Historik Milan Drápala končí v knize svůj politický profil Tigrida takto: "Jako politický publicista často kroužil kolem tří osmiček, které symbolizují osudové prohry českého národa v právě uplynulém století, obvykle komentoval události neradostné, ba tragické a málokdy měl příležitost líčit politické příběhy se šťastným koncem. Přesto z jeho textů vyzařuje postoj životního optimisty, který se nenechá zlákat planými nadějemi, ale věří v elán, neúnavnost a odhodlání, díky nimž žádná mizérie nezůstane skutečností jednou provždy..."
"Bylo by možné nazvat jej zásadovým pragmatikem stejně jako pokrokovým konzervativcem... Podobně se v něm nikoli sváří, ale doplňuje bonvivánství s mravní odpovědností, světáctví s opravdovou, nepatetickou láskou k vlasti. Šarm a noblesa jsou s jeho osobností spjaty stejně neodmyslitelně jako neokázalé vystupování a diskrétnost v posuzování vlastních výkonů. Tato poslední vlastnost ovšem sotva může něco změnit na faktu, že Pavla Tigrida z pádných důvodů lze považovat za nejvýznačnějšího českého novináře druhé poloviny 20. století."
První exil
Narodil se jako Pavel Schönfeld. Židem je z obou stran - z matčiny i z otcovy. Rodově je spřízněn se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Otec byl inženýrem chemie, ateistou, masarykovcem; rodina se plně asimilovala, syna nechala pokřtít.
Pavel studoval gymnázium, pak práva. Na gymnáziu společně s básníkem Jiřím Ortenem a dalšími založil Divadelní kolektiv mladých v Praze, stal se členem redakční rady Studentského časopisu, který vydával nakladatel Borový.
V březnu 1939 Pavel přelstil okupační úřady a místo na Slovensko, kam získal propustku, odjel přes Německo k Atlantiku a do Anglie. V Londýně se začal živit jako skladník, kmital jako číšník. Roku 1940 nastoupil do rozhlasového vysílání československé exilové vlády. Redaktoři museli mít pseudonymy. Schönfeld si vzpomněl, jak na gymnáziu zkomolil název řeky Tigris na Tigrid. Stal se tedy Tigridem v éteru, po válce si to příjmení nechal úředně stvrdit.
Britská válečná zkušenost silně zapůsobila na Tigridovo formování: "za Kanálem" zakusil v míře dosud nepoznané svobodu projevu, úctu k jedinci i k tradicím, občanskou odhodlanost. Chodil v tu dobu s věřící Angličankou a zřejmě i díky tomu v jeho světonázoru posílila křesťanská dimenze.
V exilu se také poprvé stalo to, co později následovalo ještě několikrát: Tigrid založil a redigoval časopis. Kulturní zápisník přinášel informace o umění v porobené vlasti, ale také o anglickém divadle a literatuře. Tyto dva umělecké obory byly Tigridovi vždy nejblíže, především jimi uspokojoval své múzické potřeby, jimi udržoval v dobré kondici svůj styl, ke knihám či inscenacím se také vyjadřoval jako recenzent.
Ostatně i dnes, když z Francie přijede pobýt do Prahy, rád navštěvuje divadla. S nadsázkou říká, že se přiženil do komediantské rodiny - jeho manželka Ivana, rozená Myšková, s níž se oženil v roce 1947, měla za prababičku herečku Brzkovou, filmovou představitelku Babičky. Tigridovi vychovali tři děti a dočkali se devíti vnoučat.
Druhý exil
Ale zatím jsme v roce pětačtyřicet: Tigrid 18. června vystoupil na plzeňském letišti. K návratu ho vyzval ministr informací Václav Kopecký. A rychle bylo po slávě. Tigrid zjistil, že holocaust jej připravil o všechny blízké, jen nevlastní sestra utekla do USA. A poznal, že se svými názory se komunistům nehodí do propagandistického krámu, nějak se spletli.
Získal místo na ministerstvu zahraničních věcí, ale protože v publicistických projevech neskrýval svůj názor na věc, musel z úřadu odejít. To mu rozvázalo novinářské ruce: v srpnu 1945 stál u zrodu politicko-kulturního týdeníku Obzory. Časopis publikoval materiály, které KSČ rozpalovaly doběla a dotýkaly se témat, o nichž se tehdy jen šeptalo.
Příklad: židovský sirotek Schönfeld-Tigrid v článku z 20. listopadu 1945 nezpochybňoval odsun Němců, ale protestoval proti násilnictví a šlendriánu, jejichž vinou odsouvaní Němci včetně dětí trpí i umírají. "Je to povinnost nikoli k ostatnímu světu, ale především k vlastnímu svědomí: nezabíjíme děti, ať jsou kterékoli národnosti!" vyzýval Tigrid.
Nyní nahlíží odsun takto: "Byl to akt konaný na základě kolektivní viny, čin dosti hanebný. Je nutno to přiznat." V září 1946 vtiskl tvář dalšímu týdeníku - Vývoj zaměřil na mladou generaci a šéfoval mu. Tigrid znal jazyky, sledoval zahraniční tisk, hovořil se západními diplomaty. Zjistil, že osud Československa je vložen do moskevských rukou.
"Jestli na něco vzpomínám s jistou hrdostí, tak na tohle období - bylo nás totiž mezi novináři jen pár, kteří jsme bojovali proti hrozbě, jež se v únoru 1948 bohužel vyplnila," poznamenává dnes.
Komunisty ovládaná Státní bezpečnost jej systematicky "rozpracovávala". Už 23. února 1948 měl být zatčen. Přijeli si pro něj, ale pobýval na reportážní cestě v Německu. Vycestoval tam bez problémů, neboť neodevzdal diplomatický pas, který vlastnil jako někdejší ministerský úředník.
Jeho manželku Ivanu si vzali jako rukojmí. Tigrid to riskl: rozhodl se informovat západní veřejnost, co se v jeho vlasti děje. Komunisté na něj podali trestní oznámení pro podvracení republiky. Tím sami stvrdili, že se domů nevrátí. Manželku v září 1948 propustili. Britská ambasáda jí pomohla překročit železnou oponu.
Pověsti a realita
Pavel Tigrid celá desetiletí působil na lidi v komunistickém Československu jako mocná instituce - pro jedny nepřítel všemožně napojený na špionážní centrály, ačkoli nikdy nebyl zuřivým, nýbrž "pouze" zásadovým antikomunistou. Druzí v něm spatřovali téměř spásonosný hlas, který zkrátka ví, jak se věci budou vyvíjet.
Tato dráždivá pověst se tržně ventilovala ihned po listopadu 1989: v devadesátém roce promptně vyšly tři Tigridovy knihy: Dnešek je váš, zítřek je náš, Politická emigrace v atomovém věku a Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, přičemž poslední dvě se dočkaly nákladu sto tisíc výtisků.
Poúnorová Tigridova realita však byla střízlivější, než se tu zdálo. Sestavil a řídil československou redakci v evropské pobočce Radio Free Europe. Začala vysílat 1. května 1951. Tigrid žádal větší nezávislost na newyorské redakci RFE a následující rok odešel. Odjel do USA, studoval politické vědy na Columbijské univerzitě, psal komentáře pro Hlas Ameriky, opět zakoušel číšnický chlebíček.
Svědectví
Nedostávalo se mu intelektuálního naplnění. Rozhodl se to změnit: 28. října 1956 vydal první číslo čtvrtletníku Svědectví. Díky nabídce Sama Walkera, bývalého viceprezidenta RFE, získal místo evropského zástupce jeho firmy - v roce 1960 se Tigridovi přestěhovali z USA do Paříže.
Manželé drželi Svědectví za podmínek neskonale skromnějších, než v kterých fungovala slavná polská exilová revue Kultura, která Tigridovi sloužila jako obsahový i redakční vzor; Svědectví například nikdy nemělo placeného redaktora. Tigridova revue dosahovala až dvacetitisícového nákladu, z něhož se většina pašovala do Československa.
Vydávání Svědectví bylo po převratu přeneseno do Prahy, ale Tigrid v jedenadevadesátém roce, tehdy jako člen prezidia poradců prezidenta Václava Havla, přenechal sestavování časopisu jiným. Vyšla ještě dvě Svědectví: poslední, s pořadovým číslem 93, si na podzim 1992 zvolilo téma Nacionalismus - novodobá droga.
Vzadu na obálce stálo věcné redakční sdělení. "Všechno má svůj čas - i tato revue. Přijdou jiné, jinak pojaté, jinak zacílené," stojí v něm mimo jiné. To je Tigridova dikce. "Absolutně ne," říká dnes, když padne dotaz, zda se mu po Svědectví nestýská. "Chraň bůh!" odpovídá tento nositel francouzského Řádu Čestné legie či Řádu T. G. Masaryka na otázku, zda nepíše, či nenapíše paměti.
Porůznu roztroušené vzpomínky a historky naznačují, že by věru bylo na co vzpomínat. Ale k Pavlu Tigridovi patří zdrženlivost při odhalování soukromí či zákulisí. Je na příštích generacích, aby připravily jeho spisy a monografie, jež o něm podají důkladnou a plastickou zprávu.
Síly jej pozvolna opouštějí. Ví to. "Dá-li Bůh, objevím se Praze zase v červnu," říkal unaveně minulý týden, než s manželkou odjeli do vesnice Hericy u Paříže, kde mají domek.
|
PAVEL TIGRID • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
