Pozor, miminko má úzkost

Každé dítě se rodí do vztahu.
Každé dítě se rodí do vztahu. Na něm záleží, jestli bude růst, vyvíjet se, zda bude v životě přiměřeně šťastné a spokojené. V prvním lidském vztahu jde hlavně o přežití. Bez náležité ochrany by čerstvě narozený človíček rychle podlehl chladu, nedostatku potravy a strachu, tak nepodobným klidu a teplu v maminčině bříšku. Děťátko se po narození ocitá v prostředí, které skýtá mnoho nebezpečí. Náhlou ztrátu bezpečí a neschopnost ubránit se prožívá jako ohrožení své existence. Pocit ohrožení prožívá jako úzkost, která je tak silná, že si s ní nedokáže poradit samo. V podobě křiku, pláče a třepání končetin ji proto vysílá do světa, v naději, že ji někdo přijme a odstraní. Příjemcem existenční úzkosti novorozeného děťátka bývá obvykle jeho maminka. Potřeby miminka maminky spíše cítí, než si je uvědomují. Jsou schopny identifikovat se s pocity děťátka a mohou jeho potřeby prožívat jako svoje vlastní. Tato zvláštní schopnost čerstvých maminek se podle britského psychoanalytika a pediatra Donalda Winnicotta nazývá primární mateřskou zaujatostí (primary maternal preoccupation). Neustálým poskytováním bezpečí opakovaně zbavují své dítě úzkosti a stávají se tak hlavním regulátorem jeho emocí. Díky citlivému naslouchání a odpovídání na jeho potřeby umožňují dítěti získat zkušenost, že se v ohrožujících situacích může spolehnout na svoje okolí. Víra v to, že pocity bezmoci a strachu mají řešení, významně ovlivňuje všechny jeho současné i budoucí vztahy. Ne všechny maminky jsou schopny svým dětem zprostředkovat tuto základní zkušenost. Brání jim v tom okolnosti, ve kterých své děťátko přivedly na svět, podmínky, ve kterých jej počaly anebo nosily v bříšku. Přijímání úzkostí a vracení pocitu bezpečí je pro některé maminky obtížné kvůli fyzické či citové nepřítomnosti tatínka. Významnou roli hrají i zkušenosti, které maminky měly se svými vlastními maminkami. Dětem totiž můžeme předat pouze to, co jsme sami zažili. Děti, jejichž úzkost zůstává opakovaně nevyřešena, mohou v životě trpět depresivními a úzkostnými poruchami, spojenými s neustálými pochybnostmi o sobě a o světě. Jejich velkou nadějí zůstává vztah. Vztah s někým, s kým mohou žít jako hodnotné, výjimečné a zranitelné bytosti, které mají právo na trvalý zájem a lásku. Lásku, která není podmíněna tím, že něco udělaly nebo naopak neudělaly, ale pouze tím, že jsou. Zkušenost nepodmíněného zájmu a ocenění jim můžeme poskytovat nejen v psychoterapeutickém sezení, ale i ve škole, při hraní, při sportu, zábavě, při naslouchání a povídání. Vždy to bude mít pro ně velký význam. Ačkoli jim to, bohužel, nikdy nebude stačit.



Témata: Poradna: Strach