Tak rezervovaný postoj máte od dětství?
Naprosto ne, u nás doma bývala televize za odměnu. Pouštěla se tak jednou, dvakrát týdně. Ostatně otec míval večer koncerty a maminka na ni neměla při kolotoči kolem tří dětí čas. Dneska si to ovšem vynahrazuje sledováním přitroublých amerických seriálů - denně o to svádějí s otcem spory. Já jsem si ji nikdy nesměla pustit sama. Ještě teď, když jsem u rodičů na návštěvě, se jich na to nezapomenu zeptat. Největším lákadlem pro mě v dětství byly nedělní dopolední pohádky, ale to jsem musela s našimi do kostela. Byl to takový malý ideologický boj. Dívat jsem se směla jen na to, co rodiče uznali za vhodné. Dovolili mi tak Angeliku nebo Ságu rodu Forsythů.
Jak prožívají televizi vaše děti?
U nejmladšího Vincenta, kterému je rok a půl, je to jednoduché: z Večerníčků ho zatím zajímá jenom znělka. Jediné pořady, které má skutečně rád, jsou fotbalové přenosy. Vydrží s tátou sledovat celý zápas. Volá "gól" a "balón" a snaží se hráčům na obrazovce sebrat míč. Devítiletého Cyrila je problém odtrhnout spíš od počítače. A naše téměř čtrnáctiletá Agáta se pravidelně dívá pouze na seriál Beverly Hills. Pak s námi podle toho také mluví.
Takže vlastně nic zakazovat ani vybírat nemusíte...
Nemusím, ale pochopitelně to dělám. Zakazuji však pouze krvelačné horory a filmy "plné napětí". Odírají podle mě nervovou soustavu a směrují fantazii negativním směrem. Po skončení takového pořadu se pak všichni bojí a lezou mi do postele.
Máte ještě jiné "televizní" zásady?
V mnoha rodinách funguje televize jako zvuková kulisa všeho, co se tam právě děje. Píší se při ní úkoly i přijímají návštěvy. To mi připadá otřesné. Je to celkem prosté: nechtějí-li rodiče, aby jejich děti čučely na televizi, nesmějí na ni čučet sami. Z vlastní zkušenosti vím, že děti se nejraději dívají s dospělými, samotné už je to tolik nebaví. Když dokážete vstát od obrazovky třeba jen z výchovných důvodů a jít si číst nebo povídat s mužem, za chvíli o televizi ztratí zájem a přidají se k vám. Často ji večer vůbec nepustíme, aby nás něčím nezlákala, a hrajeme všechny možné společenské hry. Musím přiznat, že nás dospělé to někdy smrtelně nebaví, ale co bychom neudělali pro hezkou rodinu... Samozřejmě, že občas si všichni společně vlezeme na kanape a s chutí se na něco pěkného podíváme. Třeba na geniálního francouzského Četníka.
Jsou děti rády, když na obrazovce vidí vás?
Pokud běží pořad, ve kterém účinkuji, na jiném programu, než který zrovna sledují, a já vyjádřím nesmělé přání přepnout ho, ozve se většinou: Hele, mami, neotravuj... Mají mě prostě plné zuby z domova a dost dobře nechápou, proč by se na mě měly dívat ještě na obrazovce.
 VERONIKA ŽILKOVÁ |
