Modleme se! Vyzývají faráři při mši v českých kostelích. Občas z jejich úst zní čeština scizím přízvukem. V klášteře v Českých Budějovicích s přízvukem polským, v Praze-Michli španělským, v Tuchoměřicích francouzským... Proč k nám přicházejí kněží zdaleka? Proto, že jsme země známá svým ateismem? Nebo přesto? Přibývá věřících, nebo ubývá duchovních? Potřebuje český národ misionáře? Co je tu čeká? A jací jsme v jejich očích?
Nejbližší "zdaleka" je polské Slezsko. Odsud pochází Marek Donnerstag. Již téměř tři roky slouží mše ve starobylém dominikánském klášteře v Českých Budějovicích a v malém stoletém kostelíku na Hosíně. Přišel ze zakouřeného kraje - a první setkání s čistším vzduchem odstonal. Už se prý aklimatizoval. Španěl Alberto Giralda Cid, misionář řádu Idente, byl povolán do Čech z Itálie. Před deseti lety. Dnes je zároveň farářem v Praze-Michli a na Habrovce. Když přijel, uměl říct česky jen dobrý den a děkuji. Slovanský jazyk mu zněl jako ptačí zpěv. Ani spát mu zpočátku nešlo - než si zvykl na tlusté české peřiny a přetopené pokoje. Českou republiku za Francii vyměnil před dvěma roky Christophe Jacob, řeholník komunity Chemin Neuf. Žije teď v někdejším jezuitském klášteře, posléze léčebně dlouhodobě nemocných, nyní zchátralém objektu v Tuchoměřicích. Ještě je tu cítit špitál, ale už také budovatelské nadšení.
Nepřijít sem by byla má největší chyba
První kněží z Polska přišli do Čech na žádost českých biskupů hned po roce 1990. "Věděl jsem, že je žádoucí jít na výpomoc. Jednou jsem byl na exerciciích v Gdyni a přemýšlel, co bych mohl udělat. A tehdy mne napadlo - proč nepůsobit v Čechách? Bylo to tak silné, cítil jsem, že neudělat to by byla největší chyba v mém životě. Měl jsem sto deset procent jistoty, že je to správný čas a správné místo, které pro mne Pán připravil," říká o čase příchodu páter Marek. "Nelituji." Alberto Giralda Cid byl šestnáctiletý, když narazil v učebnici náboženství, v kapitole o kněžství, na poznámku pod čarou: ´A ty nejsi ochotný říci ano dobrému Ježíši, který na tvé srdce neustále klepe?´ "Připadalo mi, že je to určeno přímo mně. Druhý den jsem řekl mamince, že se stanu knězem. Za čtyři měsíce jsem poznal misionáře Idente," vypráví sedmačtyřicetiletý Alberto, od jehož celibátního slibu uplynulo třicet let. Před deseti lety si jej zavolal představený a vysvětlil, že je třeba, aby jel do Prahy a založil zde komunitu. "Já jako misionář, a stejně tak každý můj bratr nebo sestra, se neptáme, proč máme jít tam a ne jinam. Zakladatel řádu je člověkem veliké víry a řídí se znameními Boží prozřetelnosti. Viděl, že je vhodný čas a dobré zde hlásat Krista a přinášet evangelium. A především říkat všem lidem: Máš Otce nebeského, člověče, který stvořil tebe, aby ses stal svatým…" Tehdy ještě otec Alberto nebyl knězem. "Byl jsem misionář, laik. A přijel jsem jako lektor španělštiny na pražskou filozofickou fakultu," vypráví dnes už velmi dobrou češtinou. Před sedmi lety byl vysvěcen v Římě a kardinál Vlk mu svěřil farnost. "Ale pořád jsem misionářem. Nerad to míchám. Ale taky to nerad odděluji."
Můj děda před smrtí odříkal otčenáš česky
Francouz Christophe Jakob je řeholníkem komunity Chemin Neuf. Již dvanáct let. Před pěti lety byl pozván do Čech na setkání mládeže. "Nevěřím, že to byla náhoda. Byl jsem nadšený a cítil jsem, že to není nic krátkodobého, že tady asi mám něco dělat. Později jsem pochopil - bylo to Boží povolání." K omunita Chemin Neuf Nová cesta není klasický řeholní řád bratrů či sester, seskupuje muže i ženy, svobodné i manžele, lidi zasvěcené v celibátu. Má iekumenické poslání - přijímá ilidi z jiných církví, jiných národů. Když komunita ve Francii přijala několik Čechů, zrodila se myšlenka otevřít další řeholní dům v Čechách. Katolická církev nabídla darem klášter v Tuchomeřicích. Ale kněze Christopha přitáhly do Čech i rodové kořeny: "Maminka se narodila v Liberci jako sudetská Němka. V osmi letech byla vyhnána. V ěděl jsem, že pochází odtud, ale nejvíc jsem si spojení s Čechami uvědomil, když umíral dědeček. Žil u vás do války, potom v Německu. Na smrtelné posteli prožíval obrácení k Bohu. Chtěl se pomodlit otčenáš. V němčině si jej nepamatoval. Odříkal jej česky. Pobyt tady chápu i osobně, jako smíření."
Vy Češi věříte, jen o tom nevíte
"Teď už jsem pochopil, proč mne sem poslali. Našel jsem tady velice dobré pole. Není pravda, že Češi jsou nevěřící. Jejich víra není tak veřejná jako ve Španělsku nebo Itálii, ale zato mnohem hlubší," soudí otec Alberto. "Nedávno se konal tříkrálový průvod s velbloudy, ti takzvaní nevěřící tam přicházeli svelkým respektem, ve velkém počtu, zpívali a vypadali šťastně a plni ducha. Teoreticky jsou mnozí ateisté a určitě jich je mnoho nepokřtěných. Ale i Kristus řekl jedenkrát o římském setníkovi, pohanovi: Pravím vám, že nikdy v Izraeli jsem nenašel takovou víru, jaká je víra tohoto člověka. Alberto Giralda Cid vidí stejnou situaci v naší zemi. Čekal něco takového? "Myslel jsem, že tady najdu lidi, kteří hodně trpěli kvůli své víře. Ale neočekával jsem tak mnoho lidí, kteří si zachovali svou víru v srdci. Příklady víry mne stále překvapují." Otec Alberto se s nimi setkal nejen při průvodu tří králů. Ale ive své farnosti, u postelí umírajících. "Nemohu zapomenout, jak umírali. Blízko smrti se změnili, byť celý život měli jiné přesvědčení. To je veliká věc. Neprohráli. Zvítězili. Taková pokora je drahocenná perla, kterou má nemnoho lidí." Zkušenost otce Marka je trochu jiná. "Přišel jsem bez předsudků, s otevřeností, nechápal jsem to jako oběť, jako že přicházím evangelizovat český národ. Cítil jsem v sobě rozhodnutí a z něj pramenící pokoj a radost." Ale od studentů biskupského gymnázia ví, že mimo prostory kostela je prostředí, které víru často odmítá, zesměšňuje. "Když je člověk otevřený k Bohu, když má možnost, aby svou touhu naplnil Boží přítomností, tak to udělá. Například v Rusku byla církev také pronásledovaná a teď se tam duchovní život velice rozvíjí. Tady ne. Nebo velmi pomalu. Ten nezá jem a zábrany mě tady překvapují." Otec Marek dodává: "Pán Bůh předává lidem dar. Tady je však méně lidí, kteří ho přijímají. Možná proto je ta zdejší menšina schopna udělat tak velké věci."
Tady znám každého, kdo přijde do kostela
Pokud by chtěl Marek Donnerstag srovnávat své působení v Polsku a v Čechách, pak paradoxně těží z menšího počtu věřících ikněžích. "Znám každého, oni znají mne. V mé katovické farnosti chodilo do kostela na pět tisíc lidí. Tady bylo snazší navázat osobní vztahy. Rodiny mne zvou na oběd, scházíme se po mši svaté, lidi napečou koláčky, my uvaříme kávu ačaj - v zimě v sále, v létě na zahradě, je čas popovídat si." Páter Marek ovšem přibral ke své funkci duchovního i roli manažera. Na Hosíně začali opravovat celý kostel a na něm je, aby dohlížel na stavební práce, sháněl peníze. "Bez lidí ve farnosti, kteří pomáhají dary i prací, bychom to nikdy nedokázali. Oprava kostela se ukázala být hotovým požehnáním, stála tolik námahy - ale právě proto dala lidi obrovsky dohromady…" Marek Donnerstag ví, že kdyby zůstal v Polsku, měl by na starost jen část práce farnosti tady je na vše sám. "Ty tři roky byly pro mne velký dar, byl to strašně bohatý čas. V Polsku bych nikdy nezažil to, co u vás. Mnoho povinností, obrovská zodpovědnost a samostatnost - to člověka musí obohatit."
Teď jsem u vás. Zítra? Bůh mi zase dá vědět
"Nevím," říká otec Alberto. "Stejně jako jsem přišel sem, mohou mne zítra poslat třeba do Čadu. Nevypadá to pravděpodobně, farář je v katolické církvi funkce pevná a arcibiskup asi počítá, že budu k dispozici dlouho. Ale on zároveň ví, že jsem misionář, že můžu být kdykoli povolán jinam." Je ještě jeden logický důvod, aby tu Alberto Giralda Cid setrval ještě léta. Čeština. "Možná moji představení nebudou chtít poslat nového misionáře, který tady zase několik let bude jako. Ale to je logika lidská, na tu nemohu spoléhat." Otec Marek je "půjčený" do českobudějovické diecéze na pět let. Pak se může hlásit zpátky, nebo si misi prodloužit. Zbývá půl. Vrátí se? Zůstane? "Nevím, co bude. Netuším. Tady v Čechách se všechno střídá tak rychle. Nejdřív jsem se učil češtinu, pak jsem se stal kaplanem na děkanství, stal se spirituálem na biskupském gymnáziu, pak přišel dominikánský klášter, oprava hosínského kostela…" Zato Polsko se mu stává každým rokem vzdálenější. "Kamarádi mají své rodiny, svou práci, už tolik nerozumím tomu, co se v Polsku děje, a oni také nerozumějí mně. Teď nedávno jsem měl po delší době kázání v Polsku. Lidi pak přišli a říkali, hezké kázání, člověče, ale nejlepší byl tvůj český přízvuk." Starosti s tím, co bude, si však nedělá. "On vše připravil - a my se snažíme to uskutečnit. To je naše hlavní poslání. Cíl je stejný jako v Polsku: přivést lidi k Pánu Bohu a udělat, co by si lidé přáli. Zjistit, co je možné, modlit se za to, prosit. A pak to udělat. "Určitě tady budu ještě pět let nebo víc," soudí Christophe Jacob. "Není-li důvod odejít, je nejlepší zůstat." V ěci potřebují čas. A až bude mít Christoph pocit, že se všechno podařilo, půjde zpátky? Nebo zase dál? "V komunitě nedáváme slib zůstat na stejném místě celý život. Můžeme jít jinam, je to normální proces. Tak žijeme, a je to myslím dobře. Po určitém čase bude dobré, aby někdo jiný Čech - převzal odpovědnost za tento dům." Stýská se čtyřiatřicetiletému Francouzi po rodině, po moři, po domově? "Od rodiny ke komunitě jsem odešel již dávno. A teď měli doma velkou radost, že jdu právě do Čech. K moři si občas zajedu. A domov? Ten mám tam, kde bydlím. A to je teď tady."
Kolik zahraničních kněží slouží v jednotlivých diecézích v českých zemích?
Diecéze počet z toho zahraničních
Praha 235 32 -22 Poláků, 5 Slováků, 2 Španělé, 1 Američan,
1 Mexičan, 1 Ital
Litoměřice 118 15 -12 Poláků, 3 Slováci
Plzeň 104 17 -15 Poláků, 2 Slováci
Č.Budějovice 170 27 -19 Poláků, 6 Slováků, 1 Ital, 1 Rakušan
Olomouc 244 22 -11 Poláků, 3 Slováci, 1 Američan
Ostrava 185 41 -37 Poláků, 4 Slováci
Brno 381 24 -6 Poláků, 14 Slováků, 3 Rakušané, 1 Ital
H.Králové 205 25 -20 Poláků, 5 Slováků
Zdroj: biskupství a arcibiskupství. Údaje podle posledních počtů.
Nejbližší "zdaleka" je polské Slezsko. Odsud pochází Marek Donnerstag. Již téměř tři roky slouží mše ve starobylém dominikánském klášteře v Českých Budějovicích a v malém stoletém kostelíku na Hosíně. Přišel ze zakouřeného kraje - a první setkání s čistším vzduchem odstonal. Už se prý aklimatizoval. Španěl Alberto Giralda Cid, misionář řádu Idente, byl povolán do Čech z Itálie. Před deseti lety. Dnes je zároveň farářem v Praze-Michli a na Habrovce. Když přijel, uměl říct česky jen dobrý den a děkuji. Slovanský jazyk mu zněl jako ptačí zpěv. Ani spát mu zpočátku nešlo - než si zvykl na tlusté české peřiny a přetopené pokoje. Českou republiku za Francii vyměnil před dvěma roky Christophe Jacob, řeholník komunity Chemin Neuf. Žije teď v někdejším jezuitském klášteře, posléze léčebně dlouhodobě nemocných, nyní zchátralém objektu v Tuchoměřicích. Ještě je tu cítit špitál, ale už také budovatelské nadšení.
Nepřijít sem by byla má největší chyba
První kněží z Polska přišli do Čech na žádost českých biskupů hned po roce 1990. "Věděl jsem, že je žádoucí jít na výpomoc. Jednou jsem byl na exerciciích v Gdyni a přemýšlel, co bych mohl udělat. A tehdy mne napadlo - proč nepůsobit v Čechách? Bylo to tak silné, cítil jsem, že neudělat to by byla největší chyba v mém životě. Měl jsem sto deset procent jistoty, že je to správný čas a správné místo, které pro mne Pán připravil," říká o čase příchodu páter Marek. "Nelituji." Alberto Giralda Cid byl šestnáctiletý, když narazil v učebnici náboženství, v kapitole o kněžství, na poznámku pod čarou: ´A ty nejsi ochotný říci ano dobrému Ježíši, který na tvé srdce neustále klepe?´ "Připadalo mi, že je to určeno přímo mně. Druhý den jsem řekl mamince, že se stanu knězem. Za čtyři měsíce jsem poznal misionáře Idente," vypráví sedmačtyřicetiletý Alberto, od jehož celibátního slibu uplynulo třicet let. Před deseti lety si jej zavolal představený a vysvětlil, že je třeba, aby jel do Prahy a založil zde komunitu. "Já jako misionář, a stejně tak každý můj bratr nebo sestra, se neptáme, proč máme jít tam a ne jinam. Zakladatel řádu je člověkem veliké víry a řídí se znameními Boží prozřetelnosti. Viděl, že je vhodný čas a dobré zde hlásat Krista a přinášet evangelium. A především říkat všem lidem: Máš Otce nebeského, člověče, který stvořil tebe, aby ses stal svatým…" Tehdy ještě otec Alberto nebyl knězem. "Byl jsem misionář, laik. A přijel jsem jako lektor španělštiny na pražskou filozofickou fakultu," vypráví dnes už velmi dobrou češtinou. Před sedmi lety byl vysvěcen v Římě a kardinál Vlk mu svěřil farnost. "Ale pořád jsem misionářem. Nerad to míchám. Ale taky to nerad odděluji."
Můj děda před smrtí odříkal otčenáš česky
Francouz Christophe Jakob je řeholníkem komunity Chemin Neuf. Již dvanáct let. Před pěti lety byl pozván do Čech na setkání mládeže. "Nevěřím, že to byla náhoda. Byl jsem nadšený a cítil jsem, že to není nic krátkodobého, že tady asi mám něco dělat. Později jsem pochopil - bylo to Boží povolání." K omunita Chemin Neuf Nová cesta není klasický řeholní řád bratrů či sester, seskupuje muže i ženy, svobodné i manžele, lidi zasvěcené v celibátu. Má iekumenické poslání - přijímá ilidi z jiných církví, jiných národů. Když komunita ve Francii přijala několik Čechů, zrodila se myšlenka otevřít další řeholní dům v Čechách. Katolická církev nabídla darem klášter v Tuchomeřicích. Ale kněze Christopha přitáhly do Čech i rodové kořeny: "Maminka se narodila v Liberci jako sudetská Němka. V osmi letech byla vyhnána. V ěděl jsem, že pochází odtud, ale nejvíc jsem si spojení s Čechami uvědomil, když umíral dědeček. Žil u vás do války, potom v Německu. Na smrtelné posteli prožíval obrácení k Bohu. Chtěl se pomodlit otčenáš. V němčině si jej nepamatoval. Odříkal jej česky. Pobyt tady chápu i osobně, jako smíření."
Vy Češi věříte, jen o tom nevíte
"Teď už jsem pochopil, proč mne sem poslali. Našel jsem tady velice dobré pole. Není pravda, že Češi jsou nevěřící. Jejich víra není tak veřejná jako ve Španělsku nebo Itálii, ale zato mnohem hlubší," soudí otec Alberto. "Nedávno se konal tříkrálový průvod s velbloudy, ti takzvaní nevěřící tam přicházeli svelkým respektem, ve velkém počtu, zpívali a vypadali šťastně a plni ducha. Teoreticky jsou mnozí ateisté a určitě jich je mnoho nepokřtěných. Ale i Kristus řekl jedenkrát o římském setníkovi, pohanovi: Pravím vám, že nikdy v Izraeli jsem nenašel takovou víru, jaká je víra tohoto člověka. Alberto Giralda Cid vidí stejnou situaci v naší zemi. Čekal něco takového? "Myslel jsem, že tady najdu lidi, kteří hodně trpěli kvůli své víře. Ale neočekával jsem tak mnoho lidí, kteří si zachovali svou víru v srdci. Příklady víry mne stále překvapují." Otec Alberto se s nimi setkal nejen při průvodu tří králů. Ale ive své farnosti, u postelí umírajících. "Nemohu zapomenout, jak umírali. Blízko smrti se změnili, byť celý život měli jiné přesvědčení. To je veliká věc. Neprohráli. Zvítězili. Taková pokora je drahocenná perla, kterou má nemnoho lidí." Zkušenost otce Marka je trochu jiná. "Přišel jsem bez předsudků, s otevřeností, nechápal jsem to jako oběť, jako že přicházím evangelizovat český národ. Cítil jsem v sobě rozhodnutí a z něj pramenící pokoj a radost." Ale od studentů biskupského gymnázia ví, že mimo prostory kostela je prostředí, které víru často odmítá, zesměšňuje. "Když je člověk otevřený k Bohu, když má možnost, aby svou touhu naplnil Boží přítomností, tak to udělá. Například v Rusku byla církev také pronásledovaná a teď se tam duchovní život velice rozvíjí. Tady ne. Nebo velmi pomalu. Ten nezá jem a zábrany mě tady překvapují." Otec Marek dodává: "Pán Bůh předává lidem dar. Tady je však méně lidí, kteří ho přijímají. Možná proto je ta zdejší menšina schopna udělat tak velké věci."
Tady znám každého, kdo přijde do kostela
Pokud by chtěl Marek Donnerstag srovnávat své působení v Polsku a v Čechách, pak paradoxně těží z menšího počtu věřících ikněžích. "Znám každého, oni znají mne. V mé katovické farnosti chodilo do kostela na pět tisíc lidí. Tady bylo snazší navázat osobní vztahy. Rodiny mne zvou na oběd, scházíme se po mši svaté, lidi napečou koláčky, my uvaříme kávu ačaj - v zimě v sále, v létě na zahradě, je čas popovídat si." Páter Marek ovšem přibral ke své funkci duchovního i roli manažera. Na Hosíně začali opravovat celý kostel a na něm je, aby dohlížel na stavební práce, sháněl peníze. "Bez lidí ve farnosti, kteří pomáhají dary i prací, bychom to nikdy nedokázali. Oprava kostela se ukázala být hotovým požehnáním, stála tolik námahy - ale právě proto dala lidi obrovsky dohromady…" Marek Donnerstag ví, že kdyby zůstal v Polsku, měl by na starost jen část práce farnosti tady je na vše sám. "Ty tři roky byly pro mne velký dar, byl to strašně bohatý čas. V Polsku bych nikdy nezažil to, co u vás. Mnoho povinností, obrovská zodpovědnost a samostatnost - to člověka musí obohatit."
Teď jsem u vás. Zítra? Bůh mi zase dá vědět
"Nevím," říká otec Alberto. "Stejně jako jsem přišel sem, mohou mne zítra poslat třeba do Čadu. Nevypadá to pravděpodobně, farář je v katolické církvi funkce pevná a arcibiskup asi počítá, že budu k dispozici dlouho. Ale on zároveň ví, že jsem misionář, že můžu být kdykoli povolán jinam." Je ještě jeden logický důvod, aby tu Alberto Giralda Cid setrval ještě léta. Čeština. "Možná moji představení nebudou chtít poslat nového misionáře, který tady zase několik let bude jako. Ale to je logika lidská, na tu nemohu spoléhat." Otec Marek je "půjčený" do českobudějovické diecéze na pět let. Pak se může hlásit zpátky, nebo si misi prodloužit. Zbývá půl. Vrátí se? Zůstane? "Nevím, co bude. Netuším. Tady v Čechách se všechno střídá tak rychle. Nejdřív jsem se učil češtinu, pak jsem se stal kaplanem na děkanství, stal se spirituálem na biskupském gymnáziu, pak přišel dominikánský klášter, oprava hosínského kostela…" Zato Polsko se mu stává každým rokem vzdálenější. "Kamarádi mají své rodiny, svou práci, už tolik nerozumím tomu, co se v Polsku děje, a oni také nerozumějí mně. Teď nedávno jsem měl po delší době kázání v Polsku. Lidi pak přišli a říkali, hezké kázání, člověče, ale nejlepší byl tvůj český přízvuk." Starosti s tím, co bude, si však nedělá. "On vše připravil - a my se snažíme to uskutečnit. To je naše hlavní poslání. Cíl je stejný jako v Polsku: přivést lidi k Pánu Bohu a udělat, co by si lidé přáli. Zjistit, co je možné, modlit se za to, prosit. A pak to udělat. "Určitě tady budu ještě pět let nebo víc," soudí Christophe Jacob. "Není-li důvod odejít, je nejlepší zůstat." V ěci potřebují čas. A až bude mít Christoph pocit, že se všechno podařilo, půjde zpátky? Nebo zase dál? "V komunitě nedáváme slib zůstat na stejném místě celý život. Můžeme jít jinam, je to normální proces. Tak žijeme, a je to myslím dobře. Po určitém čase bude dobré, aby někdo jiný Čech - převzal odpovědnost za tento dům." Stýská se čtyřiatřicetiletému Francouzi po rodině, po moři, po domově? "Od rodiny ke komunitě jsem odešel již dávno. A teď měli doma velkou radost, že jdu právě do Čech. K moři si občas zajedu. A domov? Ten mám tam, kde bydlím. A to je teď tady."
Kolik zahraničních kněží slouží v jednotlivých diecézích v českých zemích?
Diecéze počet z toho zahraničních
Praha 235 32 -22 Poláků, 5 Slováků, 2 Španělé, 1 Američan,
1 Mexičan, 1 Ital
Litoměřice 118 15 -12 Poláků, 3 Slováci
Plzeň 104 17 -15 Poláků, 2 Slováci
Č.Budějovice 170 27 -19 Poláků, 6 Slováků, 1 Ital, 1 Rakušan
Olomouc 244 22 -11 Poláků, 3 Slováci, 1 Američan
Ostrava 185 41 -37 Poláků, 4 Slováci
Brno 381 24 -6 Poláků, 14 Slováků, 3 Rakušané, 1 Ital
H.Králové 205 25 -20 Poláků, 5 Slováků
Zdroj: biskupství a arcibiskupství. Údaje podle posledních počtů.
