Naposledy jsme se viděly na karlovarském filmovém festivalu a vy jste se zrovna chystala do Anglie na promoci vašeho syna Petra. Jaké to bylo?
No vidíte, a už je to za námi. Vůbec jsem nevěděla, co od toho tehdy čekat, ale bylo to nádherné. Musím přiznat, že jsem byla šťastná a dojatá k slzám, když si Péťa šel pro bakalářský diplom. Jezdíváme za ním celkem často, tentokrát jsme ale v Anglii strávili jen čtyři dny, dva v Canterbury a dva v Londýně. Není ale všem dnům konec, našeho syna ještě čeká další rok studií, po kterém z něj bude magistr anglické literatury. Bude se pak v podstatě moci věnovat spoustě profesí, od scenáristiky až třeba po novinařinu, ale samozřejmě, největší devizou pro něj bude dokonalá angličtina.
Jak jste na tom s angličtinou vy?
Ve škole jsem se učila němčinu a ruštinu, angličtinu teď doháním i díky úžasné aplikaci Duolingo a procvičuji se právě díky našim cestám za synem. Když jsme v Londýně, každý večer jsme v divadle na nějakém muzikálu nebo divadelním představení. Viděla jsem tam třeba i anglickou verzi představení s názvem Hra, která se zvrtla, tu hrajeme v české verzi v Divadle Bez zábradlí. S anglickou představitelkou mojí role jsem si v Londýně dokonce podala ruku, a navíc pro mě bylo zajímavé sledovat, jak v určitých místech hry, kterou znám jako své boty, lidé reagují. Je to až s podivem, ale anglické publikum je daleko vřelejší než to naše české. Diváci tam při představení komunikují s herci, napovídají jim, no prostě má to úplně jinou atmosféru než u nás.
Chcete říct, že jste u nás nějakou podobnou interakci s divákem nikdy nezažila?
Asi jen jednou, kdysi jsem při silvestrovském představení seděla na kraji jeviště a moji kolegové mi v příběhu ubližovali natolik, až se ke mně přikradl jeden divák a začal mě hladit po noze a utěšovat, ať si z toho nic nedělám. Přičítala jsem jeho rozpoložení ale spíš té silvestrovské atmosféře a tréninku na novoroční přípitek. (smích)
Co je na tom pravdy, že se zase vracíte ke svému milovanému tanci?
Je to tak a mám z toho obrovskou radost. Budu soutěžit v pátém ročníku projektu Roztančené divadlo, kde spolu po vzoru StarDance soupeří zástupci jednotlivých divadel. Mým partnerem bude tanečník Daniel Jurča a vyvrcholení bude 23. říjnae v Divadle na Vinohradech, což bude shodou okolností přesně deset let od mého soutěžení v televizním StarDance. Mimochodem jsem si slíbila, že až soutěž skončí, budu s Danielem dál trénovat a v tančení se zase zdokonalovat. Ale známe ta předsevzetí, to si povíme za půl roku!
Pravidelný tanec by vás mohl udržovat v dobré kondici, jak jinak ještě tužíte svou fyzičku?
Hodně a rádi jezdíme na kole, poslední dobou jsme si oblíbili rakouské cyklostezky. Hýbat se chci a potřebuji, je to skvělé nejen na psychiku. Jsme dokonce až takoví fanoušci kol, že když jsme v létě byli na pár dní na výletě v Dánsku, neodolali jsme a kola jsme si půjčili i tam.
Co vás na Dánsku lákalo, že jste se tam vypravili?
Chtěli jsme mimo jiné vidět Hamletův hrad a nasát třeba energii nejšťastnějších lidí na světě, kterými prý dle statistik Dánové jsou. A potvrzuji, co jsem měla možnost poznat, Dánové jsou opravdu v pohodě!
Výlet do Dánska s vámi mohli díky několika postům sdílet i vaši fanoušci na sociálních sítích...
Ráda se s fanoušky o své zážitky podělím. Moji sledující jsou fajn, s žádnými ataky ani hejty jsem se v podstatě nikdy nesetkala. Bizarní ale bylo, že i já, totální nekuchařka, jsem v době covidu sdílela své kulinářské pokusy na Instagramu a rozvinula se z toho neuvěřitelná mánie, kdy paní podle mě dokonce vařily a já zase podle nich! Takže, přeci jen k něčemu ten covid dobrý byl. Myslím, že na některé aspekty této doby budeme ještě jednou se sentimentem vzpomínat. Já zatím měla to štěstí, že jsem si nemocí neprošla, i když můj muž covid měl. Když jsem se podivovala, jak to, že jsem se nenakazila, přestože spíme v jedné posteli, odůvodnil mi to slovy: „On přece i covid má svou důstojnost!“ (smích)
Díky vašemu Instagramu navíc víme, že točíte nový televizní projekt.
Kromě Ordinace točím něco nového, ano, ale zatím o tom nemůžu mluvit. Přísně tajné!
Před časem vás televizní diváci mohli vidět v mini sérii Božena. Jak vám bylo v kůži Anny Rottové?
My herci dobovky milujeme. Nádherné kostýmy i skvělý scénář, a navíc Božena Němcová mě provází životem tak trochu už od mých třinácti let. Tehdy jsem si totiž ve filmu Otakara Vávry s názvem Veronika zahrála dceru právě Boženy Němcové.
Už osm let jste designérkou kabelek. Stále vás to baví?
Baví a moc. Zrovna nedávno jsme pro naši stálou klientelu prezentovali zbrusu novou kolekci. Událost se odehrála přímo v místě sídla továrny v Třebechovicích pod Orebem. Za ty roky se navíc majitelé firmy stali našimi blízkými přáteli, takže mi kabelky do života přinesly nejen možnost kreativně se vyjadřovat, ale zároveň i jako bonus skvělé kamarády. Navíc se už párkrát stalo, že při děkovačce v divadle na mě dámy v předních řadách mávaly „mojí“ kabelkou, to mě vždy moc potěší.
Kde všude hledáte inspiraci na nové nápady?
Všude možně. Třeba i ve zmíněné Anglii. Tam jsem se třeba byla podívat i na značku kabelek, které nosila sama královna Alžběta II. Mimochodem, zakladatelé této značky s názvem Launer mají české kořeny. Až budu velká holka, tak si taky jednu takovou koupím. Svět kabelek a všechno kolem nich mě prostě moc baví.
Byla jste se někdy podívat v nějaké výrobně i v zahraničí?
Nebyla, ale slyšela jsem od očitého svědka zajímavost, že si jistý movitý fanoušek značky Louis Vuitton ve výrobně slavných kabelek v Paříži nechal dokonce vyrobit rakev s legendárním LV potiskem. Tohle by nebylo nic pro mě, do mě pak nejspíš rovnou nastřelej madla! (smích)
