Na svém kontě máte řadu seriálů. Sledujete je také v televizi, nebo v nich raději jen hrajete?
Popravdě řečeno hraju. My doma vlastně televizi nemáme. Tedy přístroj ano. Dřímá v pracovně a občas si na něm pustíme nějaký film. Takže když dojde mezi kolegy na nějakou diskuzi o seriálové novince, jsem úplně mimo. Když je to ale trvalka, podaří se mi někde kus zhlídnout.
V posledních letech jste díky seriálu Ulice na obrazovce stále jako hodná a starostlivá maminka a manželka. Jak vzpomínáte na seriál Třetí patro, kde jste měla zápornou roli?
Já byla šťastná jako blecha, že mám zápornou roli. V divadle jsem v té době hrála samé kladné naivky a tohle byla příjemná změna. Naivně jsem byla přesvědčená, že hrát potvoru je větší umění. Zkrátka mládě, no. Třetí patro bylo pro mě taky setkání s báječným člověkem Honzou Potměšilem, který tehdy o herectví vůbec neuvažoval. Dělal a udělal přijímačky na tělovýchovný institut, takže mě zásoboval informacemi o svých časech z běhů a centimetrech ve skákání. I díky režisérovi Karlu Smyczkovi a dosti mladému štábu to bylo prostě fajn.
Lidé mnohdy herce spojují s rolí. Nebylo to v tomto ohledu nepříjemné?
Bylo. Po odvysílání přišla velká sprcha. Já nebyla na negativní reakce připravená. Pamatuji se, jak jsem si o pauze v divadle skočila do lahůdek naproti pro 10 deka salátu a dvě housky, tehdy se zdravá výživa moc neřešila, a slečna u pultu, která mě poznala ohrnula ret a řekla: „Tak tuhle teda neobsloužím“. Vyhrkly mi slzy a zůstala jsem bez oběda. A začala se učit nebrat reakce smrtelně vážně.
Byly při natáčení i trošku trapné či stydlivé scény?
Pamatuji se na scénu, kdy Honzíkovi umývám záda ve vaně. Strašně jsme se styděli. Oba. Naštěstí Karel je režisér, který to umí nejen s dětskými herci, ale i s těmi dospělými, tak jsme to mírně se červenajíce dali. Ještě si vzpomínám na scénu, kterou jsme točili v nějakém domě na Smíchově, ve které Honza Potměšil mému dítěti, Buráčkovi, vypráví přes dveře pohádku, protože já jsem ho tam zamkla a vrátila se opilá. Pro mne to byla silná káva, už když jsme to natáčeli, a myslím si, že tohle byly přesně ty věci, které popudily i tu slečnu z lahůdek.
Ljuba Krbová
Viděla jste ten seriál od té doby?
Nemám žádnou videotéku, žádný archív. Jsem člověk, který žije přítomností. Fakt je, že si ani nepamatuji spoustu věcí, které jsem natočila nebo nadabovala. Takže jsem Třetí patro od té doby neviděla.
Hrála jste v mnoha dalších seriálech. Kolik let hrajete v Ulici?
Točíme dvanáctou sezonu. Jsem v Ulici od prvního natáčecího týdne a kdybyste mi tehdy řekla, že Anna Lišková mne bude provázet i rokem 2017, tak bych se asi hodně smála. Nejsem v angažmá, v divadlech hostuji a tak mi Ulice tak trochu dává pocit, že někam patřím. Že mě tam dobře znají. Vědí, že mám těžké ráno, když točíme od šesti, že to ráda hrnu, aby nebyl časový stres. Holky z maskérny se těší na mé katastrofické historky a v keťasu vědí, jakou piji kávu. Je mi tam dobře a mám štěstí, že mám ve své dějové lince lidi, s kterými si sednu. Dokonce i momentální sokyni hraje kolegyně, kterou mám vyloženě ráda. Takže i když mi to mnohdy lidé podsouvají, ponorku nemám. Kdyby ano, už tam nejsem. Přece jen už jsem velká holka a tak vím, že práci, kterou nedělám ráda, nedělám ani dobře.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: |
Máte nějaké oblíbené seriály?
Mám raději filmy. Teď ale běží na jedničce seriál Svět pod hlavou a to bych ráda něco viděla. Držím mu palce, protože se mi líbil už po přečtení scénářů. Není to jenom detektivka. Je to exkurze do časů ne tak dávných a pro mladší ročníky je to možná užitečnější než hodina dějepisu. Navíc tam hrají skvělí herci, co více, herci s charismatem, tak se dámy mají na co těšit. O roli maminky hlavního hrdiny se dělím s Maruškou Doležalovou, já hraji tu starou, uvláčenou životem a Maruška tu mladou. Byla to zase trochu jiná zkušenost o hodně civilním herectví, které oba režiséři, Marek Najbrt i Radim Špaček, vyznávají.
Hodně s manželem Ondřejem Neffem cestujete. Už jste objeli půl světa. Jak se to dá zkombinovat s pracovním vytížením?
Jsem vyznavačem systému „intenzivně pracovat a intenzivně odpočívat“. Chce to dobrou přípravu. V projektu, jakým je Ulice, ale i v divadlech se musím vyblokovat hodně dopředu. Ale jde to. Občas mě mrzí, když objevím ve slevách úžasné ceny letenek do nějaké zajímavé destinace, kam bych se ráda podívala, ale zkrátka v tu dobu musím pracovat. Baví mě surfovat po letenkových vyhledávačích a plánovat si, jak jednou za pakatel obletím celý svět.
Odkud jste se naposledy vrátili a kam se chystáte?
Teď jsme se vrátili z Fuerteventury a poprvé v životě nám uletělo letadlo. Navíc jsem měla natáčet a z těchto ostrovů letadla nelétají úplně často, takže pěkný nerváček. Při shánění náhradního spoje jsem přišla o svůj tai-či meč na cvičení. Meč, který jsem si před lety koupila v Pekingu a strávila s ním hodně, hodně hodin. Nestihla jsem ho odbavit jako zvláštní zavazadlo. Mrzí mě, že jsem kvůli takové banální záležitosti přišla o věc, kterou jsem měla moc ráda. Říkám si ale, že je to možná výzva k tomu, abych se znovu vypravila do Země středu a našla si nový meč nebo novou zbraň. Možná to nebylo jen tak a je to takové pošťouchnutí od osudu. Když všechno dobře dopadne, pojedeme na jaře do Izraele. Ondřej už tam byl a pořád o té zemi básní. Jsem ve fázi itineráře, takže čtu průvodce, koukám na dokumenty a googlím. Skvělá jsou také soukromá videa na YouTube, nemusí být zábavná, ale přinášejí nezkreslené informace.
Ljuba Krbová
Kromě hraní a cestování i ráda fotografujete.
Velkou motivací pro focení bylo prvotně cestování. Jeden můj kamarád se mi smál, že jen cvakám a dívám se do hledáčku a svět kolem sebe nevidím. Ale není to pravda. Uvědomila jsem si, že když fotím, vnímám to místo mnohem intenzivněji. Snažím se tu emoci vměstnat do fotky. Vlastně vděčím fotografii za další rozměr pohledu na svět. I když je to žrout času, zvláště pak u počítače při zpracování fotek.
Co vám v životě dělá největší radost a co největší starost?
Největší radost mám, když jsou kolem mě šťastní lidé. Trápí mě, že jsou věci, které nemůžu změnit, nebo kdy nemohu pomoct. Jako herečka mám velkou představivost a když čtu o válečných konfliktech, pronásleduje mě pomyšlení na to strašné lidské utrpení.
Máte ještě nějaký nesplněný životní sen?
Snít je hezké, ale já si radši malé radosti připravuji sama. Ať už jsou to naše dobrodružné cesty, malý výlet k Sázavě, piknik na Homoli. Je spousta radostí a tak se snažím i ty nejmenší prožít na plné pecky.
