Kolik spánku si dopřejete? A jste ten typ, který ženu, když si ráda pohoví v posteli, překvapí snídaní do postele?
Martin: Ze začátku to tak určitě možná bylo. Ale teď vstávám velmi brzy a chodím ráno cvičit na půl sedmou. Jsem od pěti od rána vzhůru. Jinak si rád pospím. Když nehrajeme, usnu klidně v devět, i když je světlo. Mě položíte, já si lehnu…
Bára: Za dvě minuty spí!
Martin: Hned spím, klidně šest, sedm, osm hodin denně. Nemám s tím vůbec problém. Bára má trošku větší problém usnout a se spaním. Má lehčí spánek.
Bára: Já se taky budím v pět, šest, ale právě to je moje chvíle, kdy si dělám kancelář v posteli. Mám čas, kdy je vlastně ještě klid. Martin je v posilovně, já si tam udělám veškerý home office.
Martin: Vstávám velmi brzy, protože miluju rána. Když jsme třeba u moře a než je rozbřesk, už tam sedím a koukám se na vodu, jak vychází sluníčko. Jsem ranní pták.
Bára: V tom jsme se potkali naštěstí, máme stejný biorytmus.
Jak k tomu dojde, že holka z Prahy skončí s Brňákem?
Bára: (smích) Já vám nevím. Nějak jsme se potkali na chodbě nejmenovaného seriálu v ateliérech. Oba jsme byli plaší, zakřiknutí. První natáčecí den. Ptala jsem se tady pána neznámého, kde jsou toalety. On kolem nich tak jako prošel. Styděli jsme se. Jsme takoví neprůbojní v těchto věcech a tam myslím, že to zajiskřilo. Oba jsme v tomto stejně naladění, takže nejdřív to lidsky zaproudilo, pak to asi zaproudilo ve společných zájmech a až pak se řešilo, kdo je odkud. (smích)
Martin: Jak jsme zájezďáci, když mám tu divadelní společnost, tak pro nás je Česká republika malá. Máme to přejeté. Je úplně jedno, jestli jste z Brna, Prahy nebo Ostravy. Všechno to je za rohem.
Věřili jste do doby, než jste se poznali, v lásku na první pohled?
Martin: Láska je bacil. To jde okolo a najednou ji máte. Když vím, že mám někoho rád a dokážu říct proč, tak ho ještě nemusím milovat. To je nevysvětlitelné. Je to taková chemie. Takže jestli jsem věřil? No, asi něco takového existuje, protože se to stalo.
Bára: Já jsem nad tím taky nikdy nepřemýšlela. V našem případě ale asi jo. Vím, že jsem říkala, že to bylo na chodbě u toalet v ateliéru, ale prostě tak to bylo. (smích) Tohle píše život.
Martin: Určitě se vám stalo taky v životě, že někdy máte pocit, když někoho potkáte, že ho znáte hodně dlouho. I když ho znáte chviličku. Tak my jsme to takto nějak měli.
Bára: Ale taky je pravda, že jsme měli velký časový prostor. Trávili jsme čas spolu nejenom na place, ale i různými procházkami. Takže intenzivní poznávání a povídání hlavně, tam bylo mimořádné.
Bára se mi líbí čím dál víc. Oba jsme se zklidnili, opěvuje herec Trnavský manželku |
Okoukala jste u rodičů, jak pečovat o vztah? Dal vám tento příklad hodně do života?
Bára: Moji rodiče se opravdu milovali úplně až do poslední chvíle, než tatínek odešel. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Mám to štěstí, že jsem z úplné rodiny, z funkčního manželství. Martin taky, takže tady se to nějak potkalo.
Máte také zkušenost s domácí péčí. Sama dobře víte, o čem to je. Dovedete říct, že vás to nějak psychicky změnilo a přenastavilo? V jistých ohledech normálního fungování.
Bára: Člověku dojde hodně věcí. Má to několik rovin. Pro ty, o které pečujete, i pro nás pečující. Dostala jsem se na hranici až určitého vyhoření, protože jsem měla pocit, že to musím za každou cenu všechno zvládnout sama. A když ne, tak že jsem selhala. Asi takové ty programy, které mám zřejmě po tatínkovi.
Byla to dlouhá cesta k tomu v určité fázi dovolit si říct o pomoc. Bylo to pro mě nemyslitelné, protože mám oběma rodičům tolik co vracet. Snažila jsem se, co to jde, finančně i se silami a kapacitami, aby dožili doma s nějakou dobrou péčí. Což se zatím děje. Mám na pomoc úžasné duše Marušku Hronovou, Janu Pazourovou, Hedviku Havelkovou a další ještě dvě, tři holky, které vypomáhají. A moje sestra, bez které by to nešlo. Přijede zpoza Prahy, takže je nás na to víc.
Když jsme už věděli, že tatínek odchází, byl v paliativní péči a jenom na morfiu, tak ten týden byl zvláštním způsobem pro nás mimořádný. Sice vám to trhá duši a srdce, když vidíte, že nejmilovanější tatínek odchází, ale zároveň ta energie nějak zvláštním způsobem proudí. Hrála tam muzika, Martin tatínkovi vypálil jeho oblíbenou hudbu. Tatínek chodil do kostela, tak tam měl krucifix. Podařilo se mi, ještě když vnímal, dojet na faru a protože byl věřící, dovezla jsem domů pana faráře na poslední pomazání. Byla to zvláštní svátost toho, co dřív bylo běžné. Sice to bylo velmi náročné, ale měla jsem Martina vedle sebe, o kterého jsem se mohla v té velké bolesti opřít. Vždycky tam byl jako moje skála. Bylo to vlastně hrozné, ale krásné. Kdo to zažil, asi ví, o čem mluvím.
Martin Trnavský a Barbora Munzarová (Praha, 9. prosince 2021)
Čeho si na sobě vzájemně pořád nejvíce vážíte a ceníte?
Martin: Zeptejte se Báry nejdřív. (smích)
Bára: Já bych to chtěla slyšet od tebe, miláčku.
Martin: Čeho si vážíme a ceníme? Že to se mnou ještě vydržela? No tak asi možná tak, toho si na ní vážím a cením.
Bára: Martin je úžasný chlap. Je to moje opora a když jde do tuhého, tak tam vždycky je.
Hodnotíte někdy, nebo dovedete si zkritizovat svoje výkony? Když jeden z vás sebekriticky trvá na tom, že to nebylo stoprocentní?
Martin: My dva se nějak extra nekritizujeme. Známe se velmi dobře, takže známe svoje limity, klady a zápory. Ale třeba, co se týče mě, a vlastně nás obou, tak jsme velmi kritičtí, když se díváme na televizi. My jsme neměli české televizní stanice zapnuté strašně dlouho. Když řeknu deset let, tak nelžu. Pokud tam není fotbal, hokej, tenis, nebo něco takového.
Bára: Nebo golf v poslední době.
Martin: My se díváme na HBO Go, Netflix, Disney plus a vybíráme si ty nejlepší věci, co tam podle nás jsou. Potom české stanice bohužel nezapnete, když máte tu laťku tak vysoko. Takže vlastně už ani nemáme šanci kritizovat, protože nevíme, co se děje.
Bára: To je strašné, že? Se tím živíme, závidíme zahraničním hercům scénáře, režii, evidentně i finance. Jsme v tomto deformovaní. Ale vzájemně teda. Jak řekl Martin, známe se. Když si odskočím třeba z nějakého umění do muzikálu, tak velmi váhám, jestli tam Martina mám pozvat, aby nebyla velká kritika. Pak tam jde, fandí a najednou řekne: „Ty máš tak krásné nohy!“ a „Ty jseš na tom jevišti...“ Když jsme spolu na jevišti, tak to jsou věci, které odpadají a nevnímáme. Musím říct, že pochvala je vzájemná. Martinův triptych one man show Fachman, Kolega Mela Gibsona a Rapper je něco neskutečného. Je sám hodinu a půl na jevišti. Můj otec na tom byl asi pětkrát za sebou. To bych v životě nedala. Takže se vzájemně ctíme, známe své limity, ale umíme být i velmi kritický. Obzvlášť když hrajeme spolu dialog. (smích)
Martin: Je velmi těžké udržet si ve věku padesátiletého chlapa, herce, důstojnost. To se nám zaplaťpánbůh daří, snad díky tomu, že mám vlastní divadelní společnost. Ale až diváci nebudou chtít chodit, tak toho necháme.
Barbora Munzarová a Martin Trnavský (2011)
Prý jste v sobě našla schopnost vracet ztracené duše, dá-li se to tak říct, na správnou cestu?
Bára: Spíš jsem poslechla s velkou pokorou asi dvouleté nutkání, jestli se do toho můžu vůbec pouštět. Dala jsem dohromady relaxačně meditační víkend, který se jmenuje Zastav se na chvíli s Bárou Munzarovou. Je zvláštní, že kdykoliv bych měla někoho pozvat na sebe do divadla, tak zátěž toho slavného příjmení mě brzdí a nikdy nikoho nikam nezvu. Protože mám pocit, že bych se někam vmezeřovala.
Na tento projekt jsem si ale dovolila poprvé použít moje příjmení. Říkala jsem si, že kdyby přijel někdo zdaleka i proto, aby se podíval, jestli Munzarka má taky špek na břichu, když dává nohy za hlavu při ranní rozcvičce a přitom se dozvěděl něco, co mu třeba uleví, tak je to fajn. Je to víkend, který děláme v rezortu v Alfrédově. Mám k sobě lektorku, masérku Leničku Bajerovou, Janičku Parzourovou. Pro maximálně patnáct účastnic dělám program tai-chi lekcí, čakrové meditace. Ale celé je to o tom, že ženy, hlavně ve středním věku, které se starají o děti, rodiče, manžel je v práci a ony jsou úplně rozběhané, se na víkend na chvilku zastaví a zaposlouchají se do sebe.
Nejsou to žádné čáry máry, nehraju si na žádnou léčitelku. Ale je to odpočinek, zastavení, zaposlouchání se, co bych třeba chtěla, potřebovala ve svém životě, v nějaké rovině svého života změnit. Zpětné vazby, co nám chodí, mi pokaždé dávají pocit smysluplnosti a radosti.
Na jednu stranu dáváte energii před vyprodaným Karlínem, vedle vás stojí Lucinka Bílá a Jirka Korn, celé hlediště se postaví a je to pecka. Já, činoherka, si to nad tím orchestrem užívám. A pak se tam z těch patnácti karimatek čtyři, pět, šest žen rozbrečí, protože jim odejdou starosti a poděkují. Je to zase úplně jiná energie. Je to něco úplně báječného. Takže kdo by chtěl, přijeďte se na nás podívat. Zastav se na chvíli s Bárou Munzarovou. Přijďte se zastavit.
Přivedl vás k tomu nějaký osobní okamžik, kdy jste si řekla, tak dost, toto mě zničí, jestli budu takhle pokračovat?
Bára: Ano. Je to nějakých patnáct let, kdy si poctivě jdu touto cestou s jednou úžasnou paní, která vidí věci a má vystudovanou psychologii. Tatínek ještě v závěru své cesty taky k ní chodil. Ona mě začala přivádět sama k sobě, upozorňovat na to, že nejsem chlapeček na motorce, ale holčička. Že je v pořádku říct ne, nebo tohle už nezvládnu, potřebuju pomoct, což pro nás pyšné energie bylo velmi těžké.
Takže je to dlouhá cesta, kterou si sama jdu a sama na sobě jenom ukazuju a nabízím, že tady je možnost masáže, relaxace, technik, aquahealingy a věcí, které můžou člověku odpomoci od každodenního života. Navlékám to na každodenní život, odpadky, dítě do školy, manžel a tak dále. Je na nás, jakým způsobem si každý den nastavíme. Jestli si ráno otevřu zprávy, které ráda čtu a napustím se tím vším, anebo radši půjdu na procházku. Já si to řídím, nikdo jiný. To jsou malé krůčky v každém dni. Zpětné vazby, musím říct, mi dělají velkou radost a úplně me ohromují.
