Designový požitkář Bořek Šípek

  • 3
Svou loňskou retrospektivní výstavu na Pražském hradě nazval Bořek Šípek Designnomad. V názvu spojil dva určující motivy svého života: profese návrháře užitého umění mu totiž od prahu dospělosti nedovoluje spočinout na jednom místě.Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

Sám rád tvrdí, že vlastně žije v letadle, "na pendlu" mezi Evropou a Asií. "Ale ty země moc nevnímám. Vysednu z letadla, dojedu na jednání a zase letím zpátky." S nadhledem protřelého kočovníka bere i to, že v Česku je možná populárnější jeho dvouměsíční syn Artur než jeho světoznámé vázy a nábytek.

Život v pohybu
Šípkův život je klasickým příběhem velkých světových selfmademanů. Narodil se v obyčejné pražské rodině na Vinohradech. Když mu bylo patnáct let, otec i matka mu zemřeli na rakovinu. Ještě než o čtyři roky později emigroval, odmaturoval na střední uměleckoprůmyslové škole se zaměřením na truhlářství - mezitím na jeho vývoj dozíral sklářský výtvarník René Roubíček.

Tahle výbava se pak Šípkovi hodila po útěku do Německa. Než se totiž dostal v Hamburku na vysokou školu architektury, živil se jako dělník v truhlárně. Odchod do ciziny Šípek vysvětluje nejen touhou vypadnout z okupované země, ale i tím, že tady neměl šanci získat vysokoškolský diplom. Jeho otec byl v padesátých letech na nucených pracích na Kladně, což byla nesmazatelná kaňka v Bořkově kádrovém profilu.

První léta v emigraci Šípek veřejně příliš nerozpitvává. Jisté je, že to neměl s obživou snadné. Přesto vystudoval jak architekturu, tak později ve Stuttgartu filozofii. V Německu pro sestru Stanislavu postavil originální skleněný dům, jakýsi "dům ve skleníku", za který získal tamní Cenu za architekturu.

A tady teprve začíná jeho skutečné nomádství: přes prestižní ocenění překvapivě nezačal shánět výhodné zakázky, ale přestěhoval se do Nizozemska. Prý proto, že mu tato země připadala mnohem tolerantnější. Začal znovu od píky.

Jako architekt neměl šanci výrazněji prorazit (přesto si v Delftu s prací Relation between Architecture and Semiotics udělal doktorát), a proto se pustil do designérských návrhů dobře prodejného zboží, především kuchyňského vybavení.  V roce 1983 si v Amsterdamu založil vlastní studio a začal prodávat design ve stylu "neobarok", jak ho sám pojmenoval.

Vzlet až na Hrad
Odtud byl už jen krok k Šípkově hvězdné kariéře. Jako návrháře si ho vyhlédla italská firma Driade, jež mu časem jako výraz uznání vydala katalog. "V osmdesátých letech velké firmy záměrně budovaly návrhářské hvězdy, aby potom díky jejich slávě prodávaly své zboží," vzpomínal Šípek na loňské výstavě.

Svou slávu Šípek založil na dobovém nadšení pro hédonismus. Po upjatých sedmdesátých letech se další dekáda nesla ve vysokých kruzích Západu v duchu okázalého hýření a sexuální nevázanosti, což Šípek přenesl do svých kreací. Pro Driade navrhl sofa Prosím sni a židli Prosím sedni, jež oplývaly rozpustilými barvami a tvary. Pro legendu mezi nábytkářskými firmami, Vitru, vyrobil neméně "odvázanou" židli Ota Otánek.

Největší ohlas mu nicméně přinesla v roce 1983 Bambi, rozsochatá sesle s pokroucenými nohami a modrou opěrkou. "Především jeho židle vyzařují osobnost, více než nástroj k sezení připomínají živé bytosti. Hravé názvy často působí, jako kdyby jednotlivé židle byly portréty Šípkových přátel a vyjadřovaly jejich charakter," napsal loni kunsthistorik Tomáš Pospiszyl v Týdnu.

Mezi designéry se stalo Šípkovo jméno pojmem už v osmdesátých letech. V Lyonu mu před 15 lety uspořádali samostatnou výstavu, roku 1991 se dočkal expozice v respektovaném Stedelijk Museu v Amsterdamu a v témž roce získal francouzský řád Rytíř umění a literatury. O rok později pak přišla událost, která zavedla kroky designérského nomáda do Prahy.

A přinesla mu jak obdivovatele, tak četnou skupinu kritiků. V roce 1990 se v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu konala výstava Princip Thonet. Václav Havel tehdy požádal sponzora expozice, aby mu doporučil designéra schopného navrhnout židle pro Španělský sál Pražského hradu. Doporučen mu byl Šípek. Prezidentovi časem dodal židli Olga, pojmenovanou po Havlově ženě, čímž začala desetiletá spolupráce na úpravách Hradu.

Šípek vždy protestoval, aby byl nazýván hradním architektem. "Bylo by fantastické pracovat jako Plečnik, ale jednak na to nejsou peníze, jednak máme proti jeho době změněné myšlení," povzdechl si loni Šípek v odpovědi na otázku, proč jsou jeho realizace ve srovnání s meziválečnými úpravami Josipa Plečnika poněkud zastrčené.

Trpké plody
Šípek pro Havla navrhl například vchod a nábytek jeho kanceláře, postavil lávku v nedalekých Chotkových sadech a přestavěl hradní obrazárnu. Právě rekonstrukce obrazárny si vysloužila největší kritiku.

Po letošní inauguraci nového prezidenta Václava Klause ředitel Národní galerie Milan Knížák do Lidových novin napsal, že Šípek některé hradní prostory deklasoval "na úroveň přebujelého butiku", a na závěr svého sekernického textu vyjádřil víru, že díky Klausovi, který snad tuto situaci chápe, "dojde k odstranění panoptikálních dekorací z hradních prostor".

"Možná by stálo za to uspořádat aukci mobilních předmětů z Hradu a výtěžek použít alespoň k částečné nápravě škod," uvedl. Sám Klaus svou nelibost ke vkusu Václava Havla netají a na Hradě panuje nervozita, zda Šípkovy realizace nebudou odstraněny.

"Je nepochopitelné, že se zase objevují názory: Když se mi to nelíbí, tak to není dobré. Tolerance přece patří k inteligenci! Ale dokud jsou to jen Knížákovy výkřiky, nemá cenu si s tím lámat hlavu," říká k tomu Šípek. Jeho objekty na Hradě jsou podle něho vázány autorskými právy - a to i ty "mobilní" nelze s nimi proto volně nakládat. "Kdyby chtěli aukci skutečně uspořádat, měli by problémy."

Nábytek z Havlovy kanceláře i se slavnou knihovnou ovšem už na Hradě není. Šípek ho po stěhování prezidentů prodal podnikateli Kamilu Kolkovi, jenž ho chce zpřístupnit v zámečku ve Štáblovicích u Opavy. S Havlem Šípek spolupracuje i nadále, jednání s prezidentem Klausem vyloučil už dlouho před jeho zvolením. "Byla to spolupráce mezi mnou a Havlem - a s ním z Hradu odcházím i já," řekl loni v září. Nyní je s Havlem "pořád v dobrém styku" a dokončuje pro něj novou pracovnu.

Tvář z titulní strany
Angažmá na hradě není jediným důvodem, proč se tvář Bořka Šípka občas objeví na titulních stránkách zdejších časopisů a deníků. Intenzivní pozornost si designér vysloužil svým vztahem se zpěvačkou Leonou Machálkovou, jež mu letos v Bangkoku porodila syna.

Čtenáři bulváru dosud neskousli, že je přitom Šípek stále ženat s baletkou a choreografkou Bambi Uden (připravuje se rozvod), s níž má dva dospívající syny. Šípek nicméně pozornost médií nevyhledává a z jeho drobných vyjádření pro tisk ho lze těžko podezírat, že by osobního života využíval pro svou marketingovou strategii. Šípek se také na rozdíl od svých kolegů nechlubí částkami, které za svá díla inkasuje (boháči milují především jeho skleněné vázy).

Bořek Šípek žije od roku 1997 v Praze, kde má stejně jako v Amsterdamu studio. Z velkých projektů se nyní věnuje přestavbě domu v Hongkongu na hotel spojený s obchodním centrem a zahradními restauranty. Kvůli zemětřesení byl nedávno zrušen jeho plán postavit velkolepou operu v Kjótu.

V Česku v posledních letech postavil luxusní obytný dům v Bubenči, zřídil sklárnu Ajeto v Lindavě u Nového Boru a obchod s restaurací Arzenal nedaleko Staroměstského náměstí v Praze. Pro operu Nagano, která se má hrát příští rok ve Stavovském divadle, vytvořil scénu a kostýmy. Ani tahle bizarní hokejová lahůdka se ovšem nejspíš nesetká s naprostým nadšením zdejších obyvatel.

BOŘEK ŠÍPEK

Odkud jsem
Z Prahy, na Vinohradech jsem se narodil 14. června roku 1949. Po smrti rodičů na mě měl velký vliv sklář René Roubíček. Přes něj jsem se dostal ke sklu. Staral se o mě, dělal mi zázemí, poslal mě do kurzů kreslení. Ale vychovával je moc silné slovo. Nežil jsem u něho.

Čím vším jsem byl
Házenkářem, truhlářem, studentem architektury a filozofie, asistentem na Institutu průmyslového designu v Hannoveru, docentem designu na essenské univerzitě, profesorem VŠUP v Praze, profesorem na Vysoké škole užitého umění ve Vídni, designérem, architektem, kuchařem.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Že se mi vůbec povedlo žít ten život, co jsem žil. Nesnažil jsem se za každou cenu dělat kariéru, ale jestli se mé práci má říkat kariéra, tak se mi docela povedla.

Můj nejbližší velký úkol
Tuhle otázku nemám rád. Budoucnost jsou bílé stránky nepopsané knihy. Se stářím ke mně přichází pocit, jestli bych se neměl trochu uklidnit, někam se na čas ukrýt. Ale když ke mně zítra někdo přijde se zajímavou nabídkou, jsem naprosto otevřený. Proto nic zásadně neplánuju dopředu. Pevné plány uzavírají nečekané cesty.