»Před dvaceti lety by mi myšlenka, že bych si někdy svůj život bez zahrady nedokázala představit, připadala absurdní. Ještě v době, kdy jsme ji zakládali, byla jen nezbytnou součástí pozemku, na kterém jsme postavili dům. Původní záměr byl - co nejméně práce s údržbou, tedy jenom trávník a konifery, a nechat dožít starou jabloň, hrušeň, švestku a višeň. Hlavně žádné zeleninové latifundie a kytičkové záhonky. Jenže terén byl ve svahu a svah si říká o skalku - a tak přišel první ústupek. Skalku jsme založili s představou spousty velkých kamenů, proložených sem tam koniferkou. Během dvou let k »zaručeně« zakrslým koniferám přibyly skalníky, koniklece, tařičky, skalkové pnoucí růže, choulostivé lewisie, santolinka-svatolínka, rozrazil a chryzantémy a zakrslé konifery se přesadily k plotu, kde už dneska tvoří zelenožlutou voňavou zeď. Skalka se roztahovala a prodlužovala, k okrasným skalničkám přibyly nejen voňavé, ale i užitečné bylinky. Prolínání modrých klásků yzopu se žlutými klasy řepíku, bleděmodré levandule, růžovými kvítky dobromysli a fialově modrými latami šalvěje je pastvou pro oči i potěšením pro nos. Každým rokem, když zjara pleju skalku a dojdu k bylinkám, zaváhám, jestli z toho společenství nemám přece jen vyřadit přemíru vlčích máků. Vždycky na ně dojde až po odkvětu, právě tak jako na dvoumetrové divizny. Nikdy bych si před těmi dvaceti lety nebyla pomyslela, že budu den co den krást volné chvilky pro posezení se svým »čoklem« mezi vlastnoručně zasazenými voňavými skvosty, sálat blahem a dmout se pýchou.«
21. srpna 1999
