Jak vy osobně vzpomínáte na Nagano ’98?
Nejsem přímo znalec, ale je pravda, že když už něco sleduji, tak právě ten hokej. Protože mi přijde údernej a obdivuji, co tam pánové dělaj. A Nagano nemohlo nikoho minout. Nejsem úplný sportovní analfabet, ale zároveň nemám ten vhled dovnitř. Ale hrozně mě to nějakým způsobem baví, takže si zásadní výhry samozřejmě pamatuji. Zvlášť když se třeba vyhrává nad Rusákama, tak mám osobně velikou radost. (smích) To sem asi nebudu tahat. Ale myslím si, že i to v tom hrálo velkou roli, zvlášť po revoluci.
Češi a hokej, to patří k sobě…
Češi nejsou v tom, co dokázali, vůbec ztracený. Fascinuje mě ale, když sedí lidi v hospodě a nadávají, co to tam kluci dělají na tom ledě. Já jenom zírám. Když prohrají, tak nejsem naštvanej, jenom je mi to líto.
Film Děti Nagana je dobově zasazený do roku 1998. Vzpomenete si, jak jste prožíval konec devadesátek vy?
Spíš jsem se věnoval muzice. V té době už jsme s bráchou měli založenou kapelu. Hráli jsme šedesátky, speciálně Doors. Takže já jsem v té době žil tím, že jsme několikrát do měsíce hráli s kapelou. Ale když se hrálo mistrovství, tak jsem samozřejmě koukal. To nešlo nevidět. To člověka nabíjí, i když nechce, nebo i když tomu nerozumí.
Byly ty šedesátky tak trochu vaším vzdorem proti době? Tenkrát jel spíš pop, eurodance…
Když je člověk mladej, rád se vymezuje vůči některým věcem. Teď už na to koukám jinak, protože i v popu může být skvělá hudba. A koneckonců, z těch šedesátek čerpá pop, rap i další hudební styly dodnes.
Momentálně je divácky velmi oblíben seriál České televize Devadesátky, ve kterém také figurujete. Ivan Jonák, Discoland… Jaké to bylo, vyzkoušet si zahrát to, co se tady skutečně odehrávalo?
Má role je kompilací několika skutečných postav. Je to inspirované panem Kolmanem, který byl osobním strážcem Václava Havla. Když jsem si ho potom googlil, zjistil jsem, že Kolman dělá krásné obrázky a zajímá se o Japonsko. Mně přišel jako takovej férovej chlap. Až jak z romantického filmu. Kdyby byli všichni kolem Havla takoví, myslím, že to tady nebude takový „klondajk“.
VIDEO: Hynek Čermák povede malé hokejisty ve filmu Děti Nagana |
První polovina devadesátých let se nám z dnešního pohledu může zdát trošku surreální. Nepřipadá vám to tak?
Bylo těsně po revoluci. Lidi se rozkoukávali. A ti bystřejší se rozkoukávali, jak si co nejvíc nakrást. Dost toho bylo z komunistické strany, protože ti už věděli, jak v tom chodit. Karla Kryla poslouchali lidi jenom jako vzpomínku, ale vůbec neposlouchali to, co říká. On říkal docela zásadní věci, protože na tom Západě žil, na rozdíl od nás tady. Děly se takové věci, na které se pořád doplácí, anebo ještě doplatí.
Máme teď takovou, ošklivě řečeno, „okleštěnou“ dobu. Musel jste si zvykat na to, jak se sžít s covidem? Fungovat a proplouvat mezi všemi pravidly?
Mezi pravidly se nedá proplouvat, ta se musí dodržovat. (smích) Sžít se s covidem… Když se někdo sžije s nějakou jinou a mnohem horší nemocí, tak si myslím, že můžu v tomhle směru říct, že hlavní je respektovat to, ale neposírat se z toho.
Herec Pavel Batěk se objevil v seriálech Redakce, Ulice, Světla pasáže, Ordinace v růžové zahradě II, Kriminálka Anděl, Obchoďák, První Republika či Labyrint a Devadesátky. Se svým bratrem Petrem Baťkem založili v roce 1995 hudební skupinu The End of Colours, v níž zpívá. Vystupoval s kapelami Salome a The Doors Revival. Mezi jeho záliby patří dabing, rozhlasová tvorba a kaskadérství. |
21. ledna 2022 |
