Z Hoštic do Francie
Rád četl, nebyl zlobivé dítko, později poctivě studoval věhlasnou školu v Paříži, přesto mu je nejlépe mezi „venkovany“ z jihočeských Hoštic. Zdeněk Troška se narodil 18. května 1953 ve Strakonicích, ale doma se vždy cítil právě ve vísce, která se později objevovala i v jeho filmech. Středoškolská léta trávil na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, poté vystudoval filmovou a televizní režii na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění.
„Představoval jsem si, že budu točit podle mého milovaného Julia Zeyera, dělat hudební filmy, že zfilmuju operu, balet... Jenže ukažte mi, kdo by na to dneska šel do kina,“ vysvětluje, proč se nakonec stal úspěšným na poli lidových komedií a pohádek.
Na svá studia ve Francii vzpomíná dodnes: „Bylo to tam jako na vojně, nebo ještě hůř. Ve společné ložnici nás spalo čtyřicet, budíček v šest ráno, v deset večer večerka. Ve volných hodinách se muselo sedět ve studovnách, na ložnici nebyl přístup, až ve 21:30. Rychle se omýt, vyčistit zuby a do postele. Žádné rádio, žádná televize,“ líčil v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Slunce, seno, jahody nemám rád
Vůbec první Troškovým režisérským počinem byl povídkový snímek Jak rodí chlap z roku 1979, v němž však „dirigoval“ pouze jeden ze tří příběhů. Skutečnou „plnotučnou“ režisérskou premiérou tak byly o čtyři roky později snímky Bota jménem Melichar a Slunce, seno, jahody. Oba filmy jsou dodnes velmi populární a patří k těm, které si u Trošky cení i filmová kritika, jež má jinak tohoto jihočeského rodáka za oblíbený cíl svých sarkastických poznámek.
„A já zrovna Slunce, seno, jahody vůbec nemám rád, protože ten film je zkažený,“ překvapil Troška v knižním rozhovoru z pera Miroslava Graclíka a pokračoval: „Musel jsem z něj vystříhat zhruba deset minut, ve kterých jsem prý zesměšňoval socialistické družstevníky. Pro mě tedy film nedrží pohromadě. Vím, co všechno tam chybí.“
Medaile od prezidenta za filmy i opery
Zdeněk Troška bere státní vyznamenání jako cenu lidu, nikoliv cenu politickou.
Snímkem, který je z Troškovy filmografie dodnes uznáván zřejmě nejvíce, je pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987). „V čem je výjimečná, to jsem nezkoumal. Snad výborná parta lidí před i za kamerou, krásné exteriéry i barrandovské ateliéry, kostýmy, triky, hudba, prostě všechno se tak nějak sladilo dohromady a vznikla hezká filmová pohádka,“ rekapituloval v rozhovoru pro 5plus2. I Princezna ze mlejna (1994) je dnes už také legendou, byť ne všem divákům vyhovuje možná až přílišná „ukřičenost“.
„Možná to bude znít divně, ale jakmile je film hotov a jde do kin, už se na něj nedívám,“ přiznává Troška, který byl v roce 2017 oceněn prezidentem Milošem Zemanem medailí Za zásluhy I. stupně jakožto filmový i operní režisér. Operu totiž Troška miluje a coby režisér s ní slavil úspěchy i na prknech pražské Státní opery, přičemž inscenace Rusalky na Křižíkově fontáně byla jedním z nejúspěšnějších projektů pražského Výstaviště.
Andělská tvář s „pekelným“ dluhem
Historické romantické drama Andělská tvář z roku 2001 je asi nejambicióznějším Troškovým projektem, jímž se chtěl režisér vymanit ze škatulky „tvůrce lidových komedií a pohádek“. Jenže velkoryse pojatý snímek s rozpočtem kolem 70 milionů korun v kinech propadl, o kritikách ani nemluvě. A co hůř, způsobil řadu finančních problémů – hlavně producentovi a také představiteli jedné z hlavních rolí Jiřímu Pomeje.
„Jirka uměl sehnat peníze, zařídit moře věcí, ale jednomu se nenaučil – ovládat svou naivní důvěřivost. Nerozeznal, kdo to s ním myslí dobře a čestně a kdo jeho bezbřehého nadšení jen zneužívá k vlastnímu obohacování,“ vysvětloval Troška s tím, že Pomejemu řada lidí peníze slíbila, ovšem „pak dali jen zlomek a různě se vymlouvali“.
Jiří Pomeje dostal za Andělskou tvář podmíněný trest |
Pomeje do konce svého života v roce 2019 takto vzniklé dluhy nesplatil. Mimochodem, oba bratry de Mornay měl v tomto snímku původně ztvárnit jako dvojroli Filip Blažek. Jenže jak Troška vysvětlil, Blažek měl v té době náročné úvazky v Národním divadle, a tak nakonec zaskočil jako představitel jednoho z bratrů právě Pomeje. „Jirka už dříve pro jistotu začal hubnout, aby se vešel do kostýmů. Shodil 21 kilo a romantický hrdina byl na světě,“ líčí.
Kameňák vznikl i díky tisícům vtipů od diváků
Plakát a DVD obal pro film Kameňák vytvořil Kája Saudek
Trilogie Kameňák z let 2003 až 2005 postavená na více či méně „provařených“ anekdotách je pro mnohé filmové publicisty synonymem pro pokleslou zábavu a neumětelství. Jenže vysoká sledovanost televizních repríz a také tehdejší vynikající návštěvnost v kině, kde Kameňák patřil k hitům třeba i v konkurenci Pána prstenů, zkrátka dokazují, že Troška se umí do vkusu své cílové divácké skupiny trefit. Sám říká, že drsné vtípky – tedy kameňáky – rád má. Ale ne všechny.
„Jen by neměly spadnout do morbidní vulgarity. Pak už se mi přestávají líbit,“ zdůrazňuje. Když před natáčením druhého pokračování vyzval fanoušky, aby posílali vtipy, které by mohl zařadit, přišlo mu jich na 60 tisíc. Bylo tedy opravdu z čeho vybírat.
Pro kritiky filmy netočím
Kdyby existoval žebříček filmovými kritiky nejvíce kritizovaných či přímo dehonestovaných českých režisérů, Zdeněk Troška by patřil na čelní pozice, ne-li na úplný vrchol. „Kdysi mě to mrzelo, pak jsem několik kritiků poznal a jsem v klidu. A abych dělal film jen proto, abych se zavděčil tuctu kritiků, to ani omylem. (...) Dneska jsem už u nich tam zapsaný, že kdybych natočil cokoliv, vždy to bude špatně. Vůbec se tím ale netrápím,“ uvedl Troška v knižním rozhovoru s Miroslavem Graclíkem už před 13 lety.
Mimochodem, druhý díl vesnické trilogie Slunce, seno a pár facek vidělo za půl roku od červnové premiéry roku 1989 na 4,2 milionu diváků. „To je, jak jsem se dozvěděl, nejvíc v historii čs. filmu vůbec. (...) Všechny tři Kameňáky byly čtyři roky po sobě divácky nejsledovanějšími pořady všech českých televizních stanic,“ podotkl Zdeněk Troška.
