V rukou svírala dopis od manžela, který píše prý téměř každý den. Vedle ní seděl zaměstnanec Rosenbergovy agentury Martin Patzelt. Ten byl propuštěn už v listopadu, po měsíci vazby.
Jak to vypadá s Robertem, jaké má šance na propuštění?
Šance tam určitě jsou, záleží na orgánech České republiky, jak se to projedná, na tom, kdy bude mít nový soud. Doufáme, že bude brzo venku, ale kdy, to říct nemůžeme. Může to být do čtrnácti dnů, může to být později. Já doufám, že doma oslaví narozeniny, má je 6. března.
Co jste ve vazbě prožila?
Šok tam je, přišlo to tak, jak to přišlo, člověk s tím nic neudělá a musí se s tím vyrovnat. Byla jsem moc ráda, že z kojeneckého ústavu v Krči se snažili vyřídit poměrně rychle písemné žádosti mých rodičů, takže mohl být náš syn Forrest po dvou dnech svěřený do náhradní péče mých rodičů a mohl ústav opustit. Orgány a soudy v tomto ohledu pracovaly velice rychle, nemůžu říct, že by to protahovaly. Také vyšly vstříc v tom,že jsem mléko odstříkávala a vozilo se do porodnice U Apolináře, kde si ho rodiče vyzvedávali, takže přešel na umělou stravu postupně. V neděli mu bylo půl roku a jí všechno, je to velký kluk, má necelých deset kilo.
Jak to bylo na začátku, co jste zrovna dělali, když pro vás přišli?
Spali jsme. Záznam máme v 6:35 ráno. Už jsem byla předtím vzhůru, protože hafani dělali hrozný hluk. Vykoukla jsem z okna a viděla jsem zahradu obleženou policisty. Bylo jich asi třicet. To byl mírný šok.
Stihli jste si s Robertem něco říct?
Já jsem spala dole, Robert nahoře, ani jsme se neviděli, jenom jsem viděla, jak ho v poutech odvádějí. Nechají vás obléknout a jdete. Je to šok. Hlavně jsme nevěděli, o co jde. Napadlo mě, že si na nás někdo vymyslel kanadský žertík, hodně blbý vtip po ránu.
Důvod vás musel napadnout, ne?
Říkala jsem si, že to musí být něco přes konkurenci. Ta je silná a s Robertem se v téhle branži těžko bojuje. Tohle podezření se nám ale nepotvrdilo. Ve firmě pracovala zaměstnankyně, která ukradla nějakou finanční hotovost. Překroutila to a udělala ty špatné z nás. Přečetla jsem si to v místnosti u výslechu a koukala jsem na to hodně nevěřícně. Reagovala jsem jen: to si děláte legraci, mě někdo okrade a vy mě za to zatknete, že jsem se nechala okrást? Spekulovat nad tím obviněním nemá cenu, to vyřeší všechno soudy.
Měla jste čas si něco sbalit?
Měla jsem čas sbalit nějaké věci pro malého, to mi dovolili a pak řekli, že stejně pojedeme na domovní prohlídku, tak si můžu něco vzít dodatečně, kdybych chtěla.
Malého jste si vzala s sebou?
Ano, tam pak přijela sociálka a převzali si ho tam. V tu chvíli mu byly dva měsíce a týden.
Nedošlo z vaší strany po té době k nějakému citovému ochladnutí? A jak na vás reaguje on?
Je to jiný člověk, ty čtyři měsíce bez jednoho týdne, co jsem ho neviděla, je dlouhá doba. Začínáme si znovu zvykat, snažím se ho pochopit, on musí poznat mě. Je to těžké pro oba, ale tímhle svět nekončí. Myslím, že se mohly stát daleko horší věci. Tohle je životní zkušenost, jací lidi v Česku jsou. Já jsem naštěstí kliďas a máloco mě vytočí. O malém jsem věděla, že jakmile ho naši vytáhli z kojeňáku, tak je v nejlepších rukou a nestrádá, to bylo nejdůležitější. Jen jsem se samozřejmě pozastavovala nad otázkou, že mě okradou a pak mě zavřou. To posouzení ale není na mně a věřím justici, že najde pravdu a bude potrestaný skutečný viník.
Viděli jste se už s Robertem?
Jednou, 29. ledna, když nám skončilo "béčko", protože když jsou lidé obvinění ve stejných paragrafech, tak je tam ten kontakt ještě minimálnější. Teď, když jsem na svobodě, jsme se ještě neviděli, první návštěvu máme povolenou v úterý. Chystám se tam jít i s Forrestem.
Jaká byla první reakce při setkání?
Zhrozila jsem se ho, jak vypadá, nepoznala jsem ho. Stáli jsme vedle sebe, ten člověk na mě koukal, já koukala na něj a řekla jsem: ježišmarja, já bych tě nepoznala. On to poznal, že na něj koukám divně. Je zarostlý, vypadá jako Krakonoš. Nechce se ale holit, je to jeho forma protestu. Je člověk, který nemá násilnické sklony, tak protestuje touhle formou, nebude se holit a stříhat se.
Jak tráví čas?
Vzal si učebnici angličtiny, dokonce mi včera psal dopis, že má rekord čtyři a půl hodiny v anglické knížce, nechal si poslat anglické časopisy, dostal teď obrovskou knihu o druhé světové válce, z té byl nadšený. Řekla bych, že se tam chová stejně jako venku, čte stejné věci, které ho zajímaly. Jenom mu chybí sport a motorka.
A co sex? Píše se o něm jako o nadsamci...
Určitým způsobem mu asi sex chybí, ale myslím, že to prostředí to potlačí. Chce být úplně někde jinde a má jiné priority než si "zapíchat".
Co jídlo? Jako kojící matka jste musela zdravě a vydatně jíst.
Školní jídelna fakt hadr.
Takže Robert navíc i zhubnul?
On má bohužel se zažíváním problémy, ten tloustne i po vodě. Je hotový z toho, že tam nabírá, že to bude muset venku dávat dolů a bude to těžší. Tam je ale možnost, že si člověk může objednat jídlo z kuchyně pro zaměstnance, kde má výběr ze tří jídel a stojí to padesát korun, tak jsem si o to zažádala. To bylo dobrý jídlo.
Co jste dělala vy celé dny, na co jste myslela?
Jsem líný člověk, já než se něco přinutím udělat, tak to trvá. Hodně jsem spala, svým způsobem jsem si tam odpočinula a dala jsem se po porodu do pořádku. Četla jsem taky knížky a měla jsem čas přemýšlet, hodnotit svůj život, jestli bych na něm chtěla něco změnit. Člověk najednou zjistí, ty jeho původní hodnoty byly na nic a má úplně jiné hodnoty. Třeba jsem vždycky brala Vánoce tak, že čím víc dárků a dražších, tak lepší Vánoce. Najednou člověk zjistí, že vůbec nejsou o dárkách, ale o tom sedět a koukat do očí lidem, které máte rádi. Vím, že bez té zkušenosti by mi trvalo ještě dalších iks let, než bych to pochopila. To jsou fakt zkušenosti, za které jsem ráda. Udělalo to ze mě svým způsobem lepšího člověka, v něčem zase možná horšího. To, co jsem se tam naučila...
Co jste se tam naučila?
Život je tam jiný. Já jsem byla hodně izolovaná, nechodila jsem ani na vycházky, nic, fakt jsem se tomu vyhýbala. Lidi se tam naučí přežít. Třeba příklad: aby mohli posílat ty dopisy přes okna, tak všichni měli takové klacíky, trubičky a já si lámala hlavu nad tím, kde je na té cele pořád berou. A pak mi vysvětlili, že se vezmou noviny, udělá se z nich rulička, oblepí se izolepou a je z toho klacík. Tomu se říká koňovat, drakovat. Takhle se po věznici posílá všechno, ať jsou to cigarety, kafe, dopisy...
Jak často si píšete s Robertem?
Já moc na psaní nejsem, píšu tak dvakrát týdně. Robert píše denně. A překvapil mě, když mi na té naší první návštěvě dal dodatečně dárek k Vánocům. Vyhandloval tam s někým kšiltovku Tiesto. Já jsem totiž nikdy nechyběla na akci tohohle dýdžeje, až teď, když jsem byla ve vazbě. Dokonce tam napsal knížku o svém životě. Venku na to neměl čas, tam ji udělal.
Jak to vypadá s firmou, funguje bez vás?
Za ty čtyři měsíce firma ukázala, že jsou v ní lidi, kteří umějí dělat svoji práci a dělají ji dobře, protože plní všechny závazky, spustili nový projekt a dneska je nepotřebuju kontrolovat. Teď určitě nechci do firmy zasahovat, byla jsem si tam jen pro nějaké věci, ale jinak vůbec. Nechci je znovu stresovat. Vždycky jsem si myslela, že když v té práci nebudu, tak to nepůjde, ale najednou mi dokázali, že to jde i beze mne. Můžu se vrhnout do jiných projektů a tuhle firmu nechám stát na vlastních nohou.
