Herec Jakub Prachař si nedávno splnil dětský sen, když soutěžil v legendární Pevnosti Boyard. To ve stáří by si rád zkusil nejslavnější roli svého dědečka Ilji Prachaře. „Až dědu fyzicky doženu, mohla by moje poslední role být Trautenberk v pokračování Krkonošských pohádek,“ říká v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Přiznám se, že na první pohled jste mi připomněl Trautenberka. Tedy vašeho dědu Ilju Prachaře, který ho znamenitě hrál v Krkonošských pohádkách. Víte, že jste si tak podobní?
Ano, babička mi ukazovala fotku dědy někde na splavu, tam ta podoba byla až strašidelná. Alespoň vím, co mě čeká.
Nesmáli se vám kvůli Trautenberkovi děti ve škole?
Krkonošské pohádky měla spousta dětí ráda. Když jsem řekl, že to je můj děda, braly mě spíš za hrdinu. Byl jsem na dědu pyšný a na Krkonošské pohádky jsem se rád díval. S přibývajícím věkem jsem viděl i jeho další filmy, které byly i léta v trezoru, například Všichni dobří rodáci nebo ...a pátý jezdec je Strach. Říkám, že z naší herecké rodiny Prachařů byl nejšikovnější. Možná ho trochu mrzelo, že ho lidé znali nejvíc jako Trautenberka.
Při té podobě byste si jednou mohl Trautenberka sám zahrát, pokud by se třeba za 20 let natáčely Krkonošské pohádky 2.
Až bude nejhůř a já dědu fyzicky doženu, tak to by mohla být taková má poslední role. Mohl bych někoho poprosit, jestli by nemohlo být nějaké pokračování... (smích)
Nedávno jste byl ve Francii, kde jste se s dalšími českými celebritami zúčastnil legendární soutěže Pevnost Boyard. Splnilo natáčení vaše očekávání?
Pevnost Boyard byla první porevoluční západní show, tak to pro mne byl trochu splněný sen. Samozřejmě nás provázel Paklíč, drsná Felindra, tedy Francouzka, která otáčí tygří hlavou. A otce Fourase hrál Jan Rosák.
Překvapily vás disciplíny?
Člověk v dotazníku vyplní, co nechce dělat. Takže já jsem napsal, že nemám rád uzavřené prostory, kde teče voda, takže jsem pak plnil úkol v uzavřeném prostoru, kde tekla voda. Klasika.
Jako tým jste ale nakonec uspěli...
Ano, vybrali jsem přes 180 tisíc korun pro občanské sdružení Helppes, které vychovává asistenční psy pro nevidomé.
Ve Francii jste už dřív natáčel komedii Prázdniny v Provence, která jde právě do kin. V hlavních rolích jste Vy, Vojta Kotek a Kryštof Hrádek. Příběh je o trojici kamarádů, kteří utečou do Francie a pak tam zažívají různá dobrodružství...
Máte pravdu, natáčelo se už v létě 2014. Pamatuji si, že jsem tam jel autem, bojím se totiž létat.
Četl jsem kritické komentáře, že Prázdniny v Provence jsou další Snowboarďáci a Rafťáci. Ale že zatímco dvacetiletým snowboarďákům jde podle kritiky leccos odpustit, 30letým chlápkům už ne. Co na tyto kritiky říkáte?
Myslím, že se Snowboarďáky si film vůbec podobný není. Ti kluci jsou tak trochu vykořenění. Já hraji frontmana kapely, který vidí věci, jež ostatní lidé nevidí, a říká věci, kterým ostatní moc nerozumí. Všichni si o něm myslí, že je idiot. A on na konci vzlétne, tam se ukáže, že co říkal, byla pravda.
Jak vzlétne?
Prostě na konci levituje nad zemí...
Aha, zajímavé. A co ti dva další?
Vojta Kotek hraje bubeníka, který posedává a pozoruje okolí. Kryštof Hrádek má rád starší ženy a prožije ve filmu krásný příběh lásky. Je to komedie, ale trochu smutná.
Měsíc jste natáčeli v malém městečku Six Fours les Plages. Jací byli Francouzi?
Cizince moc nemusí, jsou soběstační. byli jsme v té vesničce poměrně dlouho, a když zjistili, že jsme jediní, kdo jim dělá kšeft, tak si nás strašně oblíbili. Nakonec byli hodně milí. Anglicky moc neumí, a když ano, tak dělají, že neumí. Ale my se za těch pár dní francouzsky naučili perfektně.
Ve filmu se objeví hláška, že „život je příliš krátký na to, abychom pili špatná vína, ta vozíme do Čech“. Jaké mají v zemi vína víno? Třeba oproti české Moravě...
Moravský sklípek je dobrý, člověk dostane průměrné víno a lehčí pohoštění. Ale o víně jako takovém to moc není. Kdežto Francouzi nemají tak malebné sklípky s cimbálovkou, ale mají fantastické víno, to je jejich velká výhoda. Ovšem i na Moravě je dobré víno, ale není ho tam moc.
Jakub Prachař
|
Vrátím se ještě k vaší rodině. Herecký rod Prachařů je poměrně známý. Jak si to vysvětlujete, že tolik generací se stále věnuje herectví?
No, říká se, že „geny nevychč****“. Například praděda byl ochotník, z další větve byl praděda Žalecký prvním ředitelem Národního divadla. Mohl bych dělat něco jiného, ale nějak to dopadlo tak, že jsem herec. Bavilo by mě třeba dělat právníka.
A bude i další generace Prachařů v budoucnu také bavit lidi na divadelních prknech?
Mně to rodiče nedoporučovali. Své děti - až je jednou budu mít, ale na to je ještě čas - do ničeho nutit nebudu. Ať si zvolí samy. Když vidím, jak je tahle branže o velké pracovitosti i štěstí, nutnosti se neustále o něco snažit, tak nevím. To povolání je nebezpečné v tom, že jednou jste nahoře, jednou dole. Musíte se snažit. Když čekáte, jestli něco přijde, tak se k žádnému výsledku nedojde. Je to hodně nejisté povolání. Mě ale i přesto baví.
Porovnáváte svůj herecký um a styl s otcem či už zmiňovaným dědou?
To asi ani nejde, každý herec hraje něco a nějak. Oni jsou navíc jiná generace, oba hráli trochu jinak. V herectví jsem se od nich nijak neinspiroval. Za dědou jsem jezdil na chalupu, kde pěstoval angrešt a růže. To poslední, o čem se chtěl bavit, bylo asi herectví. Za to mě naučil, jak se rozdělává oheň nebo jak se myje auto.
Neměl chalupu podle večerníčku v Krkonoších?
Ne, měl ji na severu Čech, nad Děčínem.
Říkáte, že se svými kolegy příliš inspirovat nenecháváte. Sledujete je vůbec?
Ve volném čase do divadla moc nechodím, raději jsem doma nebo jdu třeba na ryby. Vlastně ani nevím, o kom bych byl schopný říct, že hraje dobře a kdo si myslím, že naopak. V seriálech všichni hrají stejně, protože tam není co hrát, sám tomu říkám přibližné herectví. I já jsme něco takového točil a točím. Hlavně se tam odříkávají texty v podobných emocích a nepozná se, kdo jak hraje. Ale i tohle mě baví. Samozřejmě existují názory, že je to kýč, dnes si ale člověk nemůže zas tak moc vybírat a já jsem rád, že se mohu někde realizovat. To umělečtější hraní si užiji víc v divadle, třeba v Rubínu nebo v La Fabrice.
K seriálům jste tedy poněkud kritický, ale co současné české filmy? Točily se podle vás dřív kvalitnější snímky než dnes?
Mnohdy ano, nevím, jestli je to tím, že by dřív byli lepší scénáristé či dramaturgové, nebo jestli bylo víc času. Je fakt, že v televizi byly pouze dva programy a lidé chodili na filmy spíš do kina. Ale i tehdy se natočilo mnoho špatných filmů. Osobně ovšem v poslední době nejsem velkým fanouškem českého filmu, všechno se mi zdá trochu nablbé. Ani diváci už do kin moc nechodí. Věřím ale, že přijde doba lepších filmů, objevují se tu kvalitní režiséři.
