Jaké to je, když vás v seriálu Chataři ze Švihova režíruje kolega herec Michal Suchánek?
Není to s Michalem poprvé, už jsme spolu točili Národní házenou. Pro mě je to úplně v pohodě. Známe se, myslím, že se máme rádi, tak mi to vůbec nevadí. Mám v něj důvěru a myslím, že si rozumíme, takže to je úplně v pohodě.
V čem bude tento seriál podle vás atraktivní pro českého diváka?
Je to taková trampská chatařská legrace. Což je, myslím si, celkem taková česká specialita. To Češi mají rádi. Chataření, trampování a tak. Asi se v tom hodně lidí pozná.
Když dojde na odpočinek a dovolené, co preferujete?
Já jsem spíš takový samotář. Jsem ráda sama s rodinou, „osadový typ“ nejsem vůbec. Mě to trochu straší, ale zároveň mi to přijde dojemné. Ať si každý dělá, co chce. Já jsem spíš ráda sama nebo s lidmi, které mám hodně ráda a kteří jsou moji blízcí kamarádi. Prázdniny trávíme na chalupě sami, nebo jezdíme s naší partičkou do Chorvatska, kde nás je strašně moc.
Linda Rybová se synem Františkem, dcerami Rozálií a Josefínou a s Marianou Prachařovou
Co když vás poznají čeští krajané v Chorvatsku? Užijete si tam vůbec chvíli klidu?
Jezdíme na takové místo, kde jsme fakt sami. Nejsme v takových těch turistických oblastech. Jsme v takové zátoce, kde jsme jen my. Je nás tedy asi třicet, ale jsme tam víceméně sami, tak to neřeším.
Co děláte pro to, abyste v dnešním světě měla duševní klid? Praktikujete třeba metodu mindfulness (všímavost) nebo něco takového?
Ne, nestíhám praktikovat vůbec nic. A někdy se to všechno moc zavaří. Ale právě ta samota je asi nějaký můj relax. Během pracovního života je to tak maximálně moje ranní hodinová vana a to je všechno. Je to strašné, ale když mám pak někdy náhodou trochu víc času, tak se snažím chodit na jógu. Ale to jsou vždycky jen takové záchvaty v nějakém mezičase, který pak zas nemám vůbec. Nestíhám vůbec nic.
Dnes musí být vše bio, přitom jde jen o byznys, říká Rybová |
Vrátila byste někdy čas, nebo ubrala roky? Nebo jste naopak ráda za svoje životní zkušenosti a za to, kde momentálně jste?
To je otázka. Spousta lidí říká, že by nic nevrátili, nebo že jsou spokojený tam, kde jsou. Já jsem taky spokojená, ale zároveň, kdyby se to vrátilo, tak by mi to vůbec nevadilo! (smích)
Jak pracujete na tom vyvážení, abyste odváděla stoprocentní výkon v práci a aby to zároveň fungovalo i doma?
Nedá se to stihnout. Já se hrozně snažím, ale zároveň jsem se za poslední roky už smířila s tím, že nikdy nebudu stoprocentně na všech frontách. To v rámci mých tří dětí, divadla, natáčení a všech jiných starostí vlastně není možné. Ale to tak je. Člověk ten život dělí vždycky do dětí, práce... Čím víc toho má, tím víc dělí sám sebe. A to si myslím, že je v pořádku. Já jsem si to takhle vybrala a jsem takhle šťastná. Asi bych nedokázala nemít děti, kdyby to byla moje volba a mít jen tu práci. Pak člověk může být stoprocentní a je to na tom vidět, ale to mi za to nestojí. A zároveň nechci být jenom s dětmi. Práce je pro mě důležitá. Snažím se, co to jde.
Poznají na vás vaše děti, kdy máte takzvaně dost a jsou vám pak nějakým způsobem nápomocné?
Už to poznají, ano. Měla jsem takové období, kdy jsem jim řekla „Hele, musíte se smířit s tím, že teď čtyřicet dní víceméně každý den točím i hraji, nebo alespoň jedno z toho a je to hrozně náročný, tak to nějak musíte vydržet“. Oni už to znají a snaží se. Už jsou docela velký a když jim řeknu, že mám fakt dost a potřebuji nějaký čas, tak mi ho dávají. Pomáhají mi, ano. Je jim dvacet, osmnáct a patnáct, už to nejsou úplně malý děti. Ale já se pořád snažím, dávat jim všechno to, co mám.
