Před kamerou jste se objevila ve velmi raném věku. Toužila jste, podobně jako Iveta, po slávě už od dětství? Kdy jste si poprvé uvědomila, že jste známá? Jak vnímáte slávu a co nejhoršího s sebou přináší?
Sláva pro mě byla možná kdysi více podstatná. Ale neberte to tak, že jsem chtěla být odmalička slavná. Především jsem chtěla dělat práci, kterou dělám. Pozornost mám ráda, ale zejména tu, které se mi dostává na jevišti nebo před kamerou.
A co nejhoršího přináší? Spousta mých přátel pracuje u filmu a občas si říkám, že bych se také po skončení natáčení ráda opila na dotočné a už se k filmu nemusela vracet prostřednictvím rozhovorů, talkshow a podobně. Jsem v tomhle spíš introvert. Takže když to shrnu, v mládí jsem nejspíš chtěla být trochu slavná, ale vyrostla jsem a chci být v práci hlavně šťastná. Sláva pro mě není tak důležitá.
Minisérie Iveta se odehrává dávno předtím, než jste se narodila. Čím je příběh Ivety atraktivní pro lidi vašeho věku?
Podle mě je to univerzální příběh. O holce, která chtěla být zpěvačkou. O holce, která potkala první skutečnou lásku a do toho všeho se musela potýkat se světem slávy a showbyznysem. Musela se velmi rychle naučit všechno zpracovat. Její začátky v osmdesátých letech si, myslím, moje generace moc nevybavuje. Právě proto to pro ně může být zajímavé.
Jak jste studovala reálný předobraz své role? Materiálů z osmdesátých let není zas takové množství…
Musím říct, že režisér Michal Samir byl výborně připravený. Snažili jsme se vidět všechno, co šlo. Ale na druhou stranu jsme se nesnažili kopírovat každý pohyb Ivety Bartošové, každou její grimasu. Spíš jsme z ní chtěli vycítit to podstatné, vnímat její energii. Mike vždycky říkal, že hledáme esenci Ivety a Petra. A k tomu jejich dobové záznamy stačily. Některé věci jsme natáčeli 1:1, jako třeba Knoflíky lásky. A tam jsme materiál opravdu pečlivě procházeli. Hodně pomohlo, že Michal byl v osobním kontaktu s rodinou Ivety Bartošové. Vlastně pořád je.
Sestra Ivety Bartošové, Ivana Bartošová a Artur Štaidl na premiéře minisérie Iveta (Praha, 4. května 2022)
A existovalo nějaké omezení, do čeho se už nebudete pouštět?
Na začátku jsme si řekli, že se nebudeme dívat na devadesátá léta a dál. Že se zaměříme opravdu jen na období, které natáčíme.
Jaká podle vás byla Iveta? Jaká byla v sedmnácti a jak ji změnil „velký svět“, po němž od malička tolik toužila?
Myslím si, že to byla hlavně neuvěřitelně citlivá a křehká holka s obrovským snem a pílí. Snažila se ze všech sil, aby mohla dělat to, co si vysnila. Pak se dostala do víru showbyznysu osmdesátých let, a zvlášť umělecký svět musel být pro mladé holky docela náročný.
V minisérii všechny pěvecké party zpíváte vy sama. Co dělalo Ivetu Bartošovou dobrou zpěvačkou? A co vám dělalo při zpívání jejích písní největší problém? Která píseň byla největší výzvou?
S Vojtou jsme nazpívali všechno a dvě písně jsme odjeli i živě přímo na natáčení. Tou první je Tisíc obyčejných věcí, se kterou Iveta Bartošová vystupovala na festivalu v Jihlavě. Druhý „živák“ je pak zpěv sboru. V obou případech je to za mě naprosto správně, protože když to bylo naživo, tak se to naživo i natočilo.
V případě Jihlavy jsme našli i nahrávku. Iveta Bartošová má na ní nervózní hlas a klepe se jí. S Vojtou Vodochodským jsme se hodně zasekli na „Snad nám to vyjde“. V té písni je strašně moc slov, sloky jsou si hodně melodicky podobné, takže se to špatně pamatovalo. A úplně lehký nebyl ani soprán ve sboru. Já totiž úplný soprán nejsem.
Vojtěch Vodochodský a Anna Fialová v minisérii Iveta (2022)
Režisér Michal Samir vystudoval v zahraničí režii se zaměřením na práci s herci. Jak se jeho přístup liší od jiných režisérů, s nimiž jste spolupracovala?
Bylo to hodně jiné. Dělali jsme i nějaká cvičení, nicméně obrovské množství energie jsme všichni vložili do přípravy. Když točíte o někom, kdo opravdu žil, vyžaduje to velkou poctivost. Nejde jenom vzít scénář a jít to zahrát. Michal byl naprosto skvěle připravený. Nechci se dotknout nikoho, s kým jsem dosud spolupracovala, ale pro mě to byla zatím nejlepší práce, kterou jsem absolvovala. Má zajímavé metody a je strašně citlivý vůči hercům. Umí dobře řešit situace. Ležel v tom příběhu přes pět let a vedl nás velmi dobře a citlivě.
Jak se změnilo vaše vnímání Ivety Bartošové po práci na minisérii?
Hodně se prohloubilo, ale kdybych měla něco vypíchnout, tak je to pochopení a souznění. Přece jenom jsem si na ni chvilku hrála. O Ivetě Bartošové jsem vždycky věděla, ale spíš jsem znala události posledních let. Všechny ty kauzy. A bylo mi to líto. Možná mi to bylo až nepříjemné. Vždycky jsem říkala, že to musí mít strašně těžké, ale nikdy jsem si na ni pevnější názor neutvořila. Až do té doby, než jsme začínali všechno kolem této minisérie řešit. O tomhle období jsem toho pochopitelně moc nevěděla. A veřejnost ho, myslím, také příliš nezná. Podle mě jde o zobrazení pravdy. Lidi znají její život především ze stránek bulváru. Ale my jsme byli v kontaktu s její rodinou a snažili se o to, abychom její příběh odvyprávěli pravdivě.
Dokážete si po tomhle natáčení a poté, co jste odzpívala několik jejích písní, Ivetu ještě pustit?
Určitě. Teď poslouchám její devadesátkové věci. A zejména album Václavák.
