Umění vypnout
Hudebník a publicista Ondřej Hejma přiznává, že si mobil zamiloval ve chvíli, kdy se ho naučil ve správnou chvíli vypnout. Nejsou to jen okamžiky odpočinku v soukromí, ale i místa, kde si člověk chce užít trochu klidu na veřejnosti. "Nechutná mi polévka, když k ní poslouchám něčí problémy s DPH nebo poslední zásilkou hřebíků," prohlašuje Ondřej Hejma. K těm, kterým mobilní telefonování chuť k jídlu rozhodně nezkazí, patří majitel nakladatelství Milan Polák. "Novinky z kanceláře si rád poslechnu, i když právě v lese sbírám houby. Pokud mi ale zazvoní mobil při schůzce někde v restauraci a hovor je opravdu nutný, omluvím se a jako blesk vyrazím ven, na ulici. Řešit problémy u stolu mi připadá opravdu nemístné. Samozřejmě se snažím, abych byl co nejrychleji zpět. Raději však místo telefonického rozhovoru posílám esemesky čili krátké textové zprávy"
Báječně krátký vynález
Je to vždy radost, když jeden národ předběhne ty ostatní. Češi ji dokážou skvěle vychutnat, zvlášť když jde o hokej nebo filmového Oscara. Nyní se k nim přidává úspěch zcela nečekaný - čelné místo v rychlosti, s jakou se chopili posílání krátkých textových zpráv. Jednoznačně nejohleduplnější způsob mobilní komunikace trochu připomíná posílání písemných vzkazů při vyučování pod lavicí. Je naprosto diskrétní a neruší jednání. Textové zprávy si můžete vyzvednout, kdykoli se vám to hodí, stejně tak odpovědět. Navíc šetří i vaši kapsu, protože jejich posílání je levnější než volání, vyzvednutí je zcela zdarma. "Podle účtu odesílám měsíčně kolem tří set textových zpráv, rekord byl sedm set sedmdesát devět zpráv," vzpomíná počítačový technik Libor Kučera z Českých Budějovic. "Především oceňuji, že nepůsobí nijak agresivně. Nemám vždycky náladu se s někým bavit, a přitom tím nikoho nechci urazit. Esemesky přinášejí maximální osobní svobodu, jsou elegantní a zcela přesné. Když někomu pošlu nabídku s cenami, může si ji rovnou uložit a kdykoli porovnat s jinými, aniž by hledal papír, tužku..."
Volám z autobusu
Eduarda Doleželová si ve svých jedenadvaceti letech na displeji svého mobilu nejradši přečte, že jí někdo upřímně přeje krásnou dobrou noc. Přesto jsou okamžiky, kdy do telefonu raději mluví: "Určitě je jednodušší dohodnout si schůzku přímým hovorem než se nekonečným vyměňováním zpráv dohadovat, kde a kdy se vlastně sejít. Nevadí mi ani telefonování v autobusu nebo tramvaji. Sama strávím v dopravních prostředcích alespoň dvě hodiny denně, takhle mám alespoň pocit, že ne úplně promarněných. Když vám v autobuse nevadí, že se vedle vás baví dva lidé, proč by vám mělo vadit, že si někdo povídá s telefonem? Samozřejmě vám ve špičce nesmí prskat do obličeje nebo hulákat do ucha." Stejná potřeba, tedy využít "mrtvého" času při cestování po nekonečné dálnici nebo v dopravní zácpě, může svádět k telefonování řidiče v autě. Nemá-li však zabudovanou hands free sadu, která mu umožňuje mluvit i poslouchat, aniž by musel v ruce držet "utržené" sluchátko, stává se pro sebe i své okolí smrtelným nebezpečím. »Kdyby mi naboural auto chlapík s mobilem u ucha, rozbil bych mu ho o hlavu. A kdyby se mnou v autě byly moje děti, tak rovnou jemu hlavu o auto,« tvrdí rezolutně třicetiletý prodavač pizzy Robert Vávra, který se po pražských ulicích něco najezdí.
Tabu je banka i lom
I když nad používáním mobilu v autě s hands free sadou lze v nutných případech přimhouřit oko, zcela tabu je mobilní telefonování tam, kde radiové vlny mohou způsobit technické problémy, havárii nebo neštěstí. Především jsou to letadla, banky nebo některé provozy nemocnic. Nebezpečná je i blízkost čerpacích stanic nebo povrchových lomů. Tam všude bývá zcela jasné upozornění v podobě přeškrtnutého sluchátka. Stejný symbol se už objevuje i na dveřích divadel nebo čajoven, kde sice nejde o život, ale dost často o nervy. S podobným omezením se lze po technické stránce snadno chytře vypořádat - stačí dobře prostudovat návod. »Kromě vypnutí, přepnutí na hlasovou schránku nebo vibračního zvonění, které se nehodí ve všech případech, existuje mnoho dalších možností, jak příliš hlasité nebo nevhodné cvrlikání upravit,« radí Libor Kučera. »Když jsem ležel v nemocnici, ozvalo se jen jediné pípnutí, tak tiché, že jsem musel mít sluchátko položené na polštáři, abych je slyšel.«
Mobil versus sport
Nejen mobil a kultura, ale ani mobil a sport se spolu příliš nerýmují. »Každý aspoň trochu chytrý člověk ví, že nechat telefon zvonit při zápase je nepřijatelné, při poradě v šatně ostuda a při tréninku úplně zbytečné, říká basketbalista Martin Doležel. »Umím si představit, jak bych se asi soustředil na hru, kdybych se právě dozvěděl, že mi ukradli auto.« Jsou i další situace, ve kterých vyzvánění mobilního telefonu může působit jako zatáhnutá ruční brzda vašeho úsilí. Pokud jednáte s důležitými obchodními partnery, rozmlouváte s přáteli, kterých si vážíte, či večeříte při rodinné oslavě, svůj mobil raději vypněte. Podle doktora Václava Soldáta z Odboru vzdělávání Komerční banky zvonění mobilního telefonu v takových chvílích vypovídá o tom, že vám na právě probíhajícím setkání vlastně příliš nezáleží.
Hudebník a publicista Ondřej Hejma přiznává, že si mobil zamiloval ve chvíli, kdy se ho naučil ve správnou chvíli vypnout. Nejsou to jen okamžiky odpočinku v soukromí, ale i místa, kde si člověk chce užít trochu klidu na veřejnosti. "Nechutná mi polévka, když k ní poslouchám něčí problémy s DPH nebo poslední zásilkou hřebíků," prohlašuje Ondřej Hejma. K těm, kterým mobilní telefonování chuť k jídlu rozhodně nezkazí, patří majitel nakladatelství Milan Polák. "Novinky z kanceláře si rád poslechnu, i když právě v lese sbírám houby. Pokud mi ale zazvoní mobil při schůzce někde v restauraci a hovor je opravdu nutný, omluvím se a jako blesk vyrazím ven, na ulici. Řešit problémy u stolu mi připadá opravdu nemístné. Samozřejmě se snažím, abych byl co nejrychleji zpět. Raději však místo telefonického rozhovoru posílám esemesky čili krátké textové zprávy"
Báječně krátký vynález
Je to vždy radost, když jeden národ předběhne ty ostatní. Češi ji dokážou skvěle vychutnat, zvlášť když jde o hokej nebo filmového Oscara. Nyní se k nim přidává úspěch zcela nečekaný - čelné místo v rychlosti, s jakou se chopili posílání krátkých textových zpráv. Jednoznačně nejohleduplnější způsob mobilní komunikace trochu připomíná posílání písemných vzkazů při vyučování pod lavicí. Je naprosto diskrétní a neruší jednání. Textové zprávy si můžete vyzvednout, kdykoli se vám to hodí, stejně tak odpovědět. Navíc šetří i vaši kapsu, protože jejich posílání je levnější než volání, vyzvednutí je zcela zdarma. "Podle účtu odesílám měsíčně kolem tří set textových zpráv, rekord byl sedm set sedmdesát devět zpráv," vzpomíná počítačový technik Libor Kučera z Českých Budějovic. "Především oceňuji, že nepůsobí nijak agresivně. Nemám vždycky náladu se s někým bavit, a přitom tím nikoho nechci urazit. Esemesky přinášejí maximální osobní svobodu, jsou elegantní a zcela přesné. Když někomu pošlu nabídku s cenami, může si ji rovnou uložit a kdykoli porovnat s jinými, aniž by hledal papír, tužku..."
Volám z autobusu
Eduarda Doleželová si ve svých jedenadvaceti letech na displeji svého mobilu nejradši přečte, že jí někdo upřímně přeje krásnou dobrou noc. Přesto jsou okamžiky, kdy do telefonu raději mluví: "Určitě je jednodušší dohodnout si schůzku přímým hovorem než se nekonečným vyměňováním zpráv dohadovat, kde a kdy se vlastně sejít. Nevadí mi ani telefonování v autobusu nebo tramvaji. Sama strávím v dopravních prostředcích alespoň dvě hodiny denně, takhle mám alespoň pocit, že ne úplně promarněných. Když vám v autobuse nevadí, že se vedle vás baví dva lidé, proč by vám mělo vadit, že si někdo povídá s telefonem? Samozřejmě vám ve špičce nesmí prskat do obličeje nebo hulákat do ucha." Stejná potřeba, tedy využít "mrtvého" času při cestování po nekonečné dálnici nebo v dopravní zácpě, může svádět k telefonování řidiče v autě. Nemá-li však zabudovanou hands free sadu, která mu umožňuje mluvit i poslouchat, aniž by musel v ruce držet "utržené" sluchátko, stává se pro sebe i své okolí smrtelným nebezpečím. »Kdyby mi naboural auto chlapík s mobilem u ucha, rozbil bych mu ho o hlavu. A kdyby se mnou v autě byly moje děti, tak rovnou jemu hlavu o auto,« tvrdí rezolutně třicetiletý prodavač pizzy Robert Vávra, který se po pražských ulicích něco najezdí.
Tabu je banka i lom
I když nad používáním mobilu v autě s hands free sadou lze v nutných případech přimhouřit oko, zcela tabu je mobilní telefonování tam, kde radiové vlny mohou způsobit technické problémy, havárii nebo neštěstí. Především jsou to letadla, banky nebo některé provozy nemocnic. Nebezpečná je i blízkost čerpacích stanic nebo povrchových lomů. Tam všude bývá zcela jasné upozornění v podobě přeškrtnutého sluchátka. Stejný symbol se už objevuje i na dveřích divadel nebo čajoven, kde sice nejde o život, ale dost často o nervy. S podobným omezením se lze po technické stránce snadno chytře vypořádat - stačí dobře prostudovat návod. »Kromě vypnutí, přepnutí na hlasovou schránku nebo vibračního zvonění, které se nehodí ve všech případech, existuje mnoho dalších možností, jak příliš hlasité nebo nevhodné cvrlikání upravit,« radí Libor Kučera. »Když jsem ležel v nemocnici, ozvalo se jen jediné pípnutí, tak tiché, že jsem musel mít sluchátko položené na polštáři, abych je slyšel.«
Mobil versus sport
Nejen mobil a kultura, ale ani mobil a sport se spolu příliš nerýmují. »Každý aspoň trochu chytrý člověk ví, že nechat telefon zvonit při zápase je nepřijatelné, při poradě v šatně ostuda a při tréninku úplně zbytečné, říká basketbalista Martin Doležel. »Umím si představit, jak bych se asi soustředil na hru, kdybych se právě dozvěděl, že mi ukradli auto.« Jsou i další situace, ve kterých vyzvánění mobilního telefonu může působit jako zatáhnutá ruční brzda vašeho úsilí. Pokud jednáte s důležitými obchodními partnery, rozmlouváte s přáteli, kterých si vážíte, či večeříte při rodinné oslavě, svůj mobil raději vypněte. Podle doktora Václava Soldáta z Odboru vzdělávání Komerční banky zvonění mobilního telefonu v takových chvílích vypovídá o tom, že vám na právě probíhajícím setkání vlastně příliš nezáleží.
 Mladší lidé jsou k mobilním telefonů vstřícnější. Jedenadvacetileté pracovnici cestovní kanceláře Edě Doleželová nevadí jejich zvonění ani v autobuse, ani v zahradní restauraci. |
