Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Na rozdíl od většiny svých hereckých kolegů ze seriálu Modrý kód má Jiří Štěpnička poměrně přesné představy, jak to ve skutečných nemocnicích chodí. Za studií si totiž vyzkoušel práci zdravotníka. A tak není divu, že právě Štěpnička se nedávno stal jednou z tváří kampaně Českého červeného kříže a seriálu Modrý kód „Když jde o život“, která divákům v televizních spotech ukazuje základy první pomoci.
Se skutečnou prací v nemocnici máte zkušenost z mládí, kdy jste byl zdravotníkem. O co přesně šlo?
Dělali jsme jako studenti v podstatě lapiduchy. Tahali jsme duše z míst, kde se něco stalo. Dodneška třeba vím, jak pracovat s obvazovými materiály, a pamatuju si způsoby obvazování.
Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Tenkrát byl takový trend, že studenti museli být připravováni především pro život. Takže třeba už na gymnáziu jsme museli mít takzvanou výrobní praxi. Moje třída byla přidělena nějaké stavební společnosti, a tak jsme chodili na stavbu. Dá se vlastně říct, že jsem vyučený zedník, mimo jiné. A musím říct, že se mi to dost vyplatilo. Později na divadelní akademii se po nás pro změnu chtělo, abychom byli vzdělaní i ve smyslu vojenské přípravy, a byli jsme tedy u lékařů. Jako vedoucího jsme měli podplukovníka, o kterém jsme říkali, že je to doktor u vojáků. Jako voják se totiž moc nechoval, ale doktor byl výborný. Proškolil nás opravdu fest. Pak bylo měsíční soustředění, kde se dělaly zkoušky, a dostali jsme hodnost. Mám modrou knížku a na vojně jsem nebyl, ale kdybych na ni šel, nemusel bych na dva roky, ale jenom na jeden a už s hodností. To byl celý smysl toho všeho.
Vaši kolegové z Modrého kódu se přiznali, že je některé realistické scény ze seriálu šokovaly. To asi nebyl váš případ, když jste podobné situace skutečně zažil, že?
Kdepak, to mě opravdu z míry nevyvedlo. Na druhou stranu, nikdy jsem nebyl u žádné operace, takže tím, co jsem v seriálu měl možnost vidět, jsem velmi potěšený a překvapený. Na začátku jsme od tvůrců dostali informaci, že chtějí, aby byl tenhle projekt tak dynamický jako Nemocnice Chicago Hope, což byl seriál, který jsem daboval ještě s panem Munzarem. Tenkrát jsme obdivovali, jak to ti američtí herci na sále důvěryhodně zvládají a jak je to skvěle natočené. Musím říct, že jsem s natáčením Modrého kódu spokojený právě kvůli operacím. Je to sice někdy hrozné, tím myslím hodně krvavé, ale dobře natočené.
Hrajete primáře, což je takový urovnávač sporů, člověk, který by měl ve vypjatých situacích zachovat chladnou hlavu a ostatní uklidnit. Jste takový uhasínač konfliktů i v reálném životě?
Ne, většinou jsem ten vznětlivý. To já naopak potřebuju svého uhasínače. (smích)
Když opomeneme první pomoc, kterou už jste zvládal dříve, co užitečného jste se kvůli rolím musel v minulosti ještě naučit?
V rámci jiné role jsem se musel třeba naučit řídit autobus. Jelikož jsem jezdil s tirákem, musel jsem mít řidičský průkaz. Sice mi v produkci řekli: Neboj, oni ti to dají… Jo, houby! Musel jsem prodělat celou autoškolu a podstoupit zkoušky. Ale na druhou stranu výsledkem je, že dneska můžu řídit i autobus.
Využil jste to někdy?
Ne! (smích)
Když tak mluvíme o věcech, které vám herectví přineslo, musím se zeptat na jeden váš starší výrok. Řekl jste, že herectví přináší víc utrpení a ponížení než radosti. Chápete to tak i dnes, nebo tenhle názor čistě ovlivnila totalitní éra?
Teď už se to trošku změnilo, ale v té minulé době jsme byli na jedné straně takzvaně uznávaní a obdivovaní, ale zároveň patřilo k dobrému společenskému tónu na nás občas jaksi plivnout. A já jsem to se svým Gottwaldem zažil velmi intenzivně. (V seriálu Gottwald z roku 1986, který vznikl k 90. výročí narození Klementa Gottwalda, ztvárnil Jiří Štěpnička hlavní roli – pozn. red.)
S podobným stigmatem se po revoluci musela sžít řada herců.
Ano a já obzvlášť, protože jsem natočil zrovna Gottwalda, který podepsal uvěznění mé mámy. Chápu národ, že mi to vyčítal. Věděl jsem ale, že kdybych to v té době odmítl, skončil bych jako herec.
Jiří Štěpnička■ Narodil se 16. dubna 1947 v Londýně. |
Nechtěl jste jím být jinde?
Upřímně řečeno ještě dneska bych mohl zažádat o anglické občanství, protože jsem se narodil ve Velké Británii. Ale nikdy jsem to neudělal. Jako dítě jsem ho sice měl, ale tatínek mi ho zrušil. Ve své plnoletosti jsem o anglické občanství mohl znovu zažádat, ale bylo mi jasné, že kdybych to udělal, nemusel bych tehdy dostat povolení k pobytu. Takže bych odcestoval do Londýna jen tak bez povolení a bez znalosti řeči. Nehledě na to jsem chtěl být herec a zkušenosti starších kolegů ze zahraničí měly svůj vliv. Pan Voskovec byl v Americe sice uznávaný herec, ale pokud si všimnete, vždycky hrál cizince. To už je určitá determinace osoby herce a žije se s tím hůř.
Byla pro vás vůbec v někdy ve hře i jiná cesta než ta herecká?
Tatínek byl výtvarník a já o téhle dráze také svého času uvažoval. Mám cenu z mezinárodní soutěže dětské malby, takže kdysi to pro mě byla jedna z možností. Ale herectví pak nakonec převládlo. Když jsem ukončil divadelní akademii, řekl jsem si, že půjdu jen tak na rok k divadlu a pak se vrátím, abych vystudoval kameru a vrátil se tak vlastně oklikou k výtvarnému vidění. Jenže divadlo mě po roce tak semlelo, že jsem ho nikdy neopustil.
Malujete dneska ještě pro radost?
Maluju, ale jen stěny. (smích) Já jsem rukodělný člověk a mám rád řemesla. Proto mám také rád Harrisona Forda, který je velmi zručný. Když má náladu, tak pro své kolegy vyrábí intarzovaný nábytek. To mě na něm fascinuje. K tomu jsem se já nedostal.
Harrisona Forda samozřejmě nemůžeme jen tak přejít, protože vy jste dlouhé roky jeho českým hlasem, navíc jste si typově i velmi podobní. To je věc, která vás musí často provázet…
To rozhodně. Před lety mi psala jedna profesorka angličtiny, že miluje mě a Harrisona Forda a že si pouští jeho filmy s mým dabingem. A to tak, že si souběžně pouští obě verze, jak originál, tak i můj český dabing a bedlivě kontroluje, zda to všechno stíhám. (smích) Pak se mi stala ještě jedna veselá příhoda. Na rádiu Kiss, které už dnes neexistuje, jsem jednou namlouval jakousi reklamu. Zvukařská místnost byla oddělená od prostoru, kde stojí herec a něco čte. Většinou jsou tyhle místnosti propojené oknem, ale tady nic takového nebylo. Tehdy přiletěl z Ameriky nějaký důležitý člověk na kontrolu, a když mě slyšel, prý se celý zarazil a ptal se zvukaře: Kdo to je? Ten má hlas jako Harrison Ford! A zvukař mu odpověděl: To nic není, počkejte, až přijde! (smích)
Dabing je odvětví, ve kterém Češi vždy vynikali. Přesto se na dabéry občas pohlíží jako na poloviční umělce. Nemrzí vás tenhle postoj?
Označení dabér ani neuznávám. Vždyť to pořád patří k herectví. Málokdo si uvědomuje, že dříve se točily filmy pouze s pomocným zvukem, který se potom postsynchronoval. To znamená, že se ozvučoval už jako hotový tvar. Bylo ale zvláštní, že například Jirka Sovák, ačkoli byl zvyklý točit na Barrandově filmy a poté je postsynchronovat, dabing dělat nemohl. Neuměl to. Měl jsem k němu velmi blízko, protože mě tak nějak vzal pod křídla a jednal se mnou v podstatě jako se svým synem. Vzpomínám si, jak obdivoval, že dabing zvládám.
Jiřině Štěpničkové hrozil trest smrtiDětství Jiřího Štěpničky poznamenal tvrdý osud jeho matky, herečky Jiřiny Štěpničkové. Ta byla v roce 1952 odsouzena k 15 letům vězení za pokus o emigraci. Krásná herečka padla do předem nastražené léčky. V roce 1951 byla zatčena při pokusu o ilegální přechod hranic do západního Německa spolu s tehdy čtyřletým Jiřím Štěpničkou. Na Západ ji měl v dopise pozvat kolega režisér František Čáp. Šlo však o předem připravenou akci komunistické tajné policie, s níž pravděpodobně spolupracoval převaděč, jenž měl Štěpničkovou dostat za hranice. Herečce dokonce hrozil trest smrti, za který údajně lobbovaly některé její herecké kolegyně. Nakonec se z vězení dostala po necelých 10 letech, kdy byla podmínečně propuštěna. |
