Simona Stašová

Simona Stašová | foto: Lenka Hatašová

Budu nejbabičkovatější ze všech babiček, směje se Simona Stašová

  • 6
Herečka Simona Stašová (68) se snaží užívat života naplno. Oslava kulatin spojená s bilancováním ji sice čeká až v březnu 2025, ale už nyní je nastavená tak, aby se obklopovala jen dobrými lidmi a prožívala jen dobré zážitky. V rozhovoru pro iDNES.cz také prozradila, jak se těší na vnoučata.

Letošní rok vám do života přinesl spoustu nového. Jak se vám podařilo změny vstřebat?
Víte, letos jsem se stala sběratelem dobrých zpráv a mám v úmyslu už u toho zůstat. Ještě před rokem mi bylo něco kolem padesáti a teď už vím, že za rok a něco mi bude sedmdesát. S tímto novým vědomím jsem si řekla, že už v životě nebudu sbírat nic jiného než dobré lidi a dobré zážitky. A řeknu vám, jde to. Když se na svět podíváte s tímto záměrem, nestačíte se divit, jak je to jednoduché.

Máte na mysli třeba svatbu svého syna?
Ano, to byl jeden z nejkrásnějších dnů v mém životě. A to nejen proto, že jsem vedla svého syna Vojtu k oltáři, což je nezapomenutelný zážitek, ale taky proto, že jeho Helenku znám už osm roků a je to dnes už moje nejmilejší dcera. Že jsem viděla, jak se objímají moji dva synové a jaký výraz mají v očích.

Jak sympaťák Honza, bratr Helenky, pronesl neuvěřitelně vtipný a dojemný projev novomanželům. Jak jsme měli s tatínkem Vojtíka Pavlem Skřípalem druhý tanec hned po novomanželích a tancovali jsme na naši celoživotně zamilovanou písničku od skupiny Scorpions Wind of Change. Bylo to kouzelný a bylo to nádherný.

Další zážitek byl, když úplně náhodně hozenou svatební kytici od Helenky chytila moje osmnáctiletá neteřinka Pavlinka, dcera od mého bratrance Patrika, který před třemi lety odešel. Obě dvě i s její sestrou Milou jsou teď tak trochu i moje dcery a často ze Stockholmu k nám do Prahy přijíždějí.

Simona Stašová

Říká se, že synové si vybírají partnerky po vzoru svých matek. V čem vám je vaše snacha podobná?
Skoro v ničem. Ona je dokonalá, krásná, milá, chytrá, pracovitá… Snad jsme si podobné jen v tom, že je to hodná holka a že miluje Vojtíka. A že už teď nosí moje příjmení. I to je nádherný pocit.

Jak by se vám líbila role babičky?
Moc. Budu babička ze všech babiček ta nejbabičkovatější.

Takže vy jste se stala sběratelkou dobrých zpráv a zážitků?
Ano. Začala jsem samozřejmě tím nejkrásnějším dnem v tomto roce, svatbou svýho syna Vojty, ale posbírala jsem jich víc. Jelikož trávím polovinu svého života v divadle, na jevišti nebo v autě, když jedeme s divadlem na dvoudenní zájezd na Moravu, v hotelích, kde spíme na štacích, tak už nemám čas na přátele a vozím si je s sebou. V autě nebo pak v divadle v šatně po představení si stačíme říct a zasmát se všemu, co dřív bylo určeno jen pro hospůdku a pro večírky. Na ty už opravdu čas nemám, a tak si vybírám takové kolegy do svých představeních, se kterými bych ráda trávila čas i v soukromí a kterých si vážím a kteří mě obohacují a moc baví. Jsou to vlastně všichni, se kterými hraju ve svých deseti komediích, které mám na repertoáru.

Simona Stašová

Jste dvě Simonky v představení Třináct u stolu…
To je moje nejoblíbenější Simonka Postlerová. Vynikající herečka, ryzí duše a statečný člověk. U ní si vždycky říkám, kolik toho v životě tahle křehká osůbka unese, a hned se mi moje miniaturní problémy ještě víc zcvrknou. Alternuje s ní Kamilka Špráchalová a jsou to obě holky do nepohody. V tomto představení, které hrajeme v Divadle Lucie Bílé, s námi hraje i jeden mužský, který když vejde na jeviště, nemusí nikoho přesvědčovat, že je to chlap, jak má být. Pěknej, chytrej, humornej, prostě Mirek Etzler. Víte, mým velkým koníčkem se stalo sbírat si do života chytré talentované přátele, kteří kývnou na ten nelehký kočovný život divadelní a kteří vám ten život obohatí, rozradostní a dávají vám sílu jít dál. Je to třeba geniální herec Filip Cíl, se kterým máme do budoucna další plány, Adam Vacula, Míra Nosek, všichni. Prostě všichni. Vlastně už se bez nich neobejdu a hýčkám si je jako to jedno z nejcennějších, co v životě mám.

Je o vás známo, že buď hodně pracujete, anebo se od všeho odstřihnete a odjedete relaxovat. Stihla jste letos obojí?
Teprve to mám před sebou. Příští týden zvu svou maminku na týden na Kanárské ostrovy. Dostane to ode mě k Ježíšku. Byly jsme tam spolu už loni touhle dobou a bylo to fantastické, užily jsme si spolu skvělou srandu. Máma ráda vypráví i pro mě samotnou, což je báječný, a tak z ní vytahuju všechny vzpomínky a historky, které třeba ještě neznám. A chci slyšet znovu i ty, co znám. Loni jsme se cachtaly v bazénu a chechtaly se a letos se na to zase těším. V tuto dobu tam je tak akorát počasí do těch dvaceti pěti stupňů a to je ideální pro mámu i pro mě. Odpočineme si a jsme spolu.

Co nesmí v destinaci vašeho odpočinku nikdy chybět a co naopak nikdy nesmí v kufru chybět vám?
Nesmí chybět dobrá kniha, to je absolutní základ. A dneska už k té knize a taky ke sluníčku jsou potřeba brýle. Na brýlích já tak trochu ujíždím, mám je moc ráda, jelikož už nevidím tak moc dobře. Ale taky je miluju jako součást své osoby. Dokonce jsem na své brýle i žárlivá. Několikery brýle prostě nesmí u mě chybět. Mám kamarádku, která se mi o mé oči stará, a tak bych jí ráda tímto způsobem poděkovala. Ivetko Pleyerová, díky!

Propadáte na dovolených nákupním horečkám? Co si odtamtud nejvíc vozíte?
S mámou milujeme trhy. Ty stánky na trhu. Trhovce, se kterými se rukama nohama dorozumíváme. To je vášeň. Je to zábava. Nikdo mámu v té cizině nezná a přesto všechny zaujme a vyloudí na každém úsměv i smích. Máma to má prostě v sobě, ať se hne, kam chce. Máma si ráda kupuje dečky vyšívané a háčkované a různé ubrousky na stůl. Já si nejvíc kupuju sluníčka, který si lepím na stěnu na chatě. Ručně vyrobená sluníčka. Barevná, velká i malá, prostě sluníčka. A to všechno u trhovců najdeme.

Je pravda, že jste poslední dobou i vášnivou zahrádkářkou?
Ano, to taky. Začalo to nutností, že musím mámě na chajdě pomáhat s kosením trávy, sázením, zaléváním a pak zase se shrabáváním listí na podzim. A samozřejmě mě to vůbec nebavilo. No jo, jenomže člověk není pořád mladý a najednou zjistí, že ta práce v přírodě vám dává do duše něco, co vám opravdu může dát jen příroda. Určitý klid a harmonii a že to všechno má nějaký řád a smysl. A tak jsem se vlastně z nutnosti stala velikou milovnicí zahrádky.

Simona Stašová a Jiřina Bohdalová na dovolené na Kanárských ostrovech na podzim 2022

Podědila jste po své mamince kuchařské geny? Co nejraději vaříte a jíte?
Tak to vůbec ne. A tato vášeň maminčina mě nepotkala a určitě už nepotká. Nemám pro vaření smysl, trpělivost, fantazii, pochopení ani talent. Vařívala jsem svým dětem každý den takové ty zdravé nemastné neslané papáníčka. Vařívala jsem svým manželům, snad abych se jim zalíbila. Ale myslím, že jsem se nesetkala s velikým pochopením pro mé kuchařské umění. A tak vařili vždy spíš mužský u mě v domácnosti a já byla ten obdivovatel. Asi už to tak nechám.

Kde nacházíte nejvíc klidu?
Nejvíc potěšení a klidu v duši najdu v ten den, kdy mně zavolají moji synové Marek nebo Vojta a chtějí se mnou strávit čas. Když to vyjde od nich a ne ode mě. To je takové malé vyznamenání, kterýho si moc vážím, protože si sama pamatuju, když jsem byla v jejich věku, tak přítomnost rodičů nebylo to, co bych vyhledávala jako první. Kdyby bylo na mně, tak jim volám každý den a dožaduju se setkání. Ale brzdím se a čekám, až zavolají oni. Jsem moc ráda, že volají.

A pak si taky ráda čtu. Zdědila jsem po svém tatínkovi fantastickou knihovnu a stále nacházím skvosty. Mám po něm i víc než tři tisíce diapozitivů z nejméně osmdesáti zemí světa, sešity s jeho poznámkami, kde podrobně píše, co v té které zemi zažil a co stálo za to nafotit. Některé památky už neexistují, jsou zbořené… Potřebovala bych ještě jeden život na to, abych to všechno pročetla a vstřebala. Ale zůstává to tady a bude to tady napořád.

10. července 2023