Loewy někdy tyto nástrahy života jakoby ignoroval, a možná i proto se stal jednou z významných postav české emigrace. V letech 1978 až 1989 v Německu vydával a řídil exilové Právo lidu, v němž otiskl příspěvky šesti set českých autorů.
Mezi jinými například Josefa Škvoreckého, Karla Kyncla, Václava Havla, Jiřího Grušu či Václava Černého. Také za tuto práci ho loni v říjnu prezident Václav Havel na Pražském hradě vyznamenal Medailí za zásluhy o Českou republiku.
Kdysi v jedné své studii Jiří Loewy napsal: "Bohužel ale některé příběhy postrádají happy end." Jeho vítězství nad osudem však občas byla happy endem jako z filmového plátna.
Nikdo z těch spratků se mi nikdy neomluvil
"Bylo to smutné dětství." Tak komentuje Jiří Loewy válečná léta. V roce 1938 musela jeho rodina utéct z Chřibské na Děčínsku do Prahy. Od září 1940 mu pak bylo dokonce zakázáno chodit do školy. Důvody? Po otci měl židovský původ. "Že nemusím do školy, jsem nejprve vnímal jako dar. Až za pár dní mi došlo, co se vlastně stalo. Měl jsem však úžasného tatínka. Otevřel mi u knihkupce účet a já se stal náruživým čtenářem."
Největší šok prožil z reakcí svých "árijských" spolužáků. "Potkávali jsem se pořád, ale ze dne na den mě přestali vidět. Úplně nejhorší je, že se mezi nimi nenašla žádná výjimka. Dokonce ani po válce se mi nikdo neomluvil." Řada příbuzných Jiřího Loewyho přitom v době okupace zahynula v koncentračních táborech, také jeho babička a dvě šestnáctileté sestřenice. Otec mu zemřel roku 1943 v Praze.
"Když jsem v roce 1945 pracoval v Sudetech na brigádě, zase jsem potkával ty německé spratky, kteří mě honili před lety po ulici. Opět žádná výjimka: ani jeden z nich neřekl, že je mu to líto, že byl tenkrát blbý nebo zfanatizovaný z domova. Nic."
Měl všechny důvody k nenávisti. Když však viděl 9. května v Praze na kandelábrech upálené Němce, když viděl, že jsou tlučeny německé ženy i děti, necítil zadostiučinění, ale stud. "Myslel jsem si, že s pádem nacismu to zmizí ze světa. Možná se to ještě dalo omluvit vzplanutím vášní, jenže pak jsem viděl na vlastní oči v pohraničí divoké odsuny Němců. Ty takzvané divoké odsuny ovšem nebyly nic spontánního, tam to dělala organizovaně armáda. Vrchní velitel nad tím vším byl Ludvík Svoboda jako ministr obrany."
Sociálním demokratem už od kolébky
Už dědeček a tatínek Jiřího Loewyho byli sociální demokraté. Není se proto co divit, že jako šestnáctiletý i on vstoupil v roce 1946 do této strany. Jak se později ukázalo, nebyla pro něj sociální demokracie jenom celoživotním osudem, ale stala se mu i osudná.
V létě 1947 nastoupil jako elév do libereckého sociálnědemokratického deníku Stráž severu. Po únorovém komunistickém puči 1948 byl vykázán z redakce i z Liberce. Jenže Loewy se s pohlcením sociální demokracie komunisty nesmířil a zapojil se do ilegální činnosti. Mimo jiné vydával a roznášel protirežimní letáky. V listopadu 1948 byl zatčen a odsouzen na šest let do vězení za "pobuřování" a "sdružování proti státu". Bylo mu pouhých osmnáct let.
"Únor 1948 byl klíčovým bodem mého života," komentuje dnes tehdejší situaci. Prošel věznicemi v České Lípě, pražskou Čtyřkou, Pankrácí, Bory a Mírovem a přes tři roky byl vězněm v různých táborech jáchymovských dolů. Vkvětnu 1953 dostal amnestii jako nevyléčitelně nemocný.
Žil pak dva roky jako invalidní "důchodce", ovšem bez nároku na nemocenskou či důchod. Za své uzdravení vděčí znamenitému chirurgovi Vítkovi z České Kamenice. "Komunisté se také nikdy neomluvili a neomluví se ani za dalších padesát let," říká ke zločinům bývalého režimu.
V letech 1955 až 1959 pak pracoval jako zásobovač v severočeských textilkách a od roku 1960 jako redaktor týdeníku Přást. Ten byl o sedm let později zastaven. Loewy se stal tiskovým mluvčím oborového ředitelství v Hradci Králové.
Odchodu z vlasti jsem nikdy nelitoval
Další životní zlom Jiřího Loewyho přišel po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. O rok později se s manželkou a dvěma malými dětmi (Daně bylo devět a Jiřímu čtyři) rozhodl emigrovat do Rakouska. Teď žije už třiatřicet let v německém Wuppertalu.
"Nikdy jsem nelitoval, že jsem emigroval. Jenom jsem se bál, aby mi to někdy nevyčetly děti. Ty mi ale naopak mnohokrát děkovaly, že jsem byl tak rozhodný. Už můj otec chtěl emigrovat v roce 1938. Dokonce mě brával na pražské ruzyňské letiště, abych viděl start letadla a zvykl si na myšlenku, že také poletíme. Ale příliš dlouho si to rozmýšlel. Hitler byl rychlejší."
Nevadí mu, že nakonec našel nový domov právě v té zemi, jež měla na svědomí životy mnoha jeho blízkých? "Ne, vstřícnost většiny Němců byla úžasná. Mí spolupracovníci dobře věděli, co jsem za války prožil. Mnozí to brali s pocitem studu, jiní se tomu důsledně vyhýbali. Německo se hodně změnilo."
Celých osmnáct let pak pracoval pro nizozemský koncern Akzo, z toho sedm let v Arnhemu. Naučil se například velmi dobře holandsky. "Učil jsem se v klášteře u belgických hranic. Je to nejlepší jazykový institut v zemi. Jeden učitel na jednoho žáka, tam absolutně nelze vypnout. Za týden jsem četl noviny a za tři týdny vás vypustí a můžete mluvit. Je to báječná metoda. Zajímaly mě například dějiny druhé světové války, a tak jsem dostal za jednoho z učitelů vysloužilého holandského generála."
Budeme pokračovat
V exilu začal intenzivně pracovat pro svou starou lásku - sociální demokracii. Celých dvacet let (1975 až 1995) byl členem předsednictva exilové ČSSD a nakonec i jejím ústředním tajemníkem. "Vůči domácí straně jsme byli tři roky v ostré opozici. Teprve Miloš Zeman nabídl smír mezi exilovou ČSSD a stranou Lidového domu," vzpomíná Jiří Loewy.
Druhá životní láska, jíž se s nedobrovolnými přestávkami věnuje od roku 1947 dodnes, je žurnalistika. V Německu za pomoci manželky sám redigoval dlouhé roky Právo lidu. A před sedmi lety se rozhodl rezignovat na všechny funkce a věnuje se pouze psaní.
"Jestli jsem ještě dnes sociální demokrat? Já jím budu do konce života a k tomu ani nepotřebuju nějaký členský průkaz," říká Loewy. Postup současné ČSSD při volbách nového českého prezidenta však považuje za skandální.
Jiří Loewy není typický hrdina. I když si v životě mnohokrát počínal statečně. Je mu však zcela jasné, co chce dělat dál. Když letos 6. února přebíral novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, citoval slova tohoto svého oblíbence: "Budeme pokračovat."
Kromě jiného také v tom, že chodí třikrát týdně plavat, jednou týdně doma vaří, hodně čte, brouzdá po internetu, ale především píše. Před pěti lety prodělal dvě těžké operace. Po nich si "uložil pracovní terapii" - napsal od té doby přes 500 glos, komentářů a fejetonů, z toho většinu do Lidových novin. "Kdybych nemohl psát, tak bych byl nešťastný a třeba bych už nebyl na světě. Udržuje mě to v chodu."
|
JIŘÍ LOEWY • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíce povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
