V divadle nehrál půl roku, ale ze cviku úplně nevyšel. Teď baví herec Pavel Nový jiné obecenstvo: pacienty, lékaře a návštěvy rehabilitačního ústavu v Kladrubech u Vlašimi, kde se léčí.
Sedíme na chodbě naproti hlavnímu vchodu, o diváky tak nemá nouzi. „Podívejte, co mám dneska za novinku,“ hrdě hlásí staršímu pánovi na vozíku. Berle si dá do jedné ruky, postaví se na špičky, leč dlouho na nich nevydrží. „No nic, asi zrovna zafoukal vítr. Před chvílí mi to šlo líp. Tak si aspoň vemte tenhle výtečný koláč s jablky.“
Moučník upečený doma - to bylo jeho přání, když jsem se zeptal, co by mu udělalo největší radost. Během hodiny rozhovoru spořádá půl plechu. Lidé proudí kolem a on na otázku: „Jak se máte?“ odpovídá opakovaně: „Stojí to za prd, ale je to čím dál tím lepší.“
* Řídíte prý auto, není to riziko?
Jsem střízlivý a schopný vozidlo ovládat. Nikoho neohrožuju, ani neomezuju. Naopak, tady jsem přišel na to, že je zbytečné chvátat. Byl jsem na pokoji s jedním, co chvátal ráno do práce a nebyl tam už půl roku.
* Kdy se do práce dostanete vy?
To je těžké odhadnout, hlavně kvůli mozku. Teď ho využívám, aby sloužil tělu, na další věci nemám kapacitu. Prodanou nevěstu hrajeme sice už patnáct let, mám v ní málo textu, ale přesto nejsem s to říct všechno najednou. Zkoušel jsem to a vždycky jsem se někde zasekl. Teď bych si netroufl vylézt na jeviště. Vždyť jsem byl před půl rokem vypnutej.
* Pamatujete si z toho něco?
Naštěstí mozek je geniální, traumata si moc nepamatuje. Když jsem se probral, zjistil jsem, že se nehýbu. Místo slov ze mě šly divný zvuky, špatně se mi dýchalo, u pusy jsem měl trubičku s kyslíkem, za sebou přístroje. Popadl mě takovej vztek, že jsem se zase propadl do bezvědomí.
* Byl jste během boje s nemocí někdy lítostivý?
Spíš teď jsem občas naměkko. Dostávají mě takový ty hezký věci, že se tady v ústavu někomu něco povede.
* Řekl jste si, že to zabalíte? Měl jste slabou chvilku?
To mi připomíná jednu psycholožku z Motola. Dokola se mě ptala, jestli jsem si chtěl vzít život. Tak jsem ji svými řečmi otrávil. Ale je pravda, že v první chvíli jsem zalitoval, že jsem neumřel. Všechno mě strašně bolelo, každých pět minut jsem měl šílený křeče. „Kurva, proč se to nevypnulo úplně,“ blesklo mi hlavou. A skoro vzápětí jsem si řekl: „Ty vole, to bys tady nebyl. Už nikdy!“ Nikdo neví, co je pak. Asi nic.
* S bratrem jste měl dohodu, že kdybyste měli být ve stáří trosky a byli druhým na obtíž, radši se vzájemně, jak říkáte, „vypnete“. Měl jste z toho strach?
Že mě přijde brácha vypnout? (řehtá se)
* Ne, že budete někomu na obtíž.
V tu chvíli na to naštěstí nemyslíte. Jste v takovém srabu, že jste rád, že se z toho vykoušete. Primář Bilina mi řekl, co mě čeká. Dal mi naději. Až později mi doktoři sdělili, že se utkávám se západonilskou horečkou, která je podobná klíšťové encefalitidě. Pár lidí se z toho dostalo, pár natrvalo ochrnulo. Věděl jsem, že když cítím nohy a ruce, je to na dobré cestě. Sbíral jsem síly na souboj. Zvedlo mi náladu, že mám konečně pořádnýho soupeře.
* Není to rouhání?
Není. Vždyť jsem se podruhý narodil. Zjistil jsem, kdo mi zachránil život: Valerie Božková, Kateřina Dobrovičová a doktor Miklaš v Příbrami. Rád bych poděkoval všem. Hlavně rodině - manželka i dcery byly neuvěřitelně statečné, všechny tři holky za mnou chodily denně. Bylo to... hodně dobrý, povzbudivý. (je dojatý) Třeba to pak doma oplakaly, ale ke mně nikdy nepřišly se smutkem na tváři.
* Jak vás napadlo, že vám kolíbaly nohy?
Pochovat nohy bylo to nejlepší, co mi mohly udělat. Ani nevím, čí to byl nápad. Rozhodně mi to dělalo dobře. Jako drbání na zádech, vlastně mnohem víc.
* Neříkejte!
Když ležíte, podloží vám nohy, aby se vám vyrovnal tlak a oběh krve. Měl jsem bezvládné končetiny, takže mě obložili polštáři. Bylo to příjemný, ale takový studený. Zato když vám někdo vezme nohy do náruče, cítíte teplo. Kdysi jsem sledoval dokument o jednom mistrovi světa na ploché dráze, který si srazil vaz. Angličani ho opravili, ale řekli, že se nebude hýbat. Jeden starý Skot si ho přivázal na tělo a celý den byl s ním. Pak jsem toho závodníka viděl jet na ploché dráze spanilé kolečko. Vzpomněl jsem si několikrát na tenhle příběh a hodně mi to pomohlo.
* Doktoři vás vůbec chválí, jaké děláte pokroky.
Nikdo mi neslíbil, že budu chodit, ale já jsem zarputilec. Vymohl jsem si co nejdřív plavání a zařídil si terapii s koněm. Ten stimuluje svaly uvnitř pánve, které mám zrovna hodně poničené, a navíc z toho koně cítíte nevídanou energii. Zjistil jsem to, když se připravoval seriál Zdivočelá země. Lékaři vám zachrání život, ale zbytek je na vás. Proto makám.
* Pořád ještě tkáte šály?
Jasně. Za tím dětským stavem sedím od druhého dne, co mě přivezli z Motola, a baví mě to. Chci poděkovat všem, kteří nám poslali vlnu a příze. Dostali jsme toho víc než 60 kilo. Jsem rád, že když jsou lidi ve srabu, umějí si pomáhat.
* Co s těmi šálami bude?
Můžeme je darovat. První šálu, kterou jsem vyrobil v národních barvách, chci proslavit, vydražit a za ty prachy koupit něco, co je tady potřeba. Maucta, dámy! (zdraví sestry)
* Vzpomenete si, kdy jste si po kómatu poprvé sedl? Pro mě bylo důležité i to, když jsem se sehnul. První ohnutí na vozíku bylo ve sprše v Motole. To bylo po dvou a půl měsíci.
* První stoupnutí?
O Vánocích doma, vlastně předtím, ale to se nepočítá.
* Proč?
Povedlo se mi to jen jednou. Stalo se to v léčebně, kde se učíme samostatnosti, abychom nebyli na obtíž. Přijel jsem na vozíku na toaletu, tehdy jsem měl problém se na něm pohnout. Jenže jsem najednou vzal za madla a stoupnul jsem si. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel, udělal jsem to naprosto impulzivně. Jen jsem si ten pohyb dopředu představil, což mi radili v Motole. Řval jsem jako kráva radostí a sedl si. Přiběhla sestra: „Co se stalo?“ Pochlubil jsem se, ale nedokázal jsem to zopakovat. Ani dalších deset dní. Pak jsem jel domů na Vánoce - stoupnul jsem si u stolu a vyšplhal jsem se po něm.
* Kdy jste udělal první krok?
To ví přesně moje žena. Blízkým jsem ty dobrý zprávy hned posílal po mobilu. A víte, z čeho jsem měl největší radost? Že jsem si sám utřel zadek. Velké vítězství! První krok jsem udělal pod vedením fyzioterapeutky Strakové v Motole - a to byl krok zpátky. Od té doby tvrdím, že jsem zpátečník. Žádné kupředu levá, zpátky ni krok. Naopak! Začal jsem tím, že jsem udělal krok zpátky v chodítku, na kterém jsem visel zuby nehty. Pohnul jsem nohou, nějak jsem přenesl váhu. Teď už chodím o berlích obstojně, překonám i schody. Nahoru to pořád ještě bolí.
* Co je další meta?
Umět si vyskočit. Zatím si moc vyskakovat nemůžu. Chci si popoběhnout. Těším se, až se sám dostanu na kolo, zasportuju si, zařádím si. Všechno, co se mi stalo poprvé po tom bezvědomí, bylo krásné.
* Patří tam i první milování?
Teď jste mě pobavil. To by tam asi taky patřilo. Ale zatím to vypadá, že jsem mrtvej na spodek. Jak říkal Olda Kaiser v jednom představení: „Mrtvý pták hnízdo neopustí.“ Přišel jsem na to, že existujou i jiný věci. Třeba si dát koláč... (zakusuje se do dalšího kousku) Ale sex je i tady časté téma. Spousta lidí je po ránu schopná erekce, ale zážitek z toho nic moc. Pro mě to není už nejdůležitější. Vím, že jednoho krásnýho dne budu chodit. O holi nebo bez ní. Budu soběstačný. Někteří tady mají vozík nafurt - k nim mám velkou úctu, že to nezabalili a bojujou. Spíš než na sex myslím na to, že si zase zahraju hokej. Kluci z Olympu tvrdí, že jim v obraně chybím.
* Váš kolega z divadla a spoluhráč z týmu Martin Dejdar říkal, že vás vzali mezi sebe na střídačku.
Bylo to moc fajn. Kolegové za mnou chodili do nemocnice, starali se. Dejdy zařídil auto do Ypsilonky, na stadion. Do Motola mi přivezl fusak na vozík, abych venku nenastydl. Vypadá to jako pro děti do kočárku, jen je to pro velké. Díky tomu jsem mohl jet na svou první vycházku. Zabalit se do deky byl problém - musíte si stoupnout a deka je pak jak dobytek. Takhle dali fusak na vozík, posadili mě do toho a už jsme jeli. Hurá! Na první vycházku mě vzal primář Bilina, za námi šly moje holčičky, byl to krásnej den, jeden z nejsilnějších zážitků.
* Co jste se v nemocnici naučil?
Třeba jak se chovat k vozíčkářům. Lidi vám v dobré víře chtějí pomoci a pak vás neposlouchají, takže všechno pokazí. Nabídněte pomoc, ale nechte si vysvětlit jak. Naučíte se to rychle. Když to pochopil i Dejdar. (chechtá se) A naučil jsem se trochu pracovat s internetem, umím odepsat na mail, vyhledat si informace.
* Potkal jste tu nové kamarády?
Jasně. Někdy si v Kladrubech připadám tak dobře jako doma. Pro lidi, co nám pomáhají, nejsme jen čísla, ale opravdu se starají, má to tady rodinnou atmosféru. Je tu vzorek celé společnosti: od zapšklýho bolševika, který všechny prudí, až po velkýho srandistu Pepu. Většího srandistu bez nohy jsem nepotkal. Ani mezi zdravými. Všechno obrátí v žert. Přivezl mi bábovku, kterou sám upekl. Je s ním tak veselo, že to předčilo i Lábuse. I když hned první Lábusova hláška v Motole mě odrovnala, všichni jsme řvali smíchy.
* A čím vás dostal Lábus?
Nebudu to citovat, ale zeptal se podobně jako vy, jak jste mě před chvílí tak pobavil. Jen víc lidově. (směje se)
