„Kvůli operaci jsem musel přestat cvičit. Člověk musí nechat břicho srůst, nemůže dělat nic z rehabilitace. Je rád, že se přesune na záchod a to ho vyčerpá na celý den,“ prozradil Michal Jančařík s tím, že cvičí minimálně jednou denně buď s asistentem nebo také sám.
Moderátor, který je už skoro dva roky na vozíčku, je na tom kromě zlepšování fyzičky, lépe i po psychické stránce. „Po těch skoro dvou letech je to významně lepší. Obrovský posun. Když se toto stane, je to zoufalá věc. Člověk na to není vůbec připravený. Z plného funkčního stavu je z něj v podstatě ležák. Je to strašidelné. To se vlastně nedá popsat, sdělit ani předat. Když si to člověk neprožije, neví, co to znamená. Ale je to zoufalý stav. Psychika dostává strašně zabrat. Člověk vůbec neví, co se bude dít, jestli se trochu zlepší, nebo ne,“ přiznal.
Jak sám říká, měl štěstí na lékaře. Ti ho od počátku připravovali na to, že rekonvalescence potrvá dlouho. „To se člověku v ten moment nechce líbit a nechce si to připustit. Ale je to dobře, že se to dozví včas. Čím dřív, tím líp. Musí se na to postupně připravovat, že posuny jsou minimální a jde to všechno strašně pomalu a zdlouhavě. Nicméně pan primář Ivan Novák měl pravdu. Po těch dvou letech jsem na tom úplně jinak, jak fyzicky, tak psychicky. Ono to jde samozřejmě ruku v ruce,“ říká.
„Je to taková naděje pro všechny lidi, kterým se to teď stane. Můj kamarád nedávno dostal mrtvici a je na tom podobně, jako jsem byl před dvěma lety já. Snažil jsem se mu říct, ať to nevzdá v ten moment, kdy by si člověk nejradši hodil mašli. Je třeba vydržet.“
Jančaříkovi psychicky pomohl také tátův kamarád z mládí, se kterým se neviděli 30 let. Když skončil na vozíčku, držel ho nad vodou léčitel František, který ho zásoboval knížkami a dával mu různé rady. „V ten moment má člověk pocit, že to nikdy nebude lepší. Že vlastně skončil svět. Ale není to tak. Je těžké uvěřit tomu, ale je to jediná možnost,“ prohlásil moderátor.
Neberu to tragicky
Moderátor říká, že jeho případ není tak hrozný. Viděl a slyšel hodně příběhů, které řešení nemají. „Pak si člověk říká, že to je možná nějaká karmická záležitost, že si tito lidé museli tímto projít a třeba v příštím životě na tom budou lépe. Já dostal šanci se zlepšit ještě v tomto životě a pro mě je to nakonec veliká výzva. Radikálně změnit svůj život, hodně na sobě pracovat a pochopit, neztratit svůj život,“ řekl.
Za poslední dva roky prý prožil a pochopil víc než za předchozích 40 let. „Z tohoto pohledu je to vlastně správně. Sice ta cena byla obrovská, ale pro můj osobní vývoj neuvěřitelně důležitá věc. Je to veliký zlom v mém životě, a ne úplně negativní,“ míní.
A jaké má moderátor vyhlídky na to, zda bude znovu chodit? Bere to tak, že vyhlídky a naděje jsou vždycky. „Třeba doktoři se k tomu nestaví úplně kladně, ale když se člověk baví s těmi, kteří mají trošku rozum a dostane se blíž k nim a oni ke mně, tak přiznají, že si nejsou jistí ničím. Takže se to nedá brát úplně striktně, co se od nich dozví. Naděje je vždycky. Já tomu věřím. Jestli to dopadne, nebo nedopadne, to ví jenom Bůh. Já věřím i jemu, protože všichni jsme Bůh,“ myslí si Michal Jančařík.
„Samozřejmě, že každý, kdo nechodí, chodit chce. To já také. Ale myslím si, že člověk může být šťastný i tak. Je to o té hlavě. Když se mi s ní podaří dostat tam, kam chci, ten handicap nebude pro mě to nejzásadnější.“
Nová práce na Nově
Michal Jančařík, který na Nově uváděl Počasí, věděl, že se bude moct vrátit do televize. Netušil ale, že se nejdřív dostane k moderování Sportovních novin a nyní má za sebou dokonce premiéru v Poledních Televizních novinách.
Michal JančaříkModerátor počasí před dvěma lety podstoupil transplantaci ledviny. Po náročném životním období a vážných problémech, kdy se ledvina mnohonásobně zvětšila a předloni v létě praskla, přišla dobrá zpráva v podobě transplantace. Tři dny nato se ale dostavily komplikace a Michal zůstal odkázaný na invalidní vozík. Letos v červnu musel akutně podstoupit odběr druhé ledviny. |
„Už jsem v televizi za 18 let dělal leccos a toto byla premiéra v roli moderátora zpráv. Byl jsem z toho nervózní, neříkám, že ne. Pak to šlo nádherně. Je to pro mě hodně zásadní. Představa, že budu ležet doma a koukat se do stropu, je pro mě naprosto zničující. To bych skončil v depresích a možná hůř,“ přiznal.
„Pro mě je klíčové pracovat, a to tak, aby to pro mě mělo nějaký smysl. Možná že pracuji víc než předtím, ale dělám zajímavější věci, a to mě nabíjí. V tu chvíli si člověk nepřijde zbytečný. To je pro lidi v mé kůži, vozíčkáře, velikánské riziko. Nechtějí být na obtíž.“
Návrat do práce ho potěšil a stejně tak jeho kolegy a příznivce. „Je příjemné, když mě někdo poplácá po ramenou a řekne, že je rád, že jsem zpátky. To například jiní vozíčkáři nemají. Já se jim snažím to ‚vracet‘ tím, že medializuji tu naši věc. Cítím jako svůj úkol ukázat svět vozíčkářů, poukázat na to, kde je tlačí pata. Což je trochu vtip, protože vozíčkáře pata opravdu netlačí. Ale i ten humor k tomu patří a je dobré lidem ukázat, jak žijeme, aby o tom vůbec věděli. Já, než se mi to stalo, jsem netušil vůbec nic,“ prohlásil.
Změny v domě
Kvůli postižení musel jeho dům u Plzně prodělat spoustu úprav. Změnila se hlavně koupelna a také na terase přibyla plošina. „Každopádně, kdybych stavěl dneska, tak bych preventivně stavěl v rovině. Překonávat jen dva tři schody je pro mě dneska obrovský problém. Muselo se to řešit plošinami. Kdybych tady měl mít rampu, aby měla dostatečně nízký sklon, musela by mít deset metrů,“ říká Jančařík.
„Nejhorší je oblékat si dlouhé kalhoty. To je vždycky na půl hodiny. Proto mám rád léto. Dneska se ale už za dvě hodiny dokážu dostat od koupelny, přes oblékání a snídani, po plošinu až do auta a odjet do práce,“ uvedl.
Moderátor v červnu ležel v nemocnici v Hradci Králové 15 dní bez toho, aby viděl ven. Okno bylo totiž moc vysoko. Proto je rád, že si může doma užít zahradu a přírodu. „Zeleň mi začala hrozně chybět. Potřeboval jsem se nutně co nejdřív posadit a koukat se alespoň dolů do parku,“ prozradil.
Pochlubil se, že má nové vozítko, které na rozdíl od klasického vozíku toho umí hodně. Je to v podstatě segway upravený pro vozíčkáře. „Je to jen o dvou kolech, ne o čtyřech. Ta variabilita a možnost zdolávat překážky je úplně jiná než s normálním vozíkem. Nehledě na to, že člověk nevypadá jako úplně vozíčkář. Vyjel jsem s ním v Beskydech až na Radhošť k Radegastovi. To je hezký důkaz toho, co se s tím dá dělat,“ pochlubil se.
„S normálním vozíkem může člověk jenom na asfalt. Ta kolečka nejsou schopná moc pobrat jiný terén. Tady můžu do terénu a třeba vyrazit s holkami, kdy ony jedou na kole a já na tomto. Dokonce to umí i na sněhu. Plánuji s holkami v zimě jet na běžky,“ dodal.
20. listopadu 2017 |
