S pitím začala Vilma Cibulková, když jí bylo kolem 20 let a vážně onemocněl její tehdejší partner, herec a režisér Miroslav Macháček. V roce 1990 nastoupila do léčebny, kde se dva roky zbavovala závislosti. „Nad chlastem se nedá vyhrát, ale dá se s ním bojovat. Je to podle mě v první řadě otázka inteligence. Člověk si musí uvědomit, že mu s touhle diagnózou nikdo nepomůže, že se neléčí pro nikoho, ani pro rodiče nebo dítě, ale pro sebe,“ uvedla herečka v jednom rozhovoru.
„Pil jsem, dokud byla hospoda otevřená. Pak jsem si nechal natočit kýbl piva, odnesl si ho domů a pil třeba do tří do rána. Ráno jsem dorazil zbytek nebo si dal lahváče,“ tak vzpomínal Tomáš Hanák na dobu, kdy byl ve vrcholné alkoholické „formě“. V roce 1994 podstoupil léčbu u Apolináře.
Miroslav Etzler si před lety alkoholem pomáhal od trémy, ale nakonec nastoupil do léčebny. „Ten pocit, že máte alkohol pod kontrolou, je absurdní, protože vás to samozřejmě pohltí. Buď vám odejde mozek, nebo vnitřnosti. Já měl pocit, že mi začíná odcházet mozek. Protože pro mě povinnost už byla hodně vágní pojem,“ nechal se později slyšet.
V případě herečky Evy Holubové byly příčinou závislosti na alkoholu deprese, které utápěla ve sklence. Dnes už je má dávno pod kontrolou. Do léčebny ji přivedl kolega a kamarád Jan Kraus. „Nikdy nepřestanete pít kvůli dětem nebo někomu. Člověk to musí chtít sám kvůli sobě. Teprve pak začnou být všichni kolem jako posilující injekce,“ vzpomínala.
Hvězdu filmu Holky z porcelánu Lenku Kořínkovou vyfotili novináři v roce 2005 opilou a potlučenou ve škarpě. S pitím měla ale zkušenosti o hodně dříve. „Alkohol v mém životě fungoval v 70. letech jako potlačovač frustrací z profese. Poslední roky je to záležitost, ke které jsem přistoupila, když jsem měla pocit, že si nemůžu vzpomenout, co jsem to já chtěla. A když cítím, že to, co dělám, není dobře,“ řekla o rok později v pořadu Třináctá komnata.
Podle psychologa Jana Cimického hledá každé zátěžové a stresující povolání svůj únikový uvolňovací ventil. Alkohol bývá po ruce jako první. „Je tedy zřejmé, že třeba výkonní umělci či obecně lidé výrazně emotivní hledají jakousi zklidňující a harmonizující autoterapii častěji,“ říká pro 5plus2 a zároveň popírá všeobecně zažitý mýtus, že alkohol u tvořivých duší probouzí inspiraci.
„Říkal mi František Hrubín, když jsem s ním o tomhle problému jako Cimický a mladý básník mluvil: Nikdy nevěř, že v alkoholu je inspirace. Jediný, kdo opravdu mohl psát opilý v celé naší historii literatury, byl Jaroslav Hašek... Pokud někdo hledá inspiraci jen v pití, asi jeho umělecká potence skončí na dně první lahve a pak už jde jen a jen o výmluvu v rámci závislosti,“ shrnuje Cimický.
Skloubení úspěšné kariéry a alkoholu brání podle něj především fakt, že umělec se stává silně nespolehlivým. „Dovedu si to představit třeba u výtvarníků. Nicméně však platí, že lidský organismus závislostí trpí a vede k mnoha zdravotním komplikacím, které se projevují na celkové kondici a zhoršeném zdravotním stavu. Ve finále závislost na alkoholu obvykle zcela kariéru zničí,“ dodává.
