Je podle vás talkshow moderátorská královská disciplína?
Určitě ano. Člověk se nemůže opřít o to, že za chvíli přijde písnička nebo někdo zatancuje. Je to platforma, kde nikdo neví, co se stane. Ani moderátor. Takže ano, asi je to nejtěžší žánr.
Jak vnímáte spojení český divák a talkshow? Jde to dohromady? Proč u nás nefungoval pořad vašeho moderátorského kolegy Leoše Mareše?
To může mít spoustu aspektů. Může to být nevhodná vysílací doba, špatné nasazení. Myslím, že talkshow tu obecně fungují. Vždyť vlastně v televizi se vysílají minimálně tři stabilní pořady tohoto typu. Talkshow je takový americký název.
Myslím, že beseda tady byla odjakživa. Není to nějaký formát ze zahraničí. Herci jezdili na besedy s pracujícími už během padesátých let. Je to standardní žánr, základní kámen jakékoli zábavy. Něco zkrátka vyjde, něco nevyjde. Ale není to fatální a může to vyjít příště.
Překlápět americké formáty k nám tedy nejspíš moc nefunguje…
Je to fajn pokus. Na druhou stranu musí člověk myslet v první řadě na vkus českého diváka, který je myslím trochu odlišný. Na amerických talkshow pracuje navíc celý velký tým mnoha scénáristů.
Nechystáte vy sám osobně nějakou denní show od pondělí do pátku?
Na to je myslím ještě brzy, v tom pojetí toho našeho malého pomyslného rybníku. V Americe do takového pořadu mohou coby hosté přijít celebrity z celé planety, protože angličtina jako komunikační nástroj není cizí jazyk. Je tam tedy bezedná ošatka hostů. U nás je to menší a člověk musí ty hosty stále točit dokola.
Musí být také jasné, co je moderátor zač. A to přichází myslím až tak kolem padesátky. Mladé talkshow jsou sice asi dobrý pokus, ale ten člověk nemá zkrátka ještě „nažito“. A to je velmi podstatné. Lidé v Česku mají rádi, když z toho vychází jistý druh nějaké zkušenosti. To člověk podle mě ve třiceti letech rozhodně nemá. A z mého pohledu, což soudím teď podle sebe, ani ve čtyřiceti.
Před dvěma lety. To sobotní ráno připomínalo spíš rozlučku s létem, než optimistický začátek něčeho pozemsky věčného. Probudili jsme se každý v jiné obci, v jiném okrese a přesto propojeni jako nikdy před tím. Kolem ní ženy v bílém, kolem mě muži dodávající kuráž. Přestože nás čekala definicí společenská událost, v jejím nitru šlo o výlučnou chvíli nás dvou. Intimní. Naší. Nikdy nezapomenu, když hrad Okoř osiřel a před přesunem na oslavu jsme zůstali sami dva. Manželé. První manželská chvíle. Tak klidně stejná jako ty předtím. Tak silně dojemná, protože první. Tváře těch, co tehdy dorazili na fotkách naznačují, že radost byla hlavním motivem té soboty. A tváře nás dvou nyní dokazují, že z té radosti žijeme dodnes. A navíc přišla odměna. Tu sobotu jsme byli oficiálně dva. A nyní půlrok a den, a dále navždy, tři. Je to dnes svatba papírová, a tak bych měl vyznání svěřit listu. Ale takhle na dálku je jednička a nula rychlejší. Děkuju Ti. Za vše, za Něj, za sebe. Na tu sobotu se nedá zapomenout a díky Tobě mám neodkladný pocit, že ještě zdaleka neskončila. ❤️ @gabriela.bouckova #papirova #2roky #my3 #laska #stesti #nezhasnout #rodina #BubenikSVidlickou #MartinovaSlivovice #NaOkorJeCesta #Trojicky #naporad
Na druhou stranu byste teď měl na podobnou show možná víc času, protože po víc než roce končíte s ranním vysíláním na CNN Prima News.
Včera jsme se bavili s kolegou Tomášem Vojáčkem o volbách a našem pojetí. Dělám tedy nyní volby. Změnilo se akorát to, že denně nevstávám v půl čtvrté ráno. Těch projektů na Primě mám víc a věnuji se tomu, kde je momentálně třeba něco dělat. Spouštíme také nový zábavný pořad a chystáme další sezónu pořadu Máme rádi Česko, takže spolupráce dál pokračuje. Ze CNN tedy nemizím a těším se na volby.
Libor Bouček má syna. Nikdy jsem nebyl tak šťastný, říká |
Co bylo to rozhodující pro váš konec v ranním vysílání? Už jste se rozhodl, že nechcete vstávat každý den v půl čtvrté ráno?
Spustili jsme to na začátku května 2020 a teď skončila sezóna. Změnil se koncept, přidala se další hodina od šesti ráno. Bavili jsme se o tom, jestli to má smysl. Myslím, že je třeba dát prostor mladším, nadějnějším a šikovnějším, co se nezakecaj.
Jak jste si užil filmový festival ve Varech?
Byl jsem na zahajovacím večeru, který byl nádherný. Asi v půl jedné odtamtud odcházela parta mých kamarádů s tím, že ve večírku pokračují dál a že o to nemůžu přijít. A já jsem si vlastně uvědomil, o co člověk doopravdy přichází. Před pěti lety bych si asi řekl, že bych možná opravdu mohl o něco přijít. O nějakou peprnou historku, zážitek nebo vytříbený míchaný nápoj.
A pak jsem si ten večer uvědomil, že přicházím o to, že nejsem se synem. Když jsem bez ženy a bez dítěte, navždycky už budu v takových chvílích o něco přicházet. A úplně už dnes rozumím rodičům, kteří říkají „přijeď někdy, jezdi častěji“.
19. února 2021 |
