Ačkoliv z filmového a seriálového světa neodešla, v poslední době je o herečce Markétě Hrubešové slyšet především jako o milovnici gastronomie. Však také vydala několik vlastních kuchařek. Z kulinářství se snaží nedělat vědu a nepodléhá ani přehnané honbě za zdravou stravou.
Před časem jste se stala jednou z kmoter vín ročníku 2017 z trojských vinic. Máte nějakou nevinnou příhodu o víně? Popřípadě klidně i vinnou…
Nevinná je v podstatě každá příhoda s vařením, protože hrozně ráda vařím a k jídlu ráda vybírám dobré víno. No a co se týče těch vinných, o těch vám raději nic neprozradím. Zná to asi každý, jak to dopadne, když se to s pitím úplně nepodaří. Ale tak to prostě někdy bývá. Mám třeba ráda moravské sklípky, kde je sice příjemně chladno, ale jak z nich člověk vystoupá, zjistí, že je mu najednou teplo až moc. Stačí jedna taková zkušenost a raději se pak hlídáte. Mám také ráda pořekadlo, že nad alkoholem se nedá zvítězit, ale Moraváci remizovali. (smích)
Když jste s vařením začínala, říkala jste že vás pohltilo natolik, že už nemáte zájem o žádné jiné záliby. Opravdu se od té doby žádný nový koníček neobjevil?
Neobjevil, ale ono je to fajn, protože herectví je psychicky docela náročná záležitost a člověk se od něj potřebuje určitým způsobem odreagovat. Zjistila jsem, že vaření je pro tyto účely geniální, protože si u něj skvěle odpočinu. Sice se na něj soustředím také, ale úplně jiným způsobem. Myslím, že když chce člověk něco dělat dobře, musí to dělat pořádně.
A já vaření beru opravdu vážně. Samozřejmě je to koníček, ale tím, že se chci posouvat dál, tak to vlastně znamená dennodenní studium. Snažím se o vaření co nejvíc číst, neustále něco zkouším a učím se. Hrozně mě to baví.
Vzešla tato záliba přirozeně z toho, že jako máma alespoň občas tak jako tak vařit musíte, nebo jste sama jedlík a labužník?
Je v tom asi taková směska obojího. Hlavně si myslím, že je to vášeň. Když člověk objeví koníčka, který ho strašně baví, tak ho to musí pohltit a je jedno, zda hraje na kytaru nebo sbírá motýly. Mě to pohltilo kompletně a má to ještě navíc ten skvělý efekt, že jídlem můžu dělat plno lidí šťastnými. Když můžu někoho pohostit a prostřednictvím toho, co připravím, můžu dát najevo, že mám ty lidi ráda, tak je to hezké. Jídlo zkrátka lidi spojuje.
Trendem posledních let je zdravá výživa, která je opředena mnoha mýty. Často se v této souvislosti mluví o takzvaných biomatkách, které ve snaze žít zdravě mnohdy zachází do extrémů. Jak tuto specifickou skupinu vnímáte vy?
Nevím, jak to říct, abych se nikoho nedotkla. V gastronomii se pohybuji už docela dlouho a myslím si, že díky tomu mohu s klidným svědomím říct, že člověk nemá hlavně panikařit a neměl by si vytvářet strašáky. Jídlo je tady od toho, abychom z něj měli radost a abychom u něj měli radost. Není tady proto, abychom se z něj děsili a abychom někoho děsili. Já se v jídle záměrně vyhýbám termínu zdravé a nezdravé, protože jsem přesvědčena, že vždy jde hlavně o množství. Věřím, že když si i to méně nezdravé jídlo dáte s radostí, tak vám ublíží méně než v uvozovkách to nejzdravější jídlo, které jíte ve stresu z toho, že má přesto moc kalorií, dusičnanů a všeho možného. Třeba to tak není, ale já to tak vnímám.
Markéta Hrubešová■ Narodila se 17. března 1972 v Praze. |
Nezatoužila jste někdy po tom otevřít si vlastní restauraci, kde byste
vařila?
Takové myšlenky už jsem dávno vytěsnila. Smekám před všemi, kteří to dělají, protože je to nesmírně fyzicky i psychicky náročná práce od nevidím do nevidím. V herectví je to o tom, že si sama ručím za svůj výsledek, kdežto kuchaři nemohou být v podniku dennodenně. Vždycky to musí svěřit do rukou ještě někoho jiného, komu se jídlo zrovna nemusí povést, nebo může zafungovat spousta nešťastných faktorů, ale výsledek vždycky spadne na vaši hlavu. Já chci sice navařit, dobře se najíst a pohostit, ale když večer skončím, chci si odpočinout bez pocitu, že zítra mě čeká to samé znova.
Když máte vůči kuchařům a majitelům restaurací takové pochopení, dokážete v podniku vrátit jídlo, pokud vám nechutná?
Mám s kuchaři obrovský soucit. Miluji je a smekám před nimi. Nepovést se může opravdu cokoli, a myslím, že to znají všechny hospodyňky na světě. Jediné, co mi vadí, je, když mi někdo o něčem, co se nepovedlo, tvrdí, že se to povedlo a že to tak má být. (smích)
Říkám to i své dvanáctileté dceři – všechno prominu, všechno pochopím, ale nesnáším lež v jakémkoli podání. Jinak jsem opravdu vděčný strávník, sklopím ouška, i když mi to třeba zrovna moc nechutná, tak to sním. Rozhodně nejsem takový ten prudící zákazník, který by se vehementně domáhal nějakého vracení.
Prázdniny už jsou v plném proudu, jak je trávíte?
Z poloviny jsou pro mě prázdniny pracovní, protože je sezona gastrofestivalů, takže budu hodně vařit venku. Mám tyto festivaly ráda, protože jsou na nich fajn lidi, kteří mají rádi jídlo a rádi ochutnávají. Druhý měsíc mám spíš takový pohodový a klidový, kdy jedeme s rodinou k moři. Strašně se těší, protože já zkrátka potřebuji moře k životu. Letos vyrážíme na Korsiku.
To znamená, že vaše dovolená se určitě neobejde bez výtečné francouzské kuchyně, že?
To víte, že neobejde! Navíc tentokrát si chci i já sama na dovolené vařit. Vůbec mi to nevadí. Vím, že spousta žen si chce na dovolené od vaření odpočinout, ale jsem z takové vidiny nadšená. Už se vidím, jak tam ráno vyrazím na trh, nakoupím čerstvou zeleninu, nějaký kus ryby a budu šťastná… Budu si moct dát, na co mám chuť a ne vybírat v jídelních lístcích to, co stejně nechci. Navíc můžu být u vaření bosa a napůl v plavkách. Co víc si přát?
Vy umíte vylíčit vaření na dovolené skoro jako nějakou atrakci.
Viďte. Já vždycky říkám, nedělejte si z vaření stres. Pokud na to nemáte náladu, pokud vás do toho někdo nutí, vykašlete se na to a běžte na pizzu, nebo ohřejte párky. Na jídle je to strašně poznat, když vaříte s nechutí. Ne, to raději řekněte rodině, ať si namažou chleba a vezmou si syrečky a je to!
