Jak moc hekticky vypadal u vás adventní čas?
Hodně hekticky. I když se snažím spoustu věcí odložit na druhou kolej a říkám si, že to k Vánocům není úplně důležité, že nejdůležitější je pohoda, stejně mi to nedá. Vánoce mám spojené s tím, že musí být krásné, ale i dokonalé, čímž si na sebe nakládám. Je to nakonec hektické, i když proti tomu bojuji.
Jak jste se rozhodla vypořádat s time managementem? Když dojde třeba na dopisy Ježíškovi, jak to vypadá?
Jak to vypadá? Děti mě přesvědčovaly týden, že už je pozdě, že nestíháme psát. Samozřejmě nebyl na to úplně čas, pak jsme to nějak dali dohromady.
Nechala jste se slyšet, že jste nikdy nesnila o tom, že budete mít tak velkou rodinu. Když teď prožíváte tu realitu, jaké to je?
Nádherné? To se nedá ani popsat. To je tolik lásky. A ta láska se vlastně násobí s každým dítětem. Takže nepředstavovala jsem si to, ale jsem ráda, že to mám. Protože je to krásné.
Velká rodina je jako cirkus. Takovou zkušenost získali bývalý hokejový brankář Alexander Salák a jeho žena Michaela, kteří mají šest dětí. Nejstaršímu je dvanáct, nejmladšímu pár měsíců.
Když dojde na hlídání, máte na něj excelové tabulky?
Tak trošku. Ne vždy jde s malým plánovat akce, jako když si chci na hodinu odskočit. Teď jsem byla poprvé. Ale máme všechno v kalendáři a sledujeme to. V hlavě to rozhodně nemám, protože je náročné si všechno pamatovat a musím ten time management prostě dělat.
Je potom složité najít si s manželem čas vyloženě jenom sami pro sebe?
Složité to není. Je to o prioritách. Jelikož je to naše priorita, tak si vždycky ten čas najdeme.
Jaký byl váš Štědrý večer?
Náš Štědrý večer vypadal jako vždy. Stromeček, večeře a pak všichni odběhli do třetího patra vyhlížet z okna, kdy přiletí Ježíšek. Pak jsem běžela dolů to zkontrolovat, jestli tam něco je a najednou se tam objevily dárky. (smích)
Alexander Salák a jeho žena Michaela, kteří mají šest dětí.
Svátky jsou o shledání, sejde se celá rodina. Když jste opravdu plný počet, kolik vás je?
My jsme pozvali jenom tchyni, protože se nás ke stolu bohužel víc teď už nevejde. Takže jsme byli takhle a se zbytkem rodiny se budeme shledávat po svátcích.
Všechny vaše děti mají české občanství, i ty, co se narodily v Petrohradě.
Všechny děti mají české občanství, akorát první syn má i americké. Ruské nemáme, to se automaticky nedává.
Nebojíte se, že třeba až budou děti jednou velké, budou studovat, že na ně někdo bude křivě koukat kvůli tomu, kde se narodili?
Ne, vůbec. Věřím v to, že lidi nejsou hloupí, aby na to koukali takovýmto způsobem.
Když to teď zhodnotíte s odstupem času, v Rusku jste prožila nějaký čas, jak se tam musí žít liberálně a západně smýšlejícím lidem?
Asi těžko. Těžko. Myslím si, že spousta jich tam nežije. Ti, co mohli, tak odešli. A ti, co tam jsou, tak bohužel se asi úplně k tomu nevyjadřují. Není jednoduché žít v takové zemi teď, v tom, co se děje.
