Můžete prosím přiblížit svou postavu v seriálu Zákony vlka?
Sára je pro mě asi nejzajímavější postava seriálu. Má mnoho poloh, temnou minulost. Příběh začíná, když už žije dlouho jiný život, a není v něm nešťastná. Jen část jejího já, její jistá divokost, tvrdost. Kvůli rozhodnutí vymanit se ze své minulosti a žít normální život je tak trochu uspaná. Má dítě, muže, který se o ni stará, klidný život, prostě všechno, pro co se rozhodla a po čem toužila do chvíle, než se u ní doma objeví Robert, její životní láska. S ním se jí do života vrací minulost, a to je pro ni strašně nebezpečné.
Co vás motivovalo přijmout roli zlodějky?
Scénář napsal Robert Geisler, kamarád mého táty, kterého jsem potkala v redakci Reflexu, kde s tátou pracovali a mně bylo patnáct let. Od té doby patří do mého života. Táta už tu není, ale já vím, že by byl šťastný, že hraju v něčem, co napsal Robert. Je to takový dárek. A kromě toho režie Marka Najbrta, kamera Martina Štěpánka, temný detektivní příběh a pro mě love story a v hlavní roli Standa Majer... Nebylo co rozmýšlet.
Říkala jste, že vám režisér dával nezvyklé připomínky. Co říkal?
Marek je soustředěný, pozorný, připravený, nikdy nekřičí a nikdy není nepříjemný, ani když točí čtrnáct hodin, v zimě, v noci… I když je všechno je špatně a je unavený, je s ním sranda a je laskavý. Toho si fakt cením. S ním je dobře, což neznamená, že není náročný režisér. Ví, co chce, a snaží se to z vás dostat. Když se to nedaří, zkouší jiný cesty a možnosti. Nenechá to být a nespokojí se, dokud to není přesný.
Snaží se vás zbavit různých návyků, předvídatelných výrazových prostředků, které jste zvyklý používat. Ze mne byl trochu na nervy, že furt něco vyrábím očima. Říkal: „Ty máš ty velký oči, a furt mrkáš, protože myslíš, že to funguje.“ A já vůbec nechápala, co tím myslí, a on zas myslel, že to dělám záměrně. Ale já si to vůbec neuvědomovala. Je to něco, co evidentně používám často, a ani to nevím. Obávám se, že i když jsem se snažila do konce natáčení ani nemrknout, toto se mnou Marek musel vzdát.
Marek Najbrt, Linda Rybová a Stanislav Majer při natáčení seriálu Zákony vlka
Věděla jste, kdo bude obsazený do rolí vašich partnerů?
Věděla a těšila jsem se. Se Standou Majerem se známe dlouho z různých průchodů Prahou, divadly a tak, ale nikdy jsme spolu nepracovali. A bylo to takové, jaké jsem si myslela, že to bude. Dobré. Negativa bych vám asi neřekla, ale nebyla. Standa je pro tu roli skvěle vybraný. Je proměnlivý a umí být takový, že nevíte, co je zač. Není na první dobrou.
Jeho protipól, Sářina manžela, hraje Jan Vondráček. Jaký je?
Honza neustále vypráví historky. Pořád jsem se smála. I když jsme spolu měli erotické scény, ze kterých jsou herci vždycky nervózní, Honza dělal vtipy a já se smála. Nikdy jsem se u takových scén nedokázala smát, jsem z nich vždycky na nervy, tentokrát jsem tolik nebyla. Marek Najbrt nás nechával být, věděl, že to pro nás není úplně standardní.
To skutečně není úplně standardní náplň práce. Takové natáčecí dny asi nepatří k těm, na které se těšíte, že?
To fakt ne. Ale není to tak, že by mi byli nepříjemní ti kolegové, zvlášť tihle dva ne, ale já jsem strašlivě stydlivá. Strašně se bojím a necítím se svobodně. Ty lidi skoro neznáte… Myslím, že i kluci to tak mají, málokdo je v tom takový střelec.
Nemohla bych být americká herečka, říká Linda Rybová |
Lepší se to alespoň s věkem a zkušenostmi, nebo musí přijít něco ostřejšího na kuráž?
Člověk se to nějak naučí. Asi přijde určitá otrlost. Spousta věcí, ze kterých bych byla ve dvaceti nervózní, mě už dneska nerozhodí. Panák mi nepomůže, to bych asi ani nepromluvila. Ale také je fakt, že jsem se nikdy před kamerou nesvlékala, čímž nekritizuju herečky, které to dělají, ale já jsem na to extrémně citlivá a musím říct, že to oceňují i moje děti. Když mě náhodou vidí ve filmu nebo televizi a k něčemu se schyluje, křičí: „Mami, né že se nesvlíkneš!“ Mohou být klidní, nesvlíknu.
Natáčení Zákonů vlka provázel adrenalin i z jiných než choulostivých scén…
Je to tak, občas se tam děly věci. Hned první natáčecí den jsem se poranila. Měla jsem porcovat králíka, a protože Sára je ostrá holka, porcovala jsem ho s patřičnou důrazností. Měla jsem na to dokonce poradkyni, která mě to učila. Při posledním záběru jsem si uřízla prst. Pak se chvíli nedalo točit, všude byla krev a nešlo to zastavit. Tím to začalo. Občas to bylo náročné a trochu nebezpečné.
Měla jste při natáčení strach?
Natáčeli jsme na krásných místech, ale náročných na terén a někdy nebezpečných. Jednu scénu u vodopádu jsme točili dvakrát, poprvé v příšerné bouřce. Byla tak strašlivá, že z malého potůčku vytvořila obrovský vodopád, který smetl štáb. Vzpomínám si i na to, jak jsem si poprvé sedla na koně, byla noc, asi dvě ráno, já jsem měla pušku, kabát, přede mnou les a kamery a proti tomu koni se rozštěkal vlk. Tak to ve mně zatrnulo.
Vy ale přece umíte jezdit na koni.
Na koni umím jezdit „v uvozovkách“. Odmala jsem točila pohádky, takže jsem se učila jezdit na koni už asi ve čtrnácti letech, ale vzdala jsem to, nemám na to sílu, kterou bych potřebovala. Koně mám moc ráda, ale také k nim mám velký respekt. A i když je nějak základně ovládám, tady jsem s koněm točila jen jednoduché věci a na velké cvaly a trysky za mě jezdila dublérka. Nemohla si to tady dovolit, protože to je vážně nebezpečný. Při mojí šikovnosti je dost dobře možný, že bych spadla.
A jak jste na tom ve skutečnosti se střílením? Před kamerou to vypadá, jako by puška byla vaše nejlepší kamarádka.
Myslíte? Já bych řekla, že střílení z pušky v mém podání je vtipný. Byly scény, kdy jsem u toho musela sesednout z koně, nabít, zamířit, vystřelit, ještě něco udělat, říct text... A já jsem občas zmatkař a někdy se mi to v těch hemisférách nějak prohodí. Ale tak co, jsem herečka, ne myslivec nebo voják. Fakt se snažím, aby to nevypadalo úplně blbě, a obdivuju všechny americké herce, kteří se u těch scén ještě tváří vážně.
Náhodou, kdo by to do vás řekl?! Na první pohled působíte křehce, a přitom si hravě poradíte s puškou.
Když jsme měli první maskérské a kostýmové zkoušky, rozčílili mě. Říkali: „Musíme s ní něco udělat, ona je moc jemná.“ Tím mě úplně odrovnali. Tak jsem se snažila dělat, že nejsem. Byla jsem v tom urputná. V jedné scéně jsem přepadávala chlapa a kácela ho na zem. Snad to bylo uvěřitelné.
Zákony vlka se natáčely ještě v covidu, to mohlo být po dlouhé době zavřených divadel a minimu hereckých příležitostí vítané zpestření, že?
Určitě jsem byla ráda, že zase můžeme pracovat. Ale já musím říct, že jsem si tu dobu, kdy se kvůli covidu nemohlo dělat vůbec nic, vlastně docela užila. Mám dost dětí, za normálních okolností hodně divadla, natáčení, skoro žádné volné večery. Často nestíhám děti a nemám takový ten rodinný klid. První měsíce v covidu jsem s nimi byla na chalupě a myslela jsem si, že je nám krásně. Pak mi ale děti říkaly, že to zas taková pecka nebyla. Bylo to dlouhé a nejsou zvyklé, že jsme takhle hodně s nimi. Z toho jsme byli vyplašení všichni.
To je jasné, když je vám 14 až 19, víc se vám hodí, když rodiče nejsou doma.
No a já jsem se s nimi chtěla večer dívat na filmy. Až zpětně mi řekly, že jsme se dívali jenom na ty, na které jsme chtěli my s Davidem. A pak mám mánii, že pořád přestavuju dům. Přestavěla jsem všechny pokoje, změnila jsem dispozice, pozice. Kromě kuchyně, která zůstala na svém místě, jsem to doma celé změnila. Nalakovala jsem podlahu, malovalo se. Tyhle věci mě baví. Dělám to i normálně, ale nemám na to tolik času, jako jsem měla v covidu.
To museli být doma skutečně nadšení. Asi se děti už těšily do školy?
A já s nimi. Jestli si něco přeju, tak aby děti chodily do školy a tohle už se nikdy neopakovalo. Radši bych oželela práci, jenom aby mohly chodit do školy a měly řád a sociální vazby. A já abych nemusela denně vařit. Vaření mám normálně celkem ráda, ale když nikam nedocházely a všechno se odehrávalo doma a bylo to jenom na mně… Holky mi posílaly recepty, které ale trvaly třeba šest hodin! A já nechci vařit šest hodin, když vařím asi pětkrát denně, protože každý jí něco jiného. To bylo peklo.
Tak na otevřené školy, školní jídelny a divadla! Mimochodem, kam za vámi diváci mohou přijít?
Diváky zvu samozřejmě na všechno do Divadla v Celetné, kde hrajeme s Divadlem Verze, zvláště pak na představení Vášnivost, což je takový zajímavý thriller o lásce, přátelství, pistolích a hravosti… Moje postava Patty je ještě mnohem komplikovanější než Sára, a rozhodně častěji používá zbraň, má dost specifický smysl pro humor a strašně ráda si hraje… A s Hynkem Čermákem jsme znovu začali hrát Africkou královnu v Divadle Palace. Hrajeme ji už čtrnáct let. Je to o lásce, kterou k sobě můžou cítit povahově naprosto odlišní lidé, a o naději, že malá loďka dokáže porazit obrovský tanker. Tohle téma je teď obzvlášť aktuální. A víra a naděje, že se to stane, je strašně důležitá…
