I když vaše puberta proběhla ve znamení rebélie a studium na gymnáziu jste nedokončila, absolvovala jste úspěšně DAMU. Mezi vaše oblíbené profesory patřil Ota Sklenčka. Jak na něj vzpomínáte?
Byl nejen skvělý herec, ale i člověk. Své studenty měl rád, pomáhal nám, jak to šlo. Dlouhé hodiny trávil u Železničního mostu na své pramici a chytal ryby. Také rád a dobře maloval. Dodnes mám schovaná jeho psaní a pohledy, které vždy ozdobil malůvkami. Nejraději mám gratulaci k narození mého syna. Těšil se, že ho bude za dvacet let přijímat na DAMU. Tenkrát mi připadal jako starý moudrý muž, až teď mi došlo, že mu bylo málo přes padesát.
Jste žena minimálně dvou profesí, ve které z nich se cítíte svobodnější?
Svobodnější je jednoznačně malování. To můžu dělat, kdy chci a jak chci. Když se mé obrázky někomu líbí, jsem potěšená, ale nezoufám si, když je to jinak. Práci v divadle či televizi ovlivňuje spousta věcí a lidí, pořád se vlastně čeká na „příležitost“. Ta se může, i ne vlastní vinou, promarnit. Na druhou stranu, malování je osamělé, a já jsem šťastná mezi lidmi.
K malířství vás přivedl spolužák z herecké akademie a kolega Jan Kanyza. Stejně jako on i vy hojně své obrazy vystavujete. Představili jste někdy nebo představíte svou tvorbu společně?
Honza maluje úžasné abstraktní obrazy a ze všech takzvaných malujících herců je nejprofesionálnější. Naše výtvarné styly jsou hodně odlišné a vystavovat společně by asi nešlo. Máme se ale rádi už od studií a vzájemně se respektujeme.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Hříchy pro pátera Knoxe: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: |
Vedete si evidenci, kolik vaše celoživotní malířské dílo čítá kousků?
Protože maluji pravidelně téměř padesát let, opravdu nemám tušení, kolik jsem toho namalovala. Ale už dlouho každým rokem dělám kalendáře a z nich mám trochu přehled, co jsem kdy namalovala.
Jak byste popsala proces vzniku obrazu?
Nejdůležitější je nápad, téma, situace. Nejprve si udělám podklad, jestli je léto, zima, den či noc a pak týden čekám, až to uschne. Pak přijde nejhezčí fáze. Zabydlení obrázku domy, stromy, lidmi. Ze všeho nejradši maluji tváře a psy. A nakonec, znovu po uschnutí, vylepšuji detaily.
Jste autorkou vykládacích karet, umíte je i sama vykládat? Věříte v osud?
Udělat vykládací karty byl krásný úkol. Nebylo snadné najít obecný symbol pro smutek, štěstí, žárlivost či naději. Třicet dva slov, ze kterých se skládá život, a vtěsnat to do malých obrázků. Vykládat karty ale neumím a ke kartářce nechodím. Jen občas si levou rukou od srdce poslepu vytáhnu tři karty, jestli mi třeba osud nechce něco naznačit. Když jsou špatné, tahám znovu.
Herectvím kompenzujete osamělost malíře. Pomáháte si při studiu rolí fantazií, kterou používáte i při malování? Vnímáte například text v obrazech?
Například můj oblíbený Bohumil Hrabal svými texty přímo provokuje fantazii. Když jsem v divadle zkoušela roli Pepina v Postřižinách, namalovala jsem z nich spoustu obrázků. Myslím, že herecká a výtvarná fantazie si jsou dost podobné.
Na základě onoho energického Pepina pro vás před časem Jiří Just napsal představení s názvem Domácí štěstí@hned, ve kterém dvě hodiny coby postava Vilemína Gruntorádová pěkně řádíte. Jak se vám hraje?
Text hry svým způsobem vychází z mých knížek babičkovských rad. Jiří Just mi napsal krásnou roli, jen zapomněl, že je mi o třicet let víc, než když jsem hrála strýce Pepina a že už bohužel nemám takovou páru. Ale snažím se, tohle představení si opravdu užívám. A diváci se většinou dobře baví.
Zmíněná hra má souvislost i s vaším úspěšným televizním pořadem Domácí štěstí, ve kterém jste skvěle zúročila svou vášeň pro pradávné rady, recepty i předměty. Přibyly do vaší sbírky v poslední době nějaké zajímavé kousky z této oblasti?
Z posbíraných rad našich babiček jsem vydala dvě knihy a další zatím nechystám. Se sbíráním starých předmětů jsem musela přestat z prostého důvodu: už to nemám kam dávat. Ale v mé sbírce je řada pozoruhodných věcí, třeba z pozůstalosti Emy Destinové, Bohumila Hrabala, Elišky Junkové a dalších. Momentálně je moje sbírání vystaveno na zámku Chyše u Lubence.
Jste velkou obdivovatelkou Boženy Němcové, sbíráte její knihy i busty, dokonce jste jí věnovala jeden ze svých obrázků. Čím je vám tak blízká?
Jako malá holka jsem hrála v divadle Barunku v Babičce a pak jsem se k téhle knížce vracela v různých etapách života. A tak mám pochopitelně vztah i k její autorce, o které jsem se toho nejvíc dozvěděla z její korespondence. Svou touhou po lásce, svobodě, svou energií a nešťastným osudem mě vždycky zajímala a přitahovala. Mám ji moc ráda.
Součástí vaší herecké profese jsou i televizní seriály. Vzpomenete si na svou roli ve velkolepé výpravné televizní podívané Největší z pierotů?
V tomhle seriálu jsem byla jednou z hereček ansámblu, kde hrál Jean Gaspard Deburau. Vladimír Javorský byl fantastický, měl dokonalou pohybovou průpravu a byl slavnému mimovi opravdu podobný. Točilo se v karlínské Invalidovně, v okolních ulicích a na divadelní výstupy jsme jezdili až do půvabného divadla v Táboře. Mým úkolem bylo v jednu chvíli zazpívat Marseillaisu a přesto, že je to už skoro třicet let, pořád si její text pamatuji. Škoda, že se tenhle seriál tak málo reprízuje, viděla jsem ho jen jednou a moc se mi líbil.
Do povědomí televizních diváků jste v posledních letech prostřednictvím seriálu Ordinace v růžové zahradě vstupovala coby hospodyně Jolana Lepařová. Čím vám byla blízká ona?
Měla jsem štěstí na pěknou roli, která měla svůj vývoj. Lepařka se z bezdomovkyně vypracovala na hospodyni u Suchých, měla zdravý selský rozum a smysl pro humor. Vždycky jsem se těšila na nový scénář a na to, co pro ni autoři vymysleli v dalším díle.
Ordinace v růžové zahradě (2005)
Domácí štěstí (2000)
Obraz Babička v kuchyni
Tato role vám do života přinesla i velkou popularitu. Vzpomenete si na nějaká setkání s vašimi televizními fanoušky i v běžném životě?
Seriálová popularita je specifická a já se s ní setkala až v pokročilém věku. Možná proto mě tak zaskočila. Přestože jsem z obrazovky zmizela už téměř před rokem, pořád mě lidé oslovují jménem té role. Zaujala mě jedna dáma v obchodě, když mě ukazovala svým dětem se slovy: „Podívejte, to je ta paní, Lepařová, co maluje ty hezké obrázky!“
Sledujete sama televizní seriály a televizní tvorbu vůbec?
Z profesního zájmu se občas podívám, kam se ubírají osudy mých kolegů z Ordinace. Z českých seriálů mám nejraději Ulici. Z těch zahraničních nedám dopustit na Sex ve městě. A nikdy si nenechám ujít staré seriály s vynikajícími českými herci jako Byl jednou jeden dům, Sňatky z rozumu, Cirkus Humberto a další. Říkám si vždycky, jaká to musela být radost v nich hrát.
Tento rok oslavíte významné životní jubileum, co všechno chystáte?
Nějak rychle to uteklo a zničehonic jubileum! Naštěstí mám kolem sebe starší lidi, než jsem já, kteří si života užívají s velkou chutí. Tak doufám, že budu mít dost energie a zdraví, aby se to dařilo i mně. Od konce listopadu budu mít velkou výstavu obrázků v Novoměstské radnici v Praze, diář mám pořád plný a s kamarády a rodinou se to taky chystám poctivě oslavit. Vždyť kolik těch jubileí mám ještě před sebou?
