Co teď nejvíce vyplňuje vaše dny?
Teď jsem točila nový seriál, o kterém se ještě nesmí mluvit ani oficiálně. Ale mé dny zaměstnává už spoustu let péče o rodiče, kterým je přes osmdesát. Už ale nebylo zbytí a přesunuli se od léta do seniorského domu. Takže jim pomáhám zvyknout si na život tam. Chodím za nimi, působí to tam na mě nesmírně příjemně, protože je tam klid. Pečovatelé jsou hodní, je to hezký seniorský dům Senecura Klamovka. Chodím tam několikrát v týdnu. S maminkou se snažím chodit na procházky, ještě je pohyblivá. To jsem absolvovala celé léto.
No a když jsem u těch procházek, tak pak mě taky zaměstnává, ale to méně, protože to mám zase přes celou Prahu, vnouček Davídek. Budou mu dva roky. Byla jsem tam včera a je rozkošný. Je to krásné. Dětem opravdu stačí malinko, když je hodíte přes rameno, uděláte s nimi jednu nebo dvě otočky a ony jsou šťastné a smějí se. Ale pak to chtějí dělat furt, že jo, ale na to už člověk nemá sílu.
Ono to je jistě náročné starat se o někoho blízkého. Pociťujete teď vnitřní úlevu, že jste rodiče svěřila do dobrých rukou?
Úlevu? To těžko říct. Úlevu cítím od toho, že nemusím denně vařit a vozit to jídlo. Když byl covid, tak byly tyto sociální a dodávkové služby vyčerpané, takže jsem s těmi kastrůlky vždycky přejížděla kus Prahy.
Veronika Jeníková (Praha, 11. prosince 2018)
Je nesmírně náročné se o někoho takto starat. A obětavé...
Já jsem jim řešila jídlo, to jsem musela. Pro mě to nebylo jednoduché, protože nejsem nějaká vášnivá kuchařka, ale snažila jsem se. A zpříjemňovala jim to ve smyslu, že jsem šla s maminkou ven a s tatínkem, který si rád povídá, jsem si popovídala. Jinak se, dokud to šlo, starali o sebe vzájemně.
Diváci na vás byli léta zvyklí v Ordinaci. Když jste do ní nastoupila, ovlivnilo to nějak váš svět, pohled na lékaře a na medicínu? Stal se z vás v jednu chvíli třeba hypochondr, že jste obrážela všechny možné prohlídky?
(smích) Když jsem tam nastoupila, tak to začínalo gynekologií, kterou začínala autorka Lucie Konečná. Tak se furt řešila těhotenství. To jsem si říkala, že se mě to zaplaťpánbůh netýká. Už jsem měla dvě dětičky trošku povyrůstající. A jestli mě to ovlivnilo? Já jsem si doktorů vždycky nesmírně vážila. Takže jenom mě to utvrdilo, i ty příběhy tam, že je to náročné povolání, ale že to je všechno o lidech. Záleží nejen na profesi toho doktora, ale na jeho lidském přístupu.
Veronika Jeníková v seriálu Ordinace v růžové zahradě (2010)
Vás diváci hodně spojují s filmem Bony a klid. Na co jste vy osobně pyšná z toho svého hereckého rejstříku?
Nechci tady vzpomínat na divadelní role, protože těch je za léta hodně. A z filmů by si ani člověk asi nevybral jednu, že ta nejlepší. Ale samozřejmě některé zůstanou v paměti. Snímku Bony a klid si dodneška vážím, protože to byl nesmírně odvážný film. Vážím si role Vendulky, protože dodneška pořád někde tu Ordinaci opakují. Takže když někam přijedu, tak mě poznávají děti, které nebyly ani na světě, když Ordinace začínala asi před sedmnácti lety.
No a nesmírně si vážím třeba filmu, který se mi podařilo natočit jako první. To mě takzvaně odpíchlo, jak se říká. To byl film Pozor, vizita! s panem Hrušínským, s panem Somrem, který teď nedávno bohužel zemřel. Hrála tam i paní Holišová. Byl to pro mě úplný zázrak, protože mně bylo šestnáct a půl roku a ocitla jsem se mezi těmito hvězdami s panem režisérem Kachyňou. Oni mě učili tu profesi, pohybovat se před kamerou. Měla jsem z toho dojem, že jsem se ocitla ve snu. To bylo prima, toho si taky moc vážím.
Pak jsem hrála třeba ve filmu, který zase si pamatuji dodneška slovenští diváci Pásla kone na betóne. To bylo se panem režisérem Uherem. Ale potom jsem hrála i s panem režisérem Hášou a v inscenacích. Už přece jenom nejsem mladá pionýrka, takže nechci něco opomenout.
Jo s Vítkem Olmerem jsem kromě Bony a klid dělala film, který sic nebyl tak komerční nebo populární, a to byla Antonyho šance, což je podle mě strašně pěkný film. Takže ne že nevím, ale já bych si tady sedla, musela bych si otevřít telefon a ČSFD...
Rudolf Hrušínský, Libuše Švormová a Veronika Jeníková ve filmu Pozor, vizita! (1981)
Dali bychom si kafíčko.
Ano kafíčko a já bych říkala: Jo, tohle bylo dobré. Mně se dokonce i stalo už teď několikrát...
Že jste zapomněla, že jste někde účinkovala?
Někdo mi říkal, že se mnou viděl nějaký film, a já na to: V čem, co to bylo? Nebo jsem se viděla v televizi a nejdřív nevěděla, co to je. Ne že bych se nepoznala, ale najednou jsem se tam objevila. Pak mi došlo, že to byla nějaká detektivka Dušana Kleina, a říkala jsem si: Jo, to je tohle! Nebo mi někdo připomínal, že to a to reprízovali. Ale je to samozřejmě z dávnějších let, kdy jsem měla daleko víc příležitostí jako mladá holka. Teď už pro starší dámy toho tolik zas není. Ale je to tak.
Jak prožíváte advent a Vánoce?
Prožívám je vždycky v tom duchovním slova smyslu. I advent. Jsem ráda, že mi to jde teď, kdy děti už mám osamostatněné. Když ještě byly děti malé, člověk měl divadlo a do toho ještě ty dárky. To nešlo. Ale teď to mohu prožívat víc duchovně. Dělá mi radost chodit si po tržištích, když jsou už po covidu otevřená. Prohlídnout si jesličky. Na Vánoce se samozřejmě těším, sejde se rodina, je klid a není shon.
Tomu jsem taky samozřejmě podlehla, když jsem dělala velké Vánoce. To byl manžel, bratr, rodiče, babička, dědeček, dvě děti, pes. Dělali jsme s manželem i Štědrý večer pro osm lidí, takže bylo náročné to vůbec přichystat. Ale teď jsem od toho úplně osvobozená, nemusím tomuto stresu podléhat.
Veronika Jeníková a Luboš Veselý ve filmu Antonyho šance (1986)
Takže je to pro vás teď období, kdy se psychicky zklidníte a vnímáte atmosféru i kouzlo Vánoc?
Ano. Ale letos o to víc, že to je bez roušek. Vnímám, že to ztratilo tuto hrůzu, že je člověk musel nosit. Už jsem pak z toho byla zblblá, nandávala jsem si to venku, sundávala vevnitř, jak jsem chodila po obchodech. Dva roky jsme si to prožili s tím, že to bylo tímto komplikované, a furt jsme sledovali, co bude.
Teď máme zase bohužel jiné starosti. Když si pustíme čtyřiadvacítku a koukáme na to, co je v jedenadvacátém století vůbec možné v Evropě, tak to mě teda netěší. To mi dělá vrásky na srdci. Vlastně si přeju jako dárek k Vánocům, aby to tam pokračovalo k lepšímu. Aby se to tam nějak vyvrbilo. Vím, že jsem teď přešla od Vánoc k válce. Ale ptal jste se, co si člověk užívá, nebo čím se stresuje. To člověk nemůže opomenout. Nemůže dělat ejchuchu, když si pustí televizi a vidí, jak na tom jsou lidi, kteří bohužel nejsou tak daleko od nás. Takže to mi ty Vánoce zase kazí letos.
S tím problém kolem války a všeho s energiemi souvisí i to, že lidi, když kupovali dárek, tak si to asi víc rozmýšleli. Protože neví, jakou dostanou fakturu za plyn, elektřinu. Nevědí, co se bude dít. Dřív o tom člověk asi také přemýšlel, kolik co stojí, jaký dárek můžu koupit dítěti. Ale teď si myslím, že to je o to horší. Že je tato nejistota. Myslím si, že toto zase bohužel lidem trochu ty Vánoce pokazí. Ale prostě si musí říct, že Vánoce nejsou o dárcích ve smyslu kupovat a trumfovat se, kdo koupí pro děti dražší Lego, dražší knihu. Že se to dá prožívat jinak.
