Pocházíte ze slavné herecké rodiny. Bylo herectví vždycky vaším snem? Co vás na něm baví i nebaví?
Je to nekonečné dobrodružství, u kterého předem nevíte, jak dopadne. Je to proces, který stojí mnoho sil, nervů a někdy i kus zdraví. Ale to neustálé pochybování a hledání je na herectví velmi vzrušující. Už bych ale nechtěla zažít pocity bezmoci a zoufalství, což se bohužel v naší profesi taky stává.
Výčet vašich divadelních rolí je velmi dlouhý, stejně jako těch filmových nebo televizních. Která z nich je nezapomenutelná?
Zlomový okamžik nastal v mém prvním angažmá v Pardubicích. Karel Jernek mne obsadil do titulní role Jany z Arku. Byla to padesátá léta a hrály se hry typu Parta brusiče Karhana nebo Boženka přijede, což byl mimochodem traktor. My jsme přišli s Janou z Arku, což bylo zjevení! Představení mělo neuvěřitelný úspěch, dokonce jsme s ním hostovali v Praze a čtyřikrát za sebou vyprodali Karlínské divadlo. Byla to československá premiéra a já od francouzské ambasády dostala stipendium do Paříže. Divadlo mne ale bohužel během sezony nepustilo a o prázdninách byla v Paříži v provozu jen jedna scéna. Takže jsem tu úžasnou příležitost nevyužila.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: |
Jedním z vašich prvních seriálů vůbec byla Taková normální rodinka. Od jeho natočení uplynulo 45 let.
Rodinka měla tehdy velké problémy s cenzurou. Režisérovi dalo velkou práci, aby vedení televize schválilo do obsazení Oldřicha Nového. Měli prý strach, aby pořád neříkal “rukulíbám milostpaní”. Seriál ale nakonec stejně skončil s tím, že ho televize prohlásila za buržoazní zábavu. Taková normální rodinka navíc vůbec seriálem být neměla. Byla to původně jen jedna povídka, která se velmi pečlivě zkoušela, což u seriálů zase tak obvyklé nebývá. Po odvysílání přišel ale takový ohlas od diváků, že se televize rozhodla pro další pokračování.
Vaše asi nejslavnější seriálová postava byla doktorka Dana Králová v Nemocnici na kraji města. Ovlivnila nějak váš osobní život?
Coby odborný poradce pro naše natáčení pracovala primářka ortopedie, která se později stala mou blízkou přítelkyní. Osud doktorky Králové byl navíc neuvěřitelně podobný jejímu osudu. Uvědomila jsem si tehdy, jak těžké je být sama na výchovu dítěte.
Co se vám vybaví, když se řekne Synové a dcery Jakuba skláře a Alžběta Krahulíková?
Tu roli jsem měla moc ráda. Trošku mi mé nadšení z ní ale zkalilo zjištění, že monolog, který jsem vedla při loučení s hutí, mi cenzura sestříhala s odůvodněním, že kapitalistka přeci nemůže být tak lidská.
Po prostředí nemocnice či letních žní jste nahlédla díky této roli i do sklářského oboru. Co jste si z něj odnesla?
Sklárnu jsme poznala shodou okolností ještě před natáčením, protože máme chalupu ve sklářském kraji. Často jsem tam zažila až dojemné chvíle. Natáčeli jsme v hutích, kde se vyrábělo laboratorní sklo, z té směsi se tudíž nedaly foukat filigránské artefakty. Přesto jsme od sklářů dostávali vyfoukaná různá zvířátka i jiné tvary, aby nám ukázali, že to umí také.
Jana Štěpánková
Sleduje mladou hereckou generaci? Čím se liší od té vaší, když jste byla v jejich věku?
Myslím, že na rozdíl od naší generace dnešní mladí po pevném divadelním angažmá netouží. Chtějí mít svobodu a čas na mimodivadelní aktivity.
Podle čeho si vybíráte, na co se budete v televizi dívat?
Rozhoduji se hlavně podle režie a obsazení.
Jakými rolemi momentálně žijete?
Co se týká práce, jsem dost pověrčivá, takže zatím nechci mluvit o projektu, do kterého jsem právě naskočila.
