Vaše jubilejní turné nese titul Vlak, co nikde nestaví. Je to zároveň i vaše motto?
Dalo by se to tak říct. Víte, je strašně obtížné z toho vlaku vystoupit, protože on už se pak špatně rozjíždí. Před dvěma lety jsme měli za covidu devět měsíců pauzu, přičemž jsem si opravdu myslel, že už asi znovu prostě ten vlak nerozjedeme. Všechno se přerušilo a mně se trošku přestalo chtít hrát. Zvykl jsem si na takový to nicnedělání. Devět měsíců je devět měsíců, děti doma, oběd, večeře, televize, nějak mi to vlastně ani nevadilo. A najednou jsme zase mohli hrát, ale mně se vlastně nechtělo. Ten vlak je opravdu takový model rockového působení. Prostě dokud ten vlak jede, tak přiložte pod kotel a jeďte dál.
Mluvíme spolu v době plesové sezony. Vzpomenete si na svůj první ples, kdy jste ještě na něm nevystupoval coby hudebník, ale jen jste tancoval jako každý jiný?
Já jsem nikdy nebyl dobrej tanečník. Na taneční jsem chodil v Praze do Obecního domu, strašně mě to nebavilo, ale dodnes si pamatuji svého tanečního mistra, který se jmenoval Pešta, a také na to, že na první oblek jsem si vydělal na chmelové brigádě. Vždycky jsem byl krátkozrakej, a tak jsem ty holky naproti na parketu pořádně neviděl, nepoznal, jestli je vysoká, hezká, ošklivá. Proto na mě vždycky zbyla nějaká dvoumetrová. No a tak vždy po chvilce, když už jsem měl pocit, že už jsem tam jako byl, jsem zmizel a šli jsme s partou někam na pivo nebo tak. No na pivo asi ne, vždyť nám bylo patnáct.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Ale pamatuji si, že můj první ples, který jsem absolvoval, byl maturitní v pražské Lucerně. Vzpomínám si, jak mně přišla jako obrovský sál. Teď jsme tam nedávno hráli a dneska mi to přijde jako takový klub. Musel jsem tam tančit s třídní učitelkou a s maminkou. Vím, že to bylo utrpení a že jsem také zmizel. Takže jsem se nikdy tančit nenaučil, tedy až na rokenrol. Ten umím dodnes, ale je zase fyzicky tak náročný, že už to raději ani nezkouším.
Říkáte fyzicky náročný, ale na vás je nejen na koncertech vidět, že prostě nestárnete. „Jsem to já jak zamlada,“ zpíváte. Máte nějaký elixír?
Ne, stárnu, je to vidět, že stárnu. Také se mi už spoustu věcí, co se mi chtělo dřív, teď už nechce. Už mám nějaké neduhy. Zrovna jsem chytil nějaký virus, takže kašlu a teče mi z očí, mám rýmu a špatně spím, protože mě to dusí a bolí mě na prsou. Jinak se ale raduji ze života, z každého dne. Víte, já mám dvě děti, které jsou vlastně ještě malé, je jim 10 a 13 let, a s nimi se strašně raduji ze života! To si ani nedovedete představit, takže bych řekl, že ony jsou ten hlavní stimul. Jenže to se málokomu povede v tolika letech, aby měl takhle krásné dvě malé děti.
Brácha zemřel s covidem. Druhého jsem neviděl 30 let, svěřil se Petr Janda |
To je pravda, vy těch dětí nebo vnoučat máte víc, některé se vám geneticky podobají v hudbě, ať je to dcera Marta nebo vnuk Petr. Je hudební nadání ve vaší rodině obecně více dáno do vínku?
Ano, všechny moje děti mají dobrý hudební sluch, což se o některých manželkách říct nedalo. (smích) Takže já mám asi tento gen opravdu silný, ovšem zároveň platí, že je nenutím, aby muziku dělaly. Moje dvě nejmladší děti chodí na piano. Obě to svorně nenávidí a já je musím honit, ale už hrají fakt hezky. Ovšem jestli by chtěly dělat nějakou hudební kariéru, to už nechám na nich.
Vaše dcera Eliška nedávno slavila třicetiny na ranči, ale jak to máte se vztahem ke zvířatům vy?
To je těžký. Víte, moje děti a žena mají velmi vřelý vztah ke zvířatům, takže jsme začali psem. Pak když se děti narodily, tak jsme koupili ještě jednoho, od té doby nám zase psi umřeli, takže vám řeknu současný stav: máme dva psy, dvě kočky, želvu, králíka a dva papoušky. A teď to všecko běhá a lítá, protože když přijdou děti ze školy, tak prostě všechno vypustí. Zrovna dnes jsem kvůli zvířatům nadával. Ráno jsem si zapnul počítač a nešel mi. Nefungovala mi myš a klávesnice, tak jsem vlezl pod stůl, jestli nemám překousaný kabel od králíka, a všichni z kapely na mě křičeli: „Na smetaně udělat okamžitě.“ Tak já to musím zítra nějak vyřešit.
Vidíte, když jste zmínil počítač… Co vy a sociální sítě?
Na počítačích jsem pracoval už v době, kdy to ještě pořádné počítače ani nebyly. Třeba na starém Atari, kde jsem měl hudební programy. No, že bych byl nějaký borec, to tedy nejsem, ale umím si na tom natočit demosnímek, umím si běžně vyřizovat poštu, bankovní styk. Nedělá mi to problémy, a když ano, tak se zeptám dětí.
Bujaré večírky a sex? Tím by má útlá kniha nabobtnala, směje se Petr Janda |
Spíše jsem měla na mysli otázku sociálních síti jako Facebook nebo Instagram, jestli se do tohoto virtuálního světa pouštíte, anebo ne?
Moc ne. Já totiž tolik času zase nemám a bojím se, aby mě to nějak moc nelapilo a pak jsem u toho neseděl moc dlouho. Už takhle u počítače strávím spoustu hodin, protože pošta je nekonečná a vyřizování všelijakých otázek a rozhovorů mně prostě dá časově zabrat. Snažím se do toho až tak hluboko neponořit, protože mám své záliby, které jsou zaplaťpánbůh silnější než počítač.
Které záliby to jsou, kromě zpívání?
Samozřejmě mám jako hlavní zálibu muziku. První, co udělám, je, že si zapnu zesilovač, hraji si, brnkám si, střídám kytary. Vždycky musím na kytaru hrát několik dnů či týdnů, než jí přijdu na chuť. Ale jsem třeba také kutil, na to mám vlohy už odmalička, takže pořád něco opravuji. Dneska jsem třeba vyměňoval žárovky a zjistil jsem, že jsem koupil úplně blbý. Ona je dnes spousta druhů, byl jsem na sebe trošku naštvaný, musím si dát větší pozor. A pak dělám řadu dalších věcí, třeba mám traktůrek a od jara do podzimu jezdím po zahradě a připadám si ohromně důležitý, jak sekám trávu. Minulý týden jsem vytáhl frézu na sníh. Bohužel jsem ji ale nenastartoval, tak jsem se na to vykašlal, protože jsem si říkal: Hele, bude obleva, ono to opadne.
■ Narodil se 2. května 1942 v Praze.  ■ Z prvního manželství má Petr Janda dceru Martu Jandovou, která zdědila hudební talent a proslavila se i v Německu v kapele Die Happy. Jeho první žena a později také jejich společný syn Petr zemřeli na rakovinu. |
Mluvil jste o tom, že se vám třeba něco už nechce, tak se ostatně jmenuje i vaše sólové album – Asi se mi nebude chtít. Jak jste s ním spokojený?
Spokojený s ním jsem, ale bohužel příliš nežije, protože písničky z něj nehraju s Olympikem. Stavět kvůli němu kapelu, abych objel pár klubů, to se mi fakt nechce. Některé písničky mám připravené pro sólová vystoupení, ovšem těch mám málo. Ale natáčení bylo senzační, tu tvůrčí práci jsem si užíval. Mám na této desce dost hostů. Vždycky když někdo přišel, tak jsem připravil takovou hostinu a welcome drink. Pohostil jsem je, pokecali jsme, bylo to moc příjemné a výsledek pro mě je úžasnej, myslím, že se mi to všechno povedlo.
Schválně jsem se vykašlal na styly, bavil jsem se tím, jak na mě asi kritika udeří. Jak rozrazí dveře, že jsem se úplně zbláznil, že tudy cesta nevede a že bych měl za tu dlouhou kariéru vědět, že takhle se to nedělá. Jenže kritika to pochválila, což mi úplně vzalo vítr z plachet. Přesto myslím, že to byla moje poslední sólovka. Skoro každý rok připravuji desku pro Olympic a ještě navíc si vzít tohle… Přece jenom už si myslím, že jsem trošku vyčerpaný nejenom já, ale muzika jako taková. Nevím, kam to půjde dál, to už jsou spíš takový filozofický úvahy.
Dělám vše pro to, aby na mě děti měly hezké vzpomínky, říká Petr Janda |
Zmínil jste sólovou kariéru, v níž jste také úspěšný. Vnímáte se víc jako „Janda z Olympiku“, nebo je vám blíž označení „Jandův Olympic“?
Takhle jsem o tom vlastně nikdy nepřemýšlel. Pravdou je, že moje hlavní působení je spojené s Olympikem, to je jednoznačné, v něm jsem udělal svoji kariéru. Svou sólovou dráhu si nijak zvlášť nehýčkám, mě prostě baví Olympic, s nímž jsem svázaný stoprocentně.
Je faktem, že vaše hity nestárnou. Co byste vzkázal ostatním hudebníkům, aby byli podobně úspěšní?
To bychom se zase dostali na začátek. Na ten Vlak, co nikde nestaví. Prostě přikládat do kotle. Ono se to vyplatí, jak oheň vyhasne, je to prostě pryč. Některé kapely končí právě proto, že si myslí, že už to mají do budoucna zařízený, že už teď jsou slavný, že jsou dobrý. To je tak strašně křehký led. Jak se začne říkat, teď už si dáme klidně pauzu, všecko jede, tak to není dobrý. Prostě se musí furt kout železo, dokud je žhavé. A nám se to tedy vyplatilo.
Myslím si, že to není o štěstí. I když samozřejmě trošku štěstí člověk potřebuje vždycky, ale je to o té pracovitosti. Pracovité kapely, jako například Beatles, daly za devět let dohromady asi 15 alb. To dneska neudělá kapela pomalu za 60 let, protože jak frekvence, tak i potřeba je mnohem menší. Muziky je dnes ve světě všude hodně a už je ta studna, jak já říkám, vyčerpaná. Nápady už skoro žádné nejsou a je proto těžké něco udělat. Ale je potřeba na tom přesto makat, ale to platí asi ve všech oblastech.
