S kapelou Olympic vás čeká příští rok festival Benátská! s Impulsem 2022. V čem jsou pro vás takové akce lepší oproti halovým vystoupením?
Ono se nedá říct lepší. Je to jiný a je toho samozřejmě málo, takovej šafrán. Koncertů uděláme tak osmdesát za rok a z toho je třeba pět festivalů. Festivaly jsou jiná výzva. Nemůžeme si koncert dělat, jak chceme, dostaneme čas, který máme zaplnit, třeba padesát minut. Máme program na sto minut, tak z něj musíme polovinu vyházet. Musíme ohlídat, aby některé písničky zazněly, protože je lidi vždy chtějí, a taky musíme dbát na to, abychom se tam ukázali, že umíme hrát dobře a nehrajeme jen svůj vlastní revival.
Také rádi ukážete ostatním kapelám, jak jste na tom...
Je to tak. Najednou to začne mít úplně jiné grády. Kapelám chceme ukázat, jak jsme dobrý, a ony zase nám. Takže se to tam tak kotí, jak se říká, a oplodňuje jeden druhýho. Musím říct, že dnes jsou festivaly na profesionální úrovni. Aparatury jsou v pořádku, všechno je slyšet. My si ale vozíme svou monitorovou aparaturu, takže máme zvuk na velkém festivalu v uších úplně stejnej jako někde v horní dolní. A pak přijde okamžik pravdy, kdy vidíte, že lidi k pódiu přicházejí, nebo naopak odcházejí, to jsou takové trošku nervy. Člověk do toho jde na festivalu třikrát více než na normálním koncertě. Tam nikdo neodejde, protože zkrátka nemá kam. (smích)
Na tiskové konferenci jste zmiňoval, že na Benátské jste měl jednou cizí aparaturu, a navíc vám do toho pršelo. Co se stalo?
Kaťáci, nebo spíš Olda Říha, chtěli použít svůj monitorový aparát. To se ještě nehrálo na sluchátka. Hrálo se na bedny, na monitory. A prostě to nefungovalo. My jsme přišli na scénu, vlezli tam, do toho lilo, lidi tam byli v dešti, strašně na ně pršelo, a lítali tam nějací šílenci a řešili furt něco s drátama a říkali, že to nejde. Půl hodiny jsme tam takhle stáli, byla tma a lidi na nás ošklivě pokřikovali. Vůbec jsem se jim nedivil. Fakt jsem z toho byl naštvanej. Bohužel ale nejde hrát, když se neslyšíte. Pak jsme to nějak nakopli, ale už když to začne takhle blbě, tak se to těžko dává dohromady.
Jak moc jste si v životě nechával coby rocker mluvit do toho, jak vypadáte?
V podstatě jsou dva objekty, které mi k tomu něco řeknou. Buď má žena, nebo má kapela. Že by ale nějaký kolemjdoucí řekl: „Pane Janda, dneska jste tak blbě voblečenej!“ (smích) To se mi teda ještě nestalo, zaplaťpánbůh. Manželka mi pomáhá vybírat oblečení. A i když mi někdy nadává, že si něco nemám vzít, stejně si to vezmu. Mám takový vyhraněný styl. Dnes jsem oblečenej za slušňáka, protože mám za chviličku abiturienťák po jedenašedesáti letech od maturity. Pak jsem ještě pozvaný na tenis. Tak jsem se oblékl, abych nedělal ostudu.
Říkáte, že od vaší školní docházky je to už spousta dekád. Ale vaše dcery jsou ještě školou povinné, studují. Co když za vámi přijdou a chtějí poradit?
Chtějí! Počítali jsme nedávno matematiku. Na to já jsem byl vždycky slabej. Takové to „vozidlo A jede do bodu B, kolik na to potřebuje času?“ Tak na to jsem byl vždycky blbej. A zrovna to si vybrala moje dvanáctiletá dcera. „Tatínku, já tomu nerozumím,“ přišla za mnou. A narazila na kámen. Snažil jsem se a nakonec jsem na to teda přišel, tak jsem byl pyšnej jako táta, že jsem jí to nakonec dokázal vysvětlit. Chodí za mnou, samozřejmě. Ta malá ne, ta je teprve ve čtvrté třídě, tak je to ještě v klidu. Ale druhá už je v sedmé. Tam už když jde takzvaně do tuhýho, přijde za mnou.
Brácha zemřel s covidem. Druhého jsem neviděl 30 let, svěřil se Petr Janda |
Pro jaké další rady si dcery nejčastěji chodí za tátou?
Pro mě je to strašně důležitý, když přijde dcera a chce poradit nebo něco vysvětlit. To je pro mě asi nejvíc, co se může stát. Ta důvěra, to si nenechám vzít. Takže se jí vždycky snažím věnovat, abych jí to vysvětlil, i když v tom třeba taky někdy tápu. Dneska jsou požadavky ve škole poněkud jiné. Když má dcera nějaký problém a svěřuje se mi, tak o to více je ta důvěra silnější, a to je pro mě strašně důležité. Přece jen jsem starej táta, že jo. Už mám mnohem starší vnuky, než mám děti. Dokonce už i pravnuk nás dohání. Dělám všechno pro to, abych s dětma vycházel dobře, aby na mě jednou měly hezké vzpomínky.
Příští rok vás čeká oslava osmdesátin. Jak startujete svůj den? Espressem, nebo štamprličkou?
Jsou takové dva druhy dní. Jeden, kdy vozím děti do školy, a to je pondělí, středa, pátek. To vstávám v půl sedmé a budím je. Tuhle mi vynadaly, abych je nebudil tak brutálně. „Tatínku, ty jsi rozsvítil!“ A já říkám: „No a jak vás mám budit? Zejtra vás poliju vodou!“ „To ne, to radši rozsviť.“ Teď je tedy budím tak, že hladím malou po vláskách, a pak jdu za druhou. Malá vstane hned, ale k velké jdu pětkrát. Máme na to půl hodiny, abychom se všichni nasnídali, ony se oblékly a připravily si učení. To jim můžu říkat stokrát dokola, aby si to připravovaly večer.
A vy jste byl kdysi jiný?
Ne. Chovají se právě úplně stejně jako kdysi já. Všechno se dělá ráno, pak se pětkrát ještě vracíme pro tohle a pro tamto. Pak je vezu půl hodinky do školy, ta je třicet kilometrů od nás, takže poměrně daleko. Pak existuje druhá varianta dne, to je slastnej den, kdy nikam nemusím. Úterý, čtvrtek, sobota, neděle. To si užívám. Ale ne tak, že bych spal déle. Já v posteli nevydržím. Dneska jsem vstával, ač jsem nemusel, už kolem osmé. Vstanu a mám strašnej hlad. Úplně šílenej. A těším se na míchaná vajíčka se šunkou a žampiony. A k tomu si dám pivo! To je takové moje milé ráno, už léta se nemění.
To je snídaně šampionů! A co recept na dlouhá zdravá léta?
Je to těžký. Já si někdy myslím, že už ho mám, ale pak zjistím, že je to úplná blbost. Můj tchán je například o tři roky starší, nikdy nesportoval, no nepije, to je pravda. Ale hulí jednu za druhou a je takovej docela pořád čerstvej. (smích) Já nekouřím, piju opravdu málo, sportuju a je mi taky dobře. Ale překvapilo mě, že on nic nedělá a vypadá taky dobře, tak teď si s tím nevím trošku rady!
17. září 2021 |
