Pane Suchý, říkal jste před chvílí, že jste staromódní. Dokonce „oldfashioned“. Proč?
Poněvadž mi to vyhovuje. Já jsem byl progresivní už strašně dlouho. První rockenrolly v tehdejším socialistickém Československu jsem zpíval já a otextoval jsem první texty česky. Třeba Elvise Presleyho, nebo prostě tu mou generaci. Takže jsem byl nesmírně progresivní a už mě to trochu unavilo. A teď dělám to, co jsem se v životě naučil a už se necpu jinam. Každá generace potřebuje mít své idoly. Tak proč bych tam já jaksi strašil mezi nimi.
Jste idolem několika generací. Když jste zpíval Elvise, tak to bylo zřejmě v době, kdy na vás režim ještě nehrozil rukou, to přišlo až po osmašedesátém roce?
Ne, on na mě hrozil už tenkrát. Já bych vám mohl udělat asi tak minutovou exkurzi do té doby, ten rock´n´roll, to bylo něco, co bylo prostě tehdy nemyslitelného. Zpívali jsme to v Redutě, dnes už věhlasném jazzovém klubu. Ale tenkrát to byl takový šoufl podnik a tam jsem to zpíval. Musím touto cestou poděkovat komunistické straně, protože ta do nás začala šít a psát v novinách, jaká jsme verbež. A to nám udělalo takovou reklamu, jakou bychom si sami nemohli dovolit. Tenkrát nás nikam nepustili a oni na nás upozornili a začali tam chodit lidi. Takže já jsem této straně vlastně velice vděčný.
Tehdy to fungovalo tak, že špatná reklama byla tou nejlepší?
Ano, ano. Poněvadž lidi věděli… A říkali si pozor, tam se děje něco pozoruhodného. A chodili k nám. Tam jsem zapustil kořeny. A poněvadž tam chodili i lidé, kteří něco znamenali, tak se za nás začali prát. Za další dva roky už si na nás komunisté moc netroufli.
Nedávno jste oslavil devadesáté narozeniny. Jak byste zhodnotil ty samotné oslavy?
Jé! Slovo oslavy, to jste neměl vyslovovat. Já jsem alergickej na oslavy. Jsem notorickej neslavič, to prohlašuji pořád. A musím je přetrpět jednou za deset let. Jinak se snažím neslavit vůbec. Ale veřejnost si to žádá a soubor je asi také rád, když se nějak prezentujeme.
V čem je podle vás řemeslo umělce nejsložitější?
V čem je nejtěžší? Jednoduchá odpověď. V tom, že se musí dělat naplno. Jakmile by člověk začal lažírovat, tak je záhy zapomenut.
Nosíte si v hlavě stále některé věty Jiřího Šlitra?
Samozřejmě. Třeba myslím na to, že při představení, když lidi tleskali, nebo i lehce hulákali a my jsme jim děkovali, tak jsme se vždycky na jevišti v tom předklonu třeba vzájemně uráželi. To nás strašně bavilo.
Jiří Suchý byl kvůli nevolnosti v nemocnici. Záchranka ho vezla z divadla |
S paní Molavcovou fungujete již několik dekád. Opravdu jste se nikdy nepohádali?
Vy to víte, ano. Nikdy jsme se nepohádali a je to zvláštní. I když není to vlastně zvláštní, protože my máme takové zvláštní povahy. Nepotřebujeme ke štěstí se hádat. A když máme různé názory, tak jeden vždycky ustoupí. Nebo měl bych lépe říct, že jeden vždycky „ustoupím“ a je klid. Rozumíme si, máme stejný názor na mnoho věcí, hlavně na humor.
Co byste vzkázal současné mladé české generaci?
Já mám vzkázat něco mladým? Aby si to dělali tak, jak si to představují. Ale zase tak, aby nepohrdali tou předešlou generací, nebo ještě v mém případě ob generací. I když mi bylo dvacet, tak jsem měl vždycky veliký respekt k tomu, co bylo. A kupodivu z těch zkušeností, těch minulých, jsem čerpal. A přišel jsem na spoustu věcí, na které bych sám možná přišel až po dlouhé době. To bych asi vzkázal mladé generaci.
Musel jste se sám někdy poučit z historie?
Já jsem se samozřejmě poučil mnohokrát. Už to, že mými vzory byli třeba Voskovec a Werich a já jsem se od nich naučil pracovat s jazykem, naučil jsem se být na scéně sám sebou. Jsem takový herec, který neumí zahrát nic jiného, než sám sebe. Zase to je zvláštní, není to tak běžný. Naučil jsem se díky nim psát texty. Na jazz byla běžná angličtina, ale oni s tou češtinou uměli pracovat. Všechno jsem pochytil od nich. Já jsem se na ně díval tak, že mi dávají lekce.
Všechno vám pořád krásně jde a zvolnit jak se zdá, nehodláte. Je tomu tak?
Tak to pozor. Měl bych něco vlastně dneska oznámit všem příznivcům. Já jsem se po posledním, nechci říct zkolabování… Prostě mi bylo blbě! Nebylo mi dobře a všichni říkali, že musím odpočívat a tak. To já nedovedu, ale rozhodl jsem se, že zvolním. Zatím se mi to ještě nepovedlo, ale už k tomu spěji a směřuji, že budu pracovat každý den intenzivně, ale ne v tempu. Nebudu se snažit být pod tlakem, takže už postupně odmítám řadu věcí, které by mě do toho tlaku jaksi vehnaly.
8. května 2021 |
