V Praze se dnes rozvádí každé druhé manželství. To je na tom manželská svátost tak špatně?
Před druhou světovou válkou bylo také možné vcelku snadno se rozvést, ale dělal to jen nepatrný zlomek lidí... Rozvést se totiž byla obrovská ostuda, snad s výjimkou některých aristokratických a bohémských kruhů, které představovaly jen zanedbatelné procento obyvatel.
Druhá světová válka však v našich zemích znamenala zlom. Zhoršily se skoro všechny myslitelné ukazatele: kromě rozvodovosti, jež vzrostla ze tří na třicet procent, stoupla například kriminalita i sebevražednost. S uspokojivým vysvětlením, proč se to stalo právě tou dobou, jsem se nikdy nesetkal.
První světová válka žádný výrazný úpadek mravů nepřinesla?
Úpadkem mravů bych to nenazýval. K určitým změnám v mileneckých a manželských vztazích však také došlo. Svou hodnotu například ve většinové společnosti ztratilo panenství. Pokud gynekolog - a tohle se dělo ještě za mé praxe na ženském oddělení těsně po druhé světové válce - pří zákroku natrhl pacientce z měšťanských kruhů z nutnosti či z nešikovnosti panenskou blánu, vydal jí o tom úřední potvrzení. Jinak by z ní byla podřadná nevěsta. Nebylo-li žádné potvrzení, panenství se o svatební noci prostě předstíralo. Sloužila k tomu řada poměrně nechutných triků z repertoáru porodních bab.
Po druhé světové válce však přestalo být tragédií, když nevěsta nebyla panna, dokonce se začalo připouštět, že člověk by měl do manželství vstupovat s určitou sexuální zkušeností. Přišlo to řízem. Ale rozvádět se? To ne. O manželské krizi se hovořilo, až když bylo některého z partnerů, zpravidla ženu, nutné hospitalizovat na psychiatrické klinice.
Je rozvod vůbec zlo? Není už instituce manželství notně zvetšelá?
Dnes jsou u nás dvě manželství bezmála normou a já dodávám, že normou velmi nežádoucí. Smyslem manželství není, aby v něm byli partneři šťastní. Od toho jsou tady osobní záliby. Manželství je složitá záležitost z kategorie povinností, ohromná dřina. Jeho smyslem je potomstvo. Nezdá se mi, že by se v naší kultuře dokázala o děti lépe postarat nějaká alternativní instituce, třeba skupina více otců a více matek praktikujících kolektivní výchovu, jak se to koncem minulého století dělalo například ve Švédsku.
|
Miroslav Plzák |
Od samého začátku je tento typ manželství podporovaného církví i státem provázen prostitucí a nevěrou. Zajímavé je, že v končinách, kde se pěstuje párové manželství, vznikaly nejvyspělejší civilizace. Jako by ustavičné nároky žen poháněly muže k větším výkonům.
Mimochodem, vy osobně jste někdy využil služeb prostitutky?
Ne, v bordelu jsem v životě nebyl. Ne snad že bych byl tak mravně navýší, ale protože milování bez líbání mi připadá zrůdné.
Jak se díváte na manželskou nevěru?
V žádném případě ji nepropaguju, z čehož mě někteří oponenti také podezřívají. Považuju ji však za jakési nutné a řešitelné zlo. Jenom pro zajímavost: veliký výzkum na počátku devadesátých let prokázal, že každé čtvrté a pulté dítě, narozené v manželství, je vlastně nemanželské. Nikdy se to příliš nepublikovalo, panovala totiž obava, že by se tohoto údaje chytili chorobní žárlivci.
Spolehlivý drtič erotické touhy
Proč je v manželství tolik všelijakých trápení?
Za to může podle mého v našich končinách velice silný a vytrvalý blud, že když se mají dva rádi, tak jim to klape. To je omyl, s nímž ustavičně bojuju. Tvrdím, že v manželství musí partneři dělat všechno pro to, aby jim to klapalo. Teprve pak se mají správně rádi.
Copak milostný cit nemusí být spontánní, jinak vlastně neexistuje?
Vy mluvíte o milenecké lásce, já o lásce manželské. Tyto dva city se sebou nemají takřka nic společného. Toto poznání mi dlouho nepřijali ani profesionální manželští poradci. Na milenecké lásce nelze stavět manželství, neboť se jedná o vztah, který je ze své podstaty labilní. Ještě bych dodal, že z nešťastné milenecké lásky spáchají v Česku denně sebevraždu v průměru dva mladí lidé.
Není to příliš cynický či pragmatický přístup k věci?
Cynismus mi kritikové vyčítali snad nejčastěji. Pochopte však, že ze mě mluví velká klinická zkušenost. Zabýval jsem tisíci vdaných a ženatých osob. Ale k tomu mému cynismu: vždyť já hlásám, že cílem je milenecké manželství.
Co považuji za vrcholně nemravné, je nevěra, kdy se jeden partner zamiluje do třetí osoby a rozvede se kvůli tomu. Funguje tady mylné povědomí, že manželství nemá žádnou cenu, když se manželé nemilují, a já teď přece miluju třeba Evičku. To by měl být trestný čin.
Anebo naopak: novým milencům by měl být poskytnut nějaký čas hájení v jejich sladkém hnízdečku. O zbytek by se postaral každodenní kontakt, který mileneckou lásku zanedlouho zlikviduje.
Co to znamená?
Tak já se vám to pokusím vysvětlit. Třeba to pochopí i vaši čtenáři. Takže: vydařená milenecká láska je propojení emocí, nebo také výměna emocí, které jsou veskrze kladné. Milenecká láska je budovaná na základech erotické touhy a nevydrží dlouho, nanejvýš tak jeden rok, už z toho důvodu, že náš sexuální aparát podléhá v čase procesu dekadence, a tak dochází k úpadku erotického vztahu. Opakuji, že spolehlivým drtičem touhy je každodenní kontakt milenců. Stěhují se jeden ke druhému co nejdřív v domnění, že tím upevní svou lásku. Ve skutečnosti ji tím ničí.
Touha přece roste s nejistotou. Je-li touze dopřáno kulminovat, následuje sestupná fáze, která se u většiny milenců mění v debakl. Když se nakonec rozcházejí, je jeden z nich utrápený a druhý zpravidla otrávený.
Milostné vztahy současné mládeže často pohlavním stykem nekončí, nýbrž začínají. Dva lidi se spolu po diskotéce náhodou vyspí, až pak začne vznikat nějaké pouto.
Rovněž tohle nepodněcuje touhu ani erotické fantazie.
Dospíval jste za první republiky a za protektorátu. Mohl byste srovnat dnešní dynamiku vývoje mileneckého vztahu s vaší osobní zkušeností z mládí?
Vyspat se s někým jen tak pro začátek nebylo vůbec myslitelné. Až tak za dva, za tři měsíce známosti jsme mohli dívce sáhnout na ňadro. S pohlavním stykem se začínalo zhruba po půl roce, ale dělali to jen ti odvážnější. Průměrná lhůta byla asi devět měsíců. Obvyklá frekvence milostných schůzek byla tak dvě týdně. Všechno, co jsem tady uvedl a v mládí zažil, sloužilo k prodloužení milenecké lásky.
Poválečná liberalizace pohlavního života přináší nejen zkracování milenecké touhy, ale také promiskuitní sex.
Toho bych se zas tolik nebál. Promiskuitního sexu se normální člověk přežere a přestane ho bavit. Je to podobné, jako byste měl denně langusty.
Není pravda, že každý sexuální vztah se časem přejí? Co se s tím dá dělat? Teď už se ocitáme spíš v manželství.
Milenecká láska se v ideálním případě transformuje v lásku manželskou. Ta se opírá o tři "s": stesk, soucit, starost. Stesk po partnerovi v odloučení, soucit s jeho bolestí a starost, aby se mu něco nestalo. Pokud to cítíte, máte toho druhého člověka rád. Říkal bych tomu spíš manželské citové spříznění než manželská láska.
Zbývá však ještě jedno "s" - sex. Nebo chcete tvrdit, že ten patří k milenecké, ne však už k manželské lásce?
Patří tam i tam, pokud však v manželství není duchaplně organizován, stává se ničivou silou. Nepoučená žena řekne v manželském loži dříve či později onu okřídlenou větu: Ty už mě nemáš rád. V tu chvíli je už zaděláno na malér. Ano, sex do manželství patří, sexuální emoce však nejsou na místě.
Duchaplně organizovaný sex? Co si mám pod tím představit?
Například způsob plánování, pravidelnost, nad kterou lidé zpravidla ohrnují nos, protože mají v hlavě představu romantické milenecké lásky. Sex se dá naplánovat: třeba každé úterý a pátek. Tímto opatřením se manželský pohlavní styk nedegraduje, a navíc mizí většina destruktivních podezření, nejde rovněž partnera sexem vydírat. Když jsem na to přišel, myslel jsem, bůhvíco jsem nevymyslel. Po létech jsem z filmových dokumentů zjistil, že to takhle praktikují celé národy. Například Kirgizům dávají šamani afrodiziaka zásadně ve čtvrtek, protože pátek je od nepamětí den vyhrazený párovému sexu. Funguje to.
Je nutné dodržovat manželské tabu
Dobře, sex však není jediným kamenem úrazu v manželství. Většina lidí ho dokonce neuvádí jako příčinu rozvodu.
Každá párová komunikace je nebezpečná a vratká, protože v ní nemůže rozhodnout většina. Navíc pokud chce jet například manželka na dovolenou k moři a muž na hory, neexistuje vědecký obor, který by dokázal říct, která varianta je správná. Nebo televize versus divadlo. A do světa těchto voleb je člověk sňatkem vržen.
A řešení?
Jednak je to vyvážený kompromis. V manželství neobyčejně vzrůstá schopnost člověka registrovat úrodu blaha, kterou partner sklízí, a závidět mu ji... Oba partneři mají pocit, že jsou na tom hůř než ten druhý, že v jejich případě nevládne, odborně řečeno, emoční parita. V takové situaci by měl jeden trochu ustoupit.
Muž může říct: Dobře, letos moře, ale příští rok hory. Zní to jednoduše, ale tak prosté to bohužel není. On totiž partner, který první ustoupí, jeví tendenci ustupovat pořád, což je špatné. A tak navrhuji jiný způsob, který v sobě toto nebezpečí neobsahuje: los.
Na ten jsou však zpravidla ochotni přistoupit teprve partneři, jimž to radím, jelikož mě vyhledali s tím, že se jejich manželství hroutí. Většina manželů, kteří se necítí ohroženi, však považuje losování podotýkám, že zcela mylně - za degradaci vztahu. Přitom jde o nejinteligentnější, spravedlivé řešení.
A co řešení: jeď si na moře s někým, kdo o to bude stát, já pojedu se svou partou na hory.
Pokud je to pro oba přijatelné, je to taky rozumné řešení. Teď si ale zahraju na osvětáře a zdůrazním, že snad v každém manželství existují témata, na kterých se partneři neshodnou, a to za žádných okolností. Pokud to jde, pokud to není o instrumentální záležitost, jako kdo bude vynášet koš, zakazuji o tom manželům mluvit. Je to manželské tabu.
Odpadnou tak manželské hádky?
Úplně ne. Každý normální člověk se denně pohádá dvakrát až třikrát. Jak se nikdy nepohádat, to se nedá naučit. Můžeme však naštěstí lidi naučit, aby tu hádku uťali.
 |
 |
