jejích pacientů narkomani propadlí heroinu.
Taťjana sem přišla, aby se léčila z návyku na heroin, který začala brát před šesti lety, když jí bylo osmnáct. Zpočátku jí její vášeň nelezla příliš do peněz a bylo to zábavné a vzrušující. Nakonec potřebovala na heroin denně 400 rublů - zhruba třetinu průměrného platu v Rusku. Něco z toho ukradla rodičům; o tom, jak získala zbytek, mlčí.
Teď, po 42 dnech detoxikace a krátkodobé rehabilitace, bude brzy propuštěna. Je nervózní, vylekaná a stydí se.
Je také HIV pozitivní, což se právě dozvěděla.
"Neexistuje horší trest," říká Taťjana s očima plnýma bolesti.
Chce si najít zaměstnání. "Musím něčím zaplnit dny, abych neměla čas přemýšlet," vysvětluje.
Jak se to stalo? Jak mohla společnost, která drogy prakticky vůbec neznala, v tak krátkém čase propadnout narkomanii?
Taťjana na to má vlastní názor. "Dřív, za sovětské éry, se lidi museli řídit striktními pravidly, o některých věcech se báli mluvit dokonce i ve vlastní kuchyni. Pak, po nastolení demokracie, to nabylo na monstróznosti, najednou bylo dovoleno všechno, bez omezení...Je to jako potopa."
Sergej Zolotuchin, první zástupce šéflékaře narkologické nemocnice č.17, vidí příčiny jinde, mimo jiné v "absenci jasně stanovené státní politiky".
Za sovětské éry, říká, bylo v co věřit, v "národní ideu", byť jakkoliv vadnou. Teď, když "byly všechny ideály zničeny," se v Rusku rozmohl nihilismus. Vznikla tím živná půda pro narkomanii.
"Vezměte to takhle," vysvětluje psychiatr Kamenčenko, "v Sovětském svazu byl celý váš budoucí život naprogramovaný. Škola, armáda, sňatek - naplánováno, naplánováno, naplánováno. Pak penze, dača, smrt...Nedalo se tomu uniknout.
Teď se nabízí mnohem více možností. Spousta lidí jich využívá k rychlému výdělku velkých peněz. A ty lze vydělat na drogách.
Tarantinovy filmy jsou pro mladou generaci cosi jako návod...Všechno je možné. Drogy jsou možné, sex je možný, přijít k penězům je možné, být zločincem je možné."
A v tomhle světě Olja a její přátelé dospívali. Injekční stříkačky, hudba, vzrušení života na okraji propasti.
Napadlo ji někdy, že by to mohlo být špatné? Chvílí trvá, než Olja otázku pochopí. Když konečně porozumí, pohrdlivě se rozesměje.
"Ne, nikdy nic takového neslyšela. Samozřejmě byli lidé - moji tehdejší spolužáci, z nichž někteří říkali: 'Neměla bys to dělat.' Ale podle mne jsou to odpudivě obyčejní lidé. Ne příliš chytří."
Dnes je smutnější a moudřejší, ničeho ale nelituje. "Byl to senzační život," říká bez ironie.
Rusko se potýká s drogovou epidemií. Z Afghánistánu proudí do země levný heroin; ze Západu kokain, Ectasy a LSD; ze střední Asie a z jihu Ruska marihuana.
Momentálně je nejoblíbenějším narkotikem heroin. Vzhledem k neexistenci osvěty a jelikož vláda nerozlišuje mezi jednotlivými drogami, nenese žádné zvláštní stigma. O jeho popularitu se do jisté míry přičinily západní filmy jako například Pulp Fiction Quentia Tarantina, jenž je v Rusku velkým hitem. Heroinu je tu k mání relativně hodně a je levný.
V důsledku toho se země, která neměla po většinu sovětské éry s drogami prakticky žádné zkušenosti, potýká s něčím, s čím již západní státy mají co do činění celá desetiletí.
Špatně placení pohraničníci a policisté se dají drogovými dealery snadno podplatit. Dlouhodobá léčba narkomanie je v Rusku prakticky neznámá s výjimkou luxusních soukromých klinik, jejichž péči si může dovolit jen hrstka boháčů. Krátkodobá léčba tu sice existuje, ta je však převážně neúčinná.
Pjotr Kamenčenko je jedním z mála ruských psychiatrů, majících rozsáhlé zkušenosti s léčbou drogové závislosti. V 80.letech se potulovat po rodící se rockové scéně a byl svědkem zrodu ruského drogového problému, když se první mladé rockové hvězdy Ruska vydávaly cestou svých západních idolů.
"Když jsem byl student, v letech 1976-82, nikdo na škole nebral drogy, vzpomíná Kamenčenko. "Možná marihuanu, ale to bylo jen pár lidí a dopřávali si jí jen sem tam."
Později poznal mladé rockové hvězdy, které rychle stoupaly po nebi slávy a stejně rychle sklouzávaly k těžké drogové závislosti. Protože byl jediným psychiatrem, kterého znaly a jemuž důvěřovaly - ještě dnes chodí oblečený do černé kůže a píše recenze na rockovou hudbu, stal se neoficiálním poradcem rockové scény v otázce drog.
Dokonce i tehdy byla narkomanie v Rusku naprosto okrajovým jevem. Rusové byli pijani, nikoliv narkomani. V uplynulém desetiletí se však začal tento trend mezi mládeží - především vzdělanou městskou - měnit.
Vláda má k dispozici seznam zhruba dvou miliónů oficiálně registrovaných narkomanů; před 10 lety jich bylo o polovinu méně. Dokonce i ten nejomezenější byrokrat však ví, že je to jen špička ledovce. V některých částech Moskvy nabyla narkomanie mezi mládeží teenagerovského věku a dvacetiletými epidemických rozměrů.
Čtyřiadvacetiletá Taťjana, s temnými kruhy pod očima a blonďatými vlasy do půlky šíje, pochází právě z takovéhoto prostředí.
Podle vlastních slov bývala prototypem "vzorného děvčátka", ve třídě premiantka, pýcha rodiny. Byla ale také společenským vyvrhelem, ignorována dětmi, jimž záviděla - skvělým, bystrým, sebejistým. Nakonec začala překračovat mez, která ji od nich dělila.
"Chtěla jsem zažít něco nového - silné pocity. Přála jsem si být jako ti přátelé, kteří mi ukazovali odlišnou tvář života," vzpomíná Taťjana, která si, stejně jako jiní narkomani, přála zůstat v anonymitě.
Sedí na pohovce kanceláře moskevské narkologické nemocnice č.17, největší nemocnici pro narkomany v Rusku, a mdlým hlasem vypráví.
Nemocnice, pochmurný komplex rozlehlých cihlových budov, má 2900 lůžek a během jediného roku poskytne odbornou péči 20.000 narkomanů a alkoholiků. V současné době tvoří 80 procent jejích pacientů narkomani propadlí heroinu.
Taťjana sem přišla, aby se léčila z návyku na heroin, který začala brát před šesti lety, když jí bylo osmnáct. Zpočátku jí její vášeň nelezla příliš do peněz a bylo to zábavné a vzrušující. Nakonec potřebovala na heroin denně 400 rublů - zhruba třetinu průměrného platu v Rusku. Něco z toho ukradla rodičům; o tom, jak získala zbytek, mlčí.
Teď, po 42 dnech detoxikace a krátkodobé rehabilitace, bude brzy propuštěna. Je nervózní, vylekaná a stydí se.
Je také HIV pozitivní, což se právě dozvěděla.
"Neexistuje horší trest," říká Taťjana s očima plnýma bolesti.
Chce si najít zaměstnání. "Musím něčím zaplnit dny, abych neměla čas přemýšlet," vysvětluje.
Jak se to stalo? Jak mohla společnost, která drogy prakticky vůbec neznala, v tak krátkém čase propadnout narkomanii?
Taťjana na to má vlastní názor. "Dřív, za sovětské éry, se lidi museli řídit striktními pravidly, o některých věcech se báli mluvit dokonce i ve vlastní kuchyni. Pak, po nastolení demokracie, to nabylo na monstróznosti, najednou bylo dovoleno všechno, bez omezení...Je to jako potopa."
Sergej Zolotuchin, první zástupce šéflékaře narkologické nemocnice č.17, vidí příčiny jinde, mimo jiné v "absenci jasně stanovené státní politiky".
Za sovětské éry, říká, bylo v co věřit, v "národní ideu", byť jakkoliv vadnou. Teď, když "byly všechny ideály zničeny," se v Rusku rozmohl nihilismus. Vznikla tím živná půda pro narkomanii.
"Vezměte to takhle," vysvětluje psychiatr Kamenčenko, "v Sovětském svazu byl celý váš budoucí život naprogramovaný. Škola, armáda, sňatek - naplánováno, naplánováno, naplánováno. Pak penze, dača, smrt...Nedalo se tomu uniknout.
Teď se nabízí mnohem více možností. Spousta lidí jich využívá k rychlému výdělku velkých peněz. A ty lze vydělat na drogách.
Tarantinovy filmy jsou pro mladou generaci cosi jako návod...Všechno je možné. Drogy jsou možné, sex je možný, přijít k penězům je možné, být zločincem je možné."
A v tomhle světě Olja a její přátelé dospívali. Injekční stříkačky, hudba, vzrušení života na okraji propasti.
Napadlo ji někdy, že by to mohlo být špatné? Chvílí trvá, než Olja otázku pochopí. Když konečně porozumí, pohrdlivě se rozesměje.
"Ne, nikdy nic takového neslyšela. Samozřejmě byli lidé - moji tehdejší spolužáci, z nichž někteří říkali: 'Neměla bys to dělat.' Ale podle mne jsou to odpudivě obyčejní lidé. Ne příliš chytří."
