Jaký vztah vás pojí s Alešem Cibulkou, který dnes křtí svůj tradiční kalendář?
Aleš neustále něco křtí. Co ho znám, tak on stále něco křtí. Pojí nás asi podobný humor. A takové to: „Když ty si dlouho nevzpomeneš na mě, já si vzpomenu na tebe.“ A opačně. Taková letitá pracovní soudržnost.
Když jste spolu točili Sejdeme se na Cibulce, dávali jste si přezdívky jako docentka a inženýrka…
Tam to bylo postavené na tom, že jsme byli vědecká rada. Byl tam Ivo Šmoldas, Iva Hüttnerová, Hanka Křížková a já. A jednou to tak nějak přišlo, že žertem se někdo z nás k něčemu odborně vyjádřil a Aleš řekl: „No, ale paní doktorko!“ A od té doby nás postavil jako takovou dada vědeckou radu a my jsme se tu a tam k něčemu vyjadřovali. Což tedy v našem případě byla veliká legrace, protože odborník z nás na to nebyl nikdo, že jo. (smích)
Co teď nejvíc naplňuje vaše dny?
Je podzim, mám moc ráda babí léto a ráda přijímám podzimní barvy a podzimní nálady. Jako jeden z mála lidí vítám příchod zimy a ten barevný podzim k tomu tak nějak patří. Trošku víc se rozhlížím kolem sebe. A pracovně asi to, že hodně hraji. Máme hodně představení. A potom taky načítám spoustu knih. To se teď hodně dělá a jako práci a disciplínu jsem si to oblíbila.
Viktor Preiss a Martina Hudečková v pohádce O líné Nitce a prstýnku s rubínem (1984)
Máte na kontě bezpočet dabingových rolí. Jste jeden z hlasů, který slyšíme snad každý den z televize.
Ale to neznamená, že hodně pracuji. To spíš znamená, že je hodně natočeno dopředu a že se toho v televizi také hodně opakuje. Stále se slyším v seriálech, které už dávno nedabuji a které už převzal někdo jiný nebo které se dávno přestaly i točit a stále se reprízují. Takové ty hity jako seriály Zákon a pořádek a Kriminálka Chicago a já nevím, co všechno ještě. To už jsou léta, co máme natočeno, a přesto se také stále z televize denně slyším.
Režiséři vás mají určitým způsobem zafixovanou. Musíte si udržovat hlas, aby zněl pořád stejně mladě?
Nezní. Neudržuji hlas a stále mladě nezní. Nedávno jsem slyšela svůj dabing, který, jak jsem vypočítala, byl asi z nějakého mého jedenadvacátého, dvaadvacátého roku, nechci ani počítat, jak je to dávno… A věru jsem se skoro nepoznala. Copak výraz, ten se myslím tolik nezměnil, ale barva hlasu jo. A to ani nekouřím! Stáří, stáří… (smích)
Jsem duší spíš kominda, zlo nebude moje parketa, míní Martina Hudečková |
Co byste řekla, že vám dal obecně do života váš partner, režisér Juraj Herz?
Juraj? Tak to vám těžko můžu říct, protože to vlastně nevím. Nevím, co mi dal do života. Ale vím, že těch devět let, co jsme spolu byli, tak mi neustále dennodenně dával něco ze sebe. Ať už to byla určitá moudrost, zvláštní humor, zvláštní typ tolerance, ale i určitý hněv, který v něm byl. Určitá přemíra temperamentu a určitá zloba, která v něm samozřejmě byla. Také proto natočil spoustu takových filmů, které natočil. A toho všeho jsem se částí zúčastnila a to všechno jsem z něj měla v tu chvíli.
Jak reflektujete současnou hyperkorektní dobu?
Víte, já nevím přesně, co k tomu říct, protože člověk žít musí. Žít se musí, to je pravda, tak to prostě je. Smířit se s tím, co se děje, nějak se s tím popasovat, a dokonce k tomu třeba zaujmout stanovisko, to není jednoduché. Pro mě osobně je strašně těžké se v dnešní době zorientovat. Co je dobře, co je špatně. Jestli to, co je vžité, že je někdo blbec, je pravda, nebo ne. Jak já to můžu vědět, že je to blbec? A jak já můžu vědět, že ten vedle, který byl třeba momentálně zvolen, blbec není, nebo se blbcem neukáže? Orientace. Pro mě je hrozně těžké zorientovat se.
