Jaké první shledání vás pojí s Felixem Slováčkem?
Já si to docela pamatuju, protože jsem se vrátil z angažmá v americkém muzikálu Hair a nastoupil jsem do tanečního orchestru Československého rozhlasu k Josefu Vobrubovi. A první, co jsem natáčel s touhle kapelou, byl právě muzikál Hair, to je taková náhoda. Hrál jsem tam s Jirkou Lahodou, to byl kytarista, holky ho milovaly, vždycky, když jsme vylezli na pódium a otevřela se opona, ony žasly. Jirka byl nádherný, krásny kluk, hrál výborně na kytaru. Hráli jsme ve dvou kapelách, v TOČRu, a protože Jirku miloval Karel Vlach, kterému jsme říkali strejda Vlach, tak i u něj.
Šílenství a poničené obchody. Holky z naší školky slaví 40 let |
Tam se postupem času, to byly začátky okolo roku 1971, začal objevovat na záskok nějaký kluk ze Zlína, se kterým jsme se skamarádili. Shodou okolností se jmenoval Slováček. Takže jsme kamarádi už od těchto let. Felix tady říkal, že jsme vlastně dneska už bráchové. Je to skoro pravda, protože máme docela dobrý vztah, jako muzikanti i jako kamarádi, i když jsme každý hráli jinde. On potom odešel ke Karlu Gottovi a Láďovi Štaidlovi a já jsem měl svoji kapelu s Hankou Zagorovou, což byl pro mě takový dárek od Pána Boha.
Pořád jsme se s Felixem nějak míjeli, ale teď se hlavně potkáváme třeba na tenise. On hraje tenis, má rád sport, máme i společné zájmy, takže mám k němu velmi dobrý vztah.
Jaký je klíč k letitému přátelství, aby přežilo ve světě showbyznysu a rivality?
Mělo by platit podání ruky mezi kamarády. S takovými lidmi bychom neměli zažít nikdy asi podraz. V životě absolutně nesnáším zradu, já se bojím i toho slova. Jsem tím poznamenaný. Třeba pro mě nejhorší slovo a jméno je Čurda, který zradil kluky, kteří seskočili s Anthropoidem na Heydricha. To samotné slovo a to, co obnáší zrada, je pro mě absolutně šílené.
Takže, když se tohle mezi těmi lidmi nestane, tak můžou být kamarádi. Jeden můj kamarád, který se jmenuje Zdeněk Bláha, starý dudák letitý, říkal, že kamarádství je třínožka, kterou měli starý ševci, a že je tam důležitá láska, rodina a profese. To se mi docela líbí. Myslím, že oba s Felixem tohle ctíme. Nikdo to v životě nemá stejné samozřejmě, dějou se nám úplně odlišné věci, ale to na kamarádství nemá a nemůže mít vliv.
Řekl byste, že jste měl v životě štěstí na lidi?
Bezesporu. A jak říkám, pro mě je třeba Hanka Zagorová jako dárek od Pána Boha. Dělat s tak nádherným člověkem a profíkem, jako je Hanka! Když si jenom uvědomím, s kým jsem mohl vůbec hrát. Prožil jsem krásný muzikantský život a už jsem si vlastně splnil všechna přání. Teď si užívám úžasně vnoučata a jejich hlášky. Pepíkova tříletá dcera Amelinka, říkáme jí Melinka, když k nám přišla nedávno kamarádka a kojila, tak ona se na ni podívala a říkala: „Ty kojíš, ty máš mlíčko? No ty jsi kráva!“ Já si teď tyto věci už píšu, tu dětskou logiku. Je to prostě nádhera.
Karel Vágner a Hana Zagorová (Praha, 29. listopadu 2017)
Těší vás, že si děti devadesátých let a nového milénia našly přes YouTube cestu k vašim písním? Třeba i k těm, které jste udělal s Hanou Zagorovou?
Jsem víceméně pokorný člověk, ale přesto musím říct, že Hanka byla úžasná v tom, že si uměla vybírat texty. Vždycky byla vzácnost, když si text napsala sama, a vždy to byl výborný text. Měl jsem strašně rád její text k písni od Roberta L. Russella třeba.
V té době byli ještě takoví kouzelníci jako Zdeněk Borovec, Pavel Vrba, Pavel Žák, Zdeněk Rytíř, Michal Horáček, to bylo úžasné. Potom si myslím, že jsme byli v předstihu, co se týče soundu. Kolikrát teď poslouchám některé písničky, které jsme natočili, vedle toho hrajou současné kapely, a že by byl nějaký velký rozdíl v tom soundu, že by to bylo nějak převratný? To říct nemůžu. Jsem na to docela pyšný a samozřejmě, že na tom má velkou zásluhu, jak Hanka, tak moji aranžéři jako Honza Rotter, Miloš Nop, Jindra Parma. A dodneška se ty písničky hrajou.
Počítal jste někdy, kolik máte ocenění? Zlatých a Platinových desek?
To ne. To nevím. Hele, dneska se dostává Zlatá deska za pět tisíc kusů. Já jsem dostal první Zlatou desku za milion prodaných desek Holky z naší školky. To byla moje první Zlatá deska. Samozřejmě mám Platinové i Zlaté desky. Pár milionů nosičů jsem prodal.
Stanislav Hložek (vlevo), Hana Zagorová a Petr Kotvald na archivním snímku
Pociťujete vděk třeba od Standy Hložka, že jste jemu a Petru Kotvaldovi postavil kariéru?
Tak ono to bylo víceméně přání Hanky. Ale nemělo to takhle skončit. Hanka tenkrát uvažovala o tom, že by chtěla nějaké, to neříkám s despektem, ale takové křoví. Že by kluci vedle ní tancovali a zpívali sbory. Když mi to řekla, věděl jsem, že na Intertalentu jsem doprovázel výborného kluka, který byl myslím druhý. Tenkrát hrál na kytaru, byl Moravák, bylo vidět, že má výborné srdce, hodný kluk, a navíc hrál fotbal, což bylo pro mě důležitý, protože jsme na všech zájezdech hráli fotbálky. Byl to Standa Hložek.
Potom jsem se svojí kapelou hrál na Zlatém řetězu v Jihlavě. To byl taky festival, a tam byl v takovém slamáčku kluk, který zpíval. A to byl Petr Kotvald. Tak jsem je oslovil. Potom jsme s nimi nahráli písničku Oh Suzi, to byla vlastně první písnička. Velmi brzo jsem pro ně napsal Holky z naší školky a najednou bum a oni sami, když třeba Hanka neměla čas, tak vyprodávali sportovní haly. Jezdili s námi zahraniční zpěváci jako Bernie Paul z Německa, výtečná polská skupina Vox, Irena Jarocká a Rakušanka Goldie Ens. To byly takové kombinace! Měl jsem takovou kliku. Vím, co bych nikdy nesnesl. Prázdné řady a prázdné sály. Jsem pyšný na to, že jsem to nikdy v životě nezažil.
17. února 2022 |
