Díla některých literárních géniů jakoby se vzpírala převedení do řeči obrazů: romány současného českého bestselleristy Michala Viewegha mezi rozhodně nepatří, ačkoli k nim vykazují více méně otevřený obdiv, projevující se například v četných citacích.
Autor detektivky Názory na vraždu a obratných stylistických hříček Nápady laskavého čtenáře postupem času své věty napřimoval tak, aby jejich literárnost nedělala potíže případným adaptátorům. Jako by se na Vieweghovi potvrzovala nanejvýš skeptická myšlenka filozofova, že všechny příběhy na papíře v současnosti vznikají a existují stejně jen proto, aby v krátké době protekly" kamerou a byly nenávratně převedeny do filmových či televizních záběrů. Filmařům spisovatelova sympatie k filmovému médiu nemohla zůstat skryta: takřka současně se v roce 1996 objevují na plátnech kin nostalgická komedie Báječná léta pod psa, vydařený debut režiséra Petra Nikolaeva, a Výchova dívek v Čechách, adaptace Vieweghova románu pocházejícího z roku 1994.
Duchaplné zastírání sladkobolného jádra
Režisér Petr Koliha a scenárista Václav Šašek ji pojali v duchu pokorného televizního pietismu a přetlumočili dějovou linku věrně, až nevýbojně. O atraktivitu se totiž postará samotné téma příběhu o fatálním setkání pedagoga a odrostlé žákyně. Učitel základní školy Oskar Wégh, který se vedle rodiny věnuje spisovatelství, je díky svým literárním úspěchům vybídnut místním zbohatlíkem Králem k tomu, aby jeho devatenáctiletou dceru Beátu po škole doučoval v tvůrčím psaní. Oskar je ekonomicky přinucen odložit hrdost a začne docházet do jejich rodinné vily. Kromě toho cítí v milionářově nabídce výzvu své vlastní fantazii, která se může v dosud nepoznaném prostředí snáze inspirovat. Nespoutaná Beáta se ovšem vymyká i spisovatelově tvůrčí představivosti: urážlivě si pohrává s jeho trpělivostí a připraveností uplatňovat vychovatelské metody; na jeho vtípky a přehršle citátů neodpovídá a vyzývavě drží bobříka mlčení. Příčinou je podle jejího otce doznívající milostné zklamání, z něhož ji pozornost najatého vychovatele nenápadně vyléčí. Štědrý Král je nadšen a nešetří na prémiích, ale na obzoru se objeví další problém, když se nekonvenční Beáta do Oskara zamiluje a on její vášně opětuje. Následné milostné peripetie jsou jen nijak zvlášť původní variací na šílenou lásku", po níž nutně musí přijít deziluze a v tomto případě i pohrávání si s tragickým koncem. Nutkavé asociace na červenou knihovnu mají v tomto případě zastřít rádoby sofistikované prolínání iluzí a reality a četné citáty oblíbených autorů, které jako text doprovázejí vybrané scény.
Animující Anna Geislerová
Vieweghova díla se vyznačují nepřehlédnutelnou sebereflexivností v osudech, příbězích, postavách i jejich jménech. Autoři filmové verze se této autorské sebevášni podvolili a do role zamilovaného učitele obsadili spisovateli typově blízkého Ondřeje Pavelku, jenž zůstává ve stínu své protihráčky Anny Geislerové. Ta se s rolí maniodepresivní Beáty s intenzivním a rozporuplným vnitřním životem ztotožnila soudě podle výrazu na plátně přirozeněji. Geislerová, jež tu stvrzuje nominaci na erotický symbol let devadesátých, je spontánně výrazná nejen coby ostentativní fracek v šerosvitných skandálních" scénách v démonickém doupěti rodičovské vily, ale i v proměnlivých pozdních polohách, do nichž ji zavádí zrychlující se děj - vyzývavá milenka, fráze papouškující vyznavačka sekty, angažovaná ekologická aktivistka. Režisérovi vyšla rovněž sázka na Milana Lasicu v roli otcovsky starostlivého mafiána, jehož postavu herec dokázal odstínit od typově obdobných rolí, které jinde ztělesnil. Ironie předlohy je uchována v karikaturním vykreslení školního prostředí, zejména učitelského sboru, kde se rázovitých postav ze sborovny ujali Alois Švehlík, Jitka Smutná či Jana Švandová.
Autor detektivky Názory na vraždu a obratných stylistických hříček Nápady laskavého čtenáře postupem času své věty napřimoval tak, aby jejich literárnost nedělala potíže případným adaptátorům. Jako by se na Vieweghovi potvrzovala nanejvýš skeptická myšlenka filozofova, že všechny příběhy na papíře v současnosti vznikají a existují stejně jen proto, aby v krátké době protekly" kamerou a byly nenávratně převedeny do filmových či televizních záběrů. Filmařům spisovatelova sympatie k filmovému médiu nemohla zůstat skryta: takřka současně se v roce 1996 objevují na plátnech kin nostalgická komedie Báječná léta pod psa, vydařený debut režiséra Petra Nikolaeva, a Výchova dívek v Čechách, adaptace Vieweghova románu pocházejícího z roku 1994.
Duchaplné zastírání sladkobolného jádra
Režisér Petr Koliha a scenárista Václav Šašek ji pojali v duchu pokorného televizního pietismu a přetlumočili dějovou linku věrně, až nevýbojně. O atraktivitu se totiž postará samotné téma příběhu o fatálním setkání pedagoga a odrostlé žákyně. Učitel základní školy Oskar Wégh, který se vedle rodiny věnuje spisovatelství, je díky svým literárním úspěchům vybídnut místním zbohatlíkem Králem k tomu, aby jeho devatenáctiletou dceru Beátu po škole doučoval v tvůrčím psaní. Oskar je ekonomicky přinucen odložit hrdost a začne docházet do jejich rodinné vily. Kromě toho cítí v milionářově nabídce výzvu své vlastní fantazii, která se může v dosud nepoznaném prostředí snáze inspirovat. Nespoutaná Beáta se ovšem vymyká i spisovatelově tvůrčí představivosti: urážlivě si pohrává s jeho trpělivostí a připraveností uplatňovat vychovatelské metody; na jeho vtípky a přehršle citátů neodpovídá a vyzývavě drží bobříka mlčení. Příčinou je podle jejího otce doznívající milostné zklamání, z něhož ji pozornost najatého vychovatele nenápadně vyléčí. Štědrý Král je nadšen a nešetří na prémiích, ale na obzoru se objeví další problém, když se nekonvenční Beáta do Oskara zamiluje a on její vášně opětuje. Následné milostné peripetie jsou jen nijak zvlášť původní variací na šílenou lásku", po níž nutně musí přijít deziluze a v tomto případě i pohrávání si s tragickým koncem. Nutkavé asociace na červenou knihovnu mají v tomto případě zastřít rádoby sofistikované prolínání iluzí a reality a četné citáty oblíbených autorů, které jako text doprovázejí vybrané scény.
Animující Anna Geislerová
Vieweghova díla se vyznačují nepřehlédnutelnou sebereflexivností v osudech, příbězích, postavách i jejich jménech. Autoři filmové verze se této autorské sebevášni podvolili a do role zamilovaného učitele obsadili spisovateli typově blízkého Ondřeje Pavelku, jenž zůstává ve stínu své protihráčky Anny Geislerové. Ta se s rolí maniodepresivní Beáty s intenzivním a rozporuplným vnitřním životem ztotožnila soudě podle výrazu na plátně přirozeněji. Geislerová, jež tu stvrzuje nominaci na erotický symbol let devadesátých, je spontánně výrazná nejen coby ostentativní fracek v šerosvitných skandálních" scénách v démonickém doupěti rodičovské vily, ale i v proměnlivých pozdních polohách, do nichž ji zavádí zrychlující se děj - vyzývavá milenka, fráze papouškující vyznavačka sekty, angažovaná ekologická aktivistka. Režisérovi vyšla rovněž sázka na Milana Lasicu v roli otcovsky starostlivého mafiána, jehož postavu herec dokázal odstínit od typově obdobných rolí, které jinde ztělesnil. Ironie předlohy je uchována v karikaturním vykreslení školního prostředí, zejména učitelského sboru, kde se rázovitých postav ze sborovny ujali Alois Švehlík, Jitka Smutná či Jana Švandová.
