Na počátku bylo slovo – Schtroumpf (Šmoula). Kreslíř Culliford, známý pod přezdívkou Peyo, se někdy v roce 1957 sešel u večeře s kolegou Andréem Franquiem.
Jídlo připadalo Peyovi málo slané, tak chtěl požádat Andrého o slánku. V tu chvíli si ale nemohl vybavit název skleničky se solí a řekl: „Podal bys mi, prosím, toho… šmoulu?“ „Jasně, tady máš šmoulu,“ zareagoval pohotově kolega a zbytek večera se bavili nově vytvořeným slovem.
O rok později kreslil Peyo pro časopis Spirou další příběhy středověkého pážete Johana a nenasytného skřítka Pirlouita. Objevila se v nich kouzelná flétna, která roztančila každého, kdo ji slyšel. Kreslíře napadlo, že by ukázal, kdo flétnu vytvořil. Skřítkové… Šmoulové, vzpomněl si na zábavné slovo z někdejší večeře. Původně je chtěl růžové s květovanými klobouky. Peyovu ženu Ninu napadlo, že bude lepší modrá barva a bílé čepice.
Komiksový časopis s pořadovým číslem 1071, který vyšel 23. října 1958 a v němž se Šmoulové poprvé objevili, je dodnes vyhledávanou raritou, za kterou platí sběratelé i stovky eur. Mimochodem, v dalším čísle už byli skřítkové na titulní stránce.
Magický svět Šmoulů v Brně navštivte výhodně. Zakoupíte vstupenku, druhá je zdarma |
Peyo původně plánoval, že Šmouly použije jen do jednoho příběhu. Zájem však předčil jeho očekávání. Vznikl proto další komiks, tentokrát o černých Šmoulech, kteří se po kousnutí mouchou stanou agresivní. Příběh zaujal filmovou společnost a odvysílala ho belgická televize.
Ze seriálu Šmoulové
S ohledem na rostoucí popularitu Šmoulů rozšířil Peyo svůj tým o další kreslíře. Postupně vznikaly nové postavy – například Šmoulinka, čaroděj Gargamel nebo jeho kocour Azrael. Příhody Šmoulů byly k mání na deskách či kazetách, jejich figurky zase v krabicích s cereáliemi. V polovině sedmdesátých let začala kina promítat první celovečerní film o Šmoulech.
Do Spojených států pronikly modrobílé postavičky až začátkem osmdesátých let. Zpočátku jako plyšové hračky. Oblíbila si je také vnučka ředitele televizního kanálu NBC, který se s tvůrci dohodl na výrobě seriálu. Ten vznikl v produkci studia Hanna-Barbera. První díl se vysílal 12. září 1981 a Šmoulové se rychle stali jedním z nejsledovanějších dětských pořadů.
I přes následné rozepře mezi americkým produkčním studiem a Peyem, jemuž se některé epizody nelíbily (například ta zaměřená proti drogám v rámci kampaně tehdejší prezidentovy manželky Nancy Reaganové), nakonec vzniklo na dvě stě padesát dílů. Úspěšný seriál se poté dostal téměř do celého světa.
První Šmoulové v časopise Spirou (říjen 1958)
Neshody v televizi
Výjimkou nakonec nebylo ani socialistické Československo. I když cesta Šmoulů na tuzemské obrazovky nebyla v roce 1988 úplně jednoduchá.
Skladatel Karel Vágner vzpomíná, že tehdy spolupracoval s belgickým muzikantem Henrim Serokou, který byl mimo jiné autorem hudby k některým písničkám spojeným se seriálovými Šmouly. „Jednou přiletěl na letiště a říká mi: Hele, mám pro tebe dobrý obchod. Když tohle dostaneš do televize, tak něco uvidíš. Otevřel dlaň a měl tam malýho modrýho Šmoulu ze sádry,“ vzpomíná hudebník.
Seriál sice už o půl roku dřív okouzlil Poláky, jenže část pracovníků Československé televize (ČST) nebyla nakloněná myšlence kupovat drahá vysílací práva.
Kdo složil znělku Magionu? Lidé řešili záhadu, v ČT ji nakonec objasnili |
„První příčinou byla skutečnost, že ČST a Telexport měly omezený devizový limit, takže o to, co se za tvrdou valutu doveze, byla vždycky mezi jednotlivými dramaturgiemi přetahovaná. Tou druhou byly vnitrotelevizní názorové třenice o kulturní úrovni seriálu,“ vzpomínal na webu ČT24 dlouholetý pracovník televize Milan Šmíd.
„Byla to vedoucí redaktorka takzvané ‚meziredakční skupiny dětských pořadů‘ Dagmar Kotmelová (s jejím jménem je spojen vznik pořadů Magion a Vega), která nakonec nákup Šmoulů prosadila. Otevřela tak cestu dalším seriálům, jako byla Rychlá rota (Chip and Dale) nebo My z Kačerova (Ducktales),“ doplnil.
Část zásluh na prosazení seriálu však nelze upřít ani hudebníkovi Karlu Vágnerovi a tehdejšímu obchodnímu řediteli Supraphonu Karlu Arbesovi. Oba měli „obchodní čuch“ na to, že by se v návaznosti na odvysílaný seriál mohly dobře prodávat desky s písničkami o Šmoulech. A skutečně, lidé si jich nakonec koupili okolo milionu.
Dabing byl oříškem
„Jako zaměstnanec redakce pořadů ze zahraničí, která vyráběla první dabing, si pamatuji na to, jak se hledal český ekvivalent francouzských Schtroumpfs, anglických Smurfs či německých Schlümpfe. Ta diskuse se nakonec soustředila na šmolkově modrou barvu animovaných pajduláků a bral se v úvahu také fakt, že slovo šmolka umožnilo vytvářet další slovesné tvary, které seriál vyžadoval (slovesa, příslovce, adjektiva). Pamatuji se, že v závěrečné fázi rozhodování spolu soupeřily názvy Šmolkové, Šmoldasové a Šmoulové,“ prozradil Šmíd.
Televize nakonec nakoupila přes padesát náhodně vybraných jedenáctiminutových dílů z první až páté řady seriálu. V dabingovém studiu ČST na Kavčích horách se v roce 1988 sešla zvučná jména. Namátkou: Vlastimil Brodský (Taťka Šmoula), Jitka Molavcová (Šmoulinka), Pavel Zedníček (Nešika) či Václav Postránecký (Šprýmař).
Ze seriálu Šmoulové
Režisérka Jarmila Beránková vzpomínala, že pro některé účinkující herce, například Josefa Dvořáka (Koumák) nebo Jiřího Císlera (Gargamel), bylo tehdy dabování novinkou. Podle ní šlo o zajímavou, i když ne úplně jednoduchou práci.
„Stál před námi problém, jak jednotlivé hlasy ‚podtočit‘ – tím se zkreslí hlas, ale přitom tak, aby byl zachován synchron. Šlo tedy hlavně o technický problém. Díky kolegovi Josefu Škorníkovi se podařilo zpomalit obraz, kterému se musí přizpůsobit i slovesný projev; když se to pustí normální frekvencí, hlasy se zkreslí a zůstávají v synchronu. Pro mne i hlasového mistra to znamenalo hlídat mimo jiné i barvu hlasu,“ vysvětlovala v Týdeníku televize. Premiéru měli Šmoulové 18. září 1988 v nedělním Studiu kamarád.
V roce 1997 nadabovali herci v podobném složení další část dílů pro TV Nova. O třináct let později nechala téměř celý seriál nově předabovat televize Barrandov.
