Během dvanácti let ztvárnila desítky filmových a seriálových rolí. Režiséři si cení jejího přirozeného splynutí s postavou i temperamentu. Ve filmu Poslední závod Judit Bárdosová dokazuje, že hlavní role nemusí být velká, aby diváky zasáhla. I proto dala přednost herectví před dráhou klavíristky.
Film Poslední závod nádherně ukazuje drsnou krásu Krkonoš i kouzlo běžkování. To spolu s lyžováním a jízdou na kole patří k českým národním sportům. Také jste jim propadla? Vůbec ne, na lyžích jsem stála doslova párkrát. V naší rodině nemají tradici, poprvé jsem je zkusila na lyžáku v 7. třídě, podruhé jsem jela na lyžích v prváku na konzervatoři. K běžkám nemám už vůbec vztah. Přes zimu jsem často natáčela a ve smlouvě míváme zákaz sportů kvůli zranění. Nevyžadovala to ani role Slávky Hančové, ženy na začátku minulého století rozhodně nelyžovaly. Kluci ale měli dlouhou fyzickou přípravu – otužování, jízdu na původních běžkách. Zatímco já jsem většinu scén natáčela za hezkého počasí nebo uvnitř ve skanzenu, oni čekali na Labské na to správné zimní počasí. Kvůli roli jsem se naučila jen tkát. Našla jsem si jednu paní v Maďarsku, která umí tkát na tkalcovském stavu. Přišlo mi to cool, už jsem se viděla, jak budu všem tkát látky. Přehodnotila jsem to ale už na natáčení, kam dovezli ze skanzenu jiný typ stroje, pořád se nám zasekával. Nebylo to jednoduché živobytí.
Můj první český film Fair Play jsem hrála v češtině, ale akcent byl hodně slyšet. Řekla jsem si, že se česky naučím tak, aby to nebylo skoro poznat.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
