Do světa divadla jste vstoupil už coby batole v opeře Jakobín, kde zpívala vaše maminka. Co by asi řekla na vaše podání Fantoma opery v televizní show Tvoje tvář má známý hlas?
Mám pocit, že maminka byla velmi dobrá zpěvačka. Takže by asi byla mírně zděšená z každého mého výkonu, který jsem ve Tváři podal. Pár lidí bez větší míry hudebního sluchu sice můj výkon chválilo, nicméně já opravdu nejsem zpěvák, takže si o tom myslím své. Maminka by mi jistě jako synovi řekla, že to bylo krásné, ale jako zpěvák bych si určitě vyslechl: Prosím tě, zalez s tím někam do kouta!
Se starším bratrem Tomášem jste už od dětství účinkoval v nejrůznějších přestaveních, kde maminka zpívala. Prý vás občas pěkně pozlobil?
Například při Prodané nevěstě mi před vstupem na jeviště stáhl trenky a při představení Boris Godunov, kde jsme hráli jurodivé mužíky, mi pro změnu strhl plnovous. Ono vůbec bylo směšné, když jsme ve dvanácti letech měli plnovous po kolena, takže se s tím samozřejmě muselo něco udělat. A Tomáš se toho jen ujal.
Co se vám v té době na vaší budoucí profesi líbilo nejvíc?
Sledoval jsem, jak operní zpěváci v zákulisí osahávali své kolegyně zpěvačky a to mě zaujalo. V divadle jsem prakticky vyrostl a speciálně operní pěvkyně pro mě byly bohyně. Jejich nadité korzety, dokonalé líčení a vůbec celé jejich charisma mě uchvacovalo, a já těm zpěvákům děsně záviděl, že si na ně mohou sáhnout. Tento svět jsem poznal díky mamince, stejně jako později svět literatury díky mému otci.
Je pravda, že kvůli studijním výsledkům nevzpomínáte na gymnazijní léta příliš rád?
V té době jsem poměrně mladý odešel z domova a potřeboval se nějak živit, takže jsem při studiu gymnázia paralelně fáral v dolech. Byla to taková dřina, že na školu už moc energie nezbývalo. Při vyučování mě často přepadl spánek, tak jsem si vytvořil takový způsob sezení v lavici, při kterém profesoři nepoznali, že spím. Za tu zkušenost jsem vděčný. Mám za sebou práci v tom nejtěžším průmyslu a dnes si i proto dokážu vážit své profese, která je proti tomu opravdu procházka růžovým sadem.
Třikrát jste se neúspěšně hlásil na DAMU, nakonec jste však zakotvil na brněnské JAMU. Už v té době jste hostoval v tamním Městském divadle a rolí Stavrogina v Běsech jste na sebe upozornil natolik, že z Prahy přišly hned tři nabídky k divadelnímu angažmá.
Dnes to vnímám spíš tak, že jsem byl typ, který tady v té době asi chyběl. Byl jsem vysoký, štíhlý, s dlouhými vlasy a ostrými rysy, což se divadelním souborům mohlo hodit. Oslovili mě tehdy z Realistického divadla, Divadla za branou II a z Národního divadla, se kterým jsem si nakonec plácl.
Jak jste vnímal možnost zahrát si na jednom jevišti s tak velkými hereckými legendami?
Bláhově jsem si chvíli myslel, že mezi ně patřím. Jak velký to byl omyl! Vím, že ani dnes bych nebyl ten, kdo mezi ně patří. Ta generace byla úplně jiná garnitura, jiný živočišný druh. Poslední dobou vedu rozhovory se svými hereckými vrstevníky, jejichž práce si moc vážím, ale zároveň se s nimi přu o tom, že v té době by se svým umem prostě neobstáli.
Když se například dívám na film Pane, vy jste vdova!, marně hledám současný ekvivalent ve stejné věkové kategorii. Herce, kteří by hráli stejně dobře jako pánové Sovák, Hrzán, Menšík nebo jako Iva Janžurová. Vím, že si těmito názory možná dělám mezi kolegy zlou krev, ale tak to vidím.
Proč si myslíte, že to tak je?
Nejsou zde tak silné osobnosti. Samozřejmě, nelze to paušalizovat, existují světlé výjimky i v mladší generaci. Například Vojta Dyk je dle mého názoru absolutně políbené dítě. Tomu musely sudičky lít do uší ten talent po hektolitrech. Navíc žijeme v extrémně rychlé době, dnes takzvanou hvězdu vytvoříte poměrně snadno. Stačí obsadit ji na půl roku do hlavních rolí ve sledovaném seriálu a je to. O kvalitě herectví zde však nemůže moc být řeč. Honba za výdělkem a příležitosti v nekonečných seriálech herce hodně rozptylují a odvádí je od samotné podstaty herectví, od té úžasné posedlosti jím.
Vy sám jste stále herectvím posedlý?
Divadelním herectvím rozhodně ano. Letos jsem měl štěstí na skvělá představení, kde jsem si opět ověřil, jak velkým zážitkem je práce se stoprocentně připravenými kolegy. Mám za sebou právě dvě premiéry, a sice představení Mindgame a Zámek v Čechách. Momentálně navíc ještě zkouším muzikál Trhák. Ale nebojte se, zpívat nebudu, moje postava je čistě činoherní a ve filmu ji hrál Petr Čepek. Co se týká natáčení, zanedlouho padne první klapka filmu s pracovním názvem Tancuj, Matyldo, jehož autory jsou Petr a Nataša Slavíkovi. Mohu jen prozradit, že jde o velmi zajímavý příběh jedné ženy a jejího komplikovaného odchodu z toho světa, který je v mnoha ohledech inspirovaný příběhem mé maminky.
Ještě zpět k Národnímu divadlu, prý vám tam přezdívali Brebto?
To vymyslela Věra Galatíková s Borisem Rössnerem. Říkali mi spíš „Baldo“ podle kdysi slavné herečky Národního divadla paní Baldové, která měla podobný problém. Jednu dobu jsem nebyl schopen odehrát představení, abych nevytvořil takzvanou spečeninku. Jedna taková slavná vznikla při Britannicovi, kdy jsem kolegyni Johaně Tesařové alias Agrippině coby Britannicus místo věty „i vám paní vzdám dík za všechny vaše činy“ řekl na premiéře „i vám paní dám vaše činky“.
Na svém kontě máte dnes více jak stovku divadelních rolí, jaké charaktery jsou vám nejbližší?
Pochopitelně ty komplikovanější. Dnes už bych nechtěl hrát milovník a ani takové to čisté, učebnicové zlo. Kdysi mi jeden významný polský režisér řekl, že dobré divadlo osciluje mezi kabaretem a tragédií. A přesně i takové postavy jsou mi nejbližší.
Často jste ztvárnil Shakespearovy postavy, kým je pro vás tento nejvýznamnější autor klasických divadelních her?
Jan Werich kdysi trefně charakterizoval Shakespeara slovy, že on je „jako dva zámky plné spisovatelů“, čímž narážel na dobříšský zámek, kam kdysi normalizační autoři jezdívali tvořit. Shakespeare byl neuvěřitelný gigant. Miluji jeho překlady Jiřího Joska, který jakoby je překládal přímo pro herce, bez eskamotérství, v nádherných obrazech. Nechci hovořit jako devadesátiletý stařec, ale mám skutečně pocit, že dobrý Shakespeare se dnes někam vytratil. Mám na mysli toho Shakespeara, který respektuje předlohu a uznává jazyk, který je pro tohoto autora tak typický.
Takzvané moderní pojetí mi nic neříká, nemám to rád. Měl jsem to štěstí hrát v Hamletovi v Shakespearovských slavnostech v Ostravě a jsem nadšený, kolik skvělých herců tato oblast nabízí. Obsadit zpěváka Tomáše Savku do role Hamleta by se mohlo zdát úsměvně, ale on je fenomenální! Jeden z nejlepších Hamletů, které jsem kdy viděl. Dnešní doba má pocit, že by se měl Shakespeare přepsat, ale ono je to tak chytré, že to stejně nikdo nemá šanci přechytračit.
Říkáte, že zvrat ve vaší herecké kariéře nastal ve chvíli, kdy jste se vzdal ambicí. Je to váš klíč ke svobodě?
Ano, přesně tak to je. A troufám si říct, že to platí o všech profesích na světě. Neumím si dokonce vybavit profesi, které by přílišná ambice neubližovala. Ale ono je to tak i v běžném životě. Když člověk nemyslí na to, jak to dopadne, a přesto vloží do výkonu všechno, úspěch se dostaví stejně.
Svůj život jste kdysi přirovnal k wagnerovským akordům. Jak je to dnes? Blížíte se k Vivaldimu?
To by bylo až příliš optimistické. Řekněme, že z Wagnera jsem se přesunul někam mezi Bacha a Händela. Ale to taky souvisí s tím, co už jsem říkal. Ve wagnerovských akordech jsem musel být tak dramatický, že už to víc asi ani nebylo možné. Docela by mě zajímalo, ve kterém období svého života jsem to prohlásil.
Co jste myslel tím, když jste se kdysi přirovnal k chlupaté gorile s vějířem?
Dnes bych to trochu poopravil na orangutana s vějířem. Gorily zase tak chlupaté nejsou. Je to tak, že jsem i přes svou celkem mužnou konstituci poměrně křehký člověk, takže mi takový příměr přijde docela trefný.
Jedním z vašich vůbec prvních televizních seriálů bylo Údolí bílých králů. Vzpomenete si na příběh z prostředí přírody a vzácných jelenů?
To bylo úžasné setkání s panem režisérem Rážou a s mimořádnými kolegy, jako byla Jana Hlaváčová, Vladimír Bedrna nebo Jiří Sovák. Navíc jsem v té době prošel celkem podstatnou změnou vzhledu. Kvůli jinému natáčení jsem měl trvalou a ta mi v době natáčení Údolí bílých králů právě odrůstala. Na tom seriálu se pracovalo dlouho, proto mi ji museli pak ještě osvěžit, abych na jeho konci nevypadal úplně jinak.
Režiséři vás často obsazovali do rolí padouchů, zvrat nastal v seriálu Pojišťovna štěstí. Co si myslíte o názoru, že herec role nedostává náhodou?
Podle mě herec jednoznačně své role dostává náhodou, tedy pokud není součástí týmu, se kterým dlouhodobě spolupracuje. Existují režiséři, kteří se rozhodnou projít se svými herci kus života, protože je zajímají jako osobnosti a chtějí být u jejich vývoje. Role jsou dle mého názoru otázkou štěstí. Znám tolik dobrých herců, kteří jen to štěstí neměli.
Roli v Pojišťovně štěstí jste prý původně odmítal?
V té době jsem byl ještě hrdý a ambiciozní mladý muž a nechtěl jsem pracovat na Nově. Takže jsem nešel na konkurz, kam jsem byl pozvaný. Jiří Adamec mě nakonec přesvědčil a dnes jsem za to moc rád. Ta role pro mě byla svým způsobem zlomová a Jiří Adamec změnil můj profesní život před kamerou.
Podařilo se vám díky roli proniknout do problematiky pojišťovnictví?
Vůbec ne. Nicméně se mi jednou stalo, že mě v obchodním domě Kotva zastavil jakýsi člověk, který chtěl, abych mu zrevidoval jeho pojistnou událost.
Občas vás provázejí pracovní úrazy, jak to bylo v případě natáčení seriálu Rapl?
Tam jsem si dost fatálně poranil koleno. V podstatě šlo o zranění s trvalými následky a mě hodně překvapilo, že to tehdy nikdo jako pracovní úraz nevnímal. Vůbec otázka pojištění herců při natáčení by bylo téma na samostatný rozhovor.
V případě natáčení filmu Boží pole, kde skáčete padákem, jste řádně pojištěný byl?
Nebyl, ale to jsem byl daleko mladší. O ten výskok z letadla jsem stál sám, chtěl jsem ten pocit zažít a kaskadéra odmítl. Absolvoval jsem poměrně krátký výcvik, lidé ze štábu mě kvůli tomu považovali za blázna, ale byl to pro mě nezapomenutelný životní zážitek.
Další úraz vás potkal právě při natáčení televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Dalo by se vzhledem k charakteru poranění nohy říci, že je zpěv vaší Achillovou patou?
Zpěv je jednoznačně mojí Achillovou patou. I přes to jsem za tuto příležitost velmi rád, i když jsem účast na první řadě Tváře razantně odmítl. Stát se ve dvanácti týdnech dvanácti různými postavami je pro herce příležitost a zážitek k nezaplacení. Když jsem dostal úkol předvést zpěváka Haddawaye a jeho hit What Is Love, musel jsem se smát, vždyť ta písnička vyletěla v době, kdy mi bylo dvaadvacet a já ji měl zpívat a hlavně tančit ve svých dvaapadesáti. Ruptura achillovky byla v tomto případě tedy docela na místě. To zranění ještě vygradovalo ve chvíli, kdy mi přítomný zdravotník postříkal nohu mrazicím sprejem z takové blízkosti, že mi způsobil omrzliny druhého stupně.
Dalším vaším majstrštykem je film Srpnoví pošetilci, který jste točil ve finské produkci. Osvojil jste si při něm i něco z finštiny?
Už v té době jsem uměl jistou nadávku ve dvaačtyřiceti světových jazycích, finštinu nevyjímaje. Když jsem přišel poprvé na plac, chtěl jsem své kolegy včetně finských hereckých hvězd pobavit, a to slovo zakomponoval do pozdravu. Reakce byla strašlivá, okolo mě v tu chvíli nastalo zděšení. Za pár dní už si tak všichni začali říkat a kusipää, což je něco jako zmrďour, na place velmi rychle zdomácnělo. Od partnerky jsem navíc nedávno dostal přívěsek na klíče, na který nechala mé oblíbené slovo na památku vyrýt.
Cesty domů (2010)
Cesta do Vídně a zpátky (2007)
Pojišťovna štěstí (2004)
Jste velký cestovatel, která destinace vás doslova uchvátila?
Mám moc rád Asii, zejména kvůli lidem. V té obrovské záplavě chudoby tam v podstatě nenarazíte na naštvaného člověka. Nejen, že ti lidé každodenně řeší základní existenční problémy, ale často ani nevědí, zda seženou hlt pitné vody nebo cokoli do úst, aby se najedli. Dětské nemoci jsou v těchto končinách fatální, na anginu nebo zápal plic, se kterými si my u nás hravě poradíme, tam oni umírají. A ti lidé se pořád smějí a i přes to málo, co na rozdíl od nás mají, dokážou být šťastní. Kdykoli se z těchto míst vracím, cítím se nesmírně obohacen.
Je o vás známo, že milujete vaření. Stále platí, že vaším nejoblíbenějším jídlem jsou plněné papriky?
To platí stále, i když jsem poslední dobou musel svůj jídelníček ze zdravotních důvodů značně zredukovat. Má to i svá pozitiva, shodil jsem dvacet kilo a stále ještě nejsem u konce.
Je něco, co byste nikdy nepozřel?
Z etických důvodů na mém jídelníčku nikdy nenajdete pokrm připravený z masa koně, kočky nebo psa. A pak nemám rád smažený celer, ale to možná souvisí s dětstvím. Kamarádi se mi totiž posmívali Etzler – celer!
Díky jedné z vašich rolí jste si dokonce vyzkoušel, jak se rodí císařským řezem. Porod vaší partnerky Heleny se kvapem blíží, chystáte se asistovat i u něj?
V tomto případě šlo o film Petra Slavíka Na vlky železa. Nejen, že jsme museli sehnat rodičku, která by byla ochotná nechat se natočit ve chvíli, kdy z ní coby porodník miminko vytahuji, ale navíc jsem se chodil učit novorozeně správně chytat. Do té doby jsem totiž vůbec netušil, jak narozené dítě v rukách dospělého šíleně klouže. S mojí Helenou na sále samozřejmě budu a už se moc těším. Tedy pokud se miminko nerozhodne spatřit světlo světa zrovna ve chvíli, kdy mě odvedou nějaké pracovní povinnosti.
12. dubna 2018 |
