Na televizních obrazovkách běží seriál Jedna rodina, kde hrajete i vy. Na co se diváci mohou těšit?
No na moji Isabelle! (smích) Ale vážně, svou postavu zatím prozrazovat nebudu, ať si o ní diváci udělají obrázek sami. Musím ale přiznat, že tohle natáčení mě obrovsky bavilo, nebylo to totiž takové to klasické seriálové jako na běžícím páse. Jedna rodina je něco mezi seriálem a filmem, a taková práce nás herce vždycky potěší.
Kde jinde vás vaši fanoušci mohou vidět?
Třeba v divadelních představeních Rebelky nebo Šest tanečních hodin, se kterými jezdíme po celé republice a nebo taky na mých šansonových koncertech s Triem Štěpána Markoviče.
Texty ke svým šansonům si píšete sama, jak vznikají?
Musím na ně mít čas a správné rozpoložení. Je to pro mě hodně hluboká a niterná záležitost, o které se těžko mluví. Někdy, když píšu večer, nemůžu z toho pak usnout. A to je spánek věc, která je pro mě v životě hodně důležitá. (smích)
Kalendář Proměny Fantazie 24 (červenec) Chantal Poullain – Chráním vaše dětství
Momentálně vzniká i pokračování vaší úspěšné autobiografie Život na laně.
Bude se jmenovat Život na kolotoči. A stejně jako v případě prvního dílu knihu píšeme společně s Míšou Zindelovou. A fotky ke knize jsme s mojí dvorní fotografkou Monikou Navrátilovou jely nafotit dokonce až do Marseille. Moje první kniha měla velký ohlas a smysl, dostávaly se ke mě zprávy, že mé životní zkušenosti a to, jak jsem je řešila, mnoha lidem pomohlo. Byla jsem velmi překvapená, a moc mě to potěšilo. Cítila jsem, že kniha měla smysl a doufám, že Život na kolotoči přinese jeho čtenářům to samé.
O vašich aktivitách se můžeme dozvídat i z vašich sociálních sítí. Jak vnímáte tento fenomén dnešní doby?
Nejsem zrovna velký fanoušek virtuálního světa. Samozřejmě, do určité míry Instagram a Facebook používám, hlavně ke své práci, ale tím to asi hasne. Já se chci s lidmi setkávat naživo, tohle pro mě není. A jak tyhle věci dokážou být v dnešní době nebezpečné hlavně pro mládež, o tom asi ani nemusíme diskutovat. Oddělení dětské psychiatrie by o tom mohla říct svoje.
Mimochodem právě dětské psychiatrie jsou aktuálně velkým tématem vaší nadace Archa Chantal, která minulý rok oslavila třicáté výročí.
Samotnou mě to číslo překvapilo! (smích) Za ty roky jsme pomohli humanizovat nespočet dětských nemocničních oddělení po celé republice, spolupracujeme s výtvarníky i architekty, kteří nám pomáhají vše realizovat do posledního detailu. Pro dětské pacienty je stěžejní, aby se v nemoci nacházeli v příjemném prostředí, které má pak velký vliv na jejich psychiku, která už tak je na těchto odděleních velmi křehká. Nadace momentálně spolupracuje s dětskými psychiatriemi v Brně a ve Vyškově a s dětskou onkologií v Praze.
Výborná mezi tučňáky, Rottrová na motorce. Kalendář Proměny se proměnil |
Narozeniny zároveň slaví legendární kalendář Proměny nadace Archa Chantal, který jste letos představili v úplně novém stylu.
Proměny, jak jsme je znávali posledních patnáct let, končí. Téma už se vyčerpalo a bylo potřeba přijít s něčím novým. Taktovky se chopila fotografka Lenka Hatašová, která vymyslela koncepci fotografických obrazů propojených s tím nejnovějším, co teď hýbe světem, umělou inteligencí. Název kalendáře jsme pozměnili na Proměny Fantazie, protože to, co se na fotografiích odehrává, jsou opravdu neskutečné fantazie.
Kalendář se setkal s mimořádným úspěchem, dokonce jsme museli dělat dotisk, a i ten už je téměř vyprodaný. A potom, už tradičně jsme v rámci slavnostního křtu dražili exkluzivní velkoformátové zvětšeniny jednotlivých listů z kalendáře. Licitace se vyšplhaly až na 800 tisíc korun, z čehož máme obrovskou radost. Už teď se moc těším na kalendář Proměny Fantazie 2025.
Patříte k lidem, kteří si „nehrají jen na vlastním písečku“ a pomáháte i mimo svou nadaci.
Když můžu, proč bych nepomohla. V tomhle pro mě neexistují hranice. Momentálně se třeba chystám zastřešit projekt pro „zapomenuté děti“, který se snaží pomoci lidem ve výkonu trestu i po něm, jejich rodinám i obětem trestné činnosti. Skvělá kapela Napořád vydává klip k písni jejího frontmana Ondry Škocha s názvem Srdce na zdi právě na pomoc „zapomenutým dětem“. Píseň vznikla na základě textů, jež děti napsaly na jednom z Andělských kempů pravidelně pořádaných Mezinárodním vězeňským společenstvím. Málokdo ví, že dětí, které jsou stigmatizovány uvězněním rodiče, je v Česku na 40 tisíc! A přesto, že samy trestný čin nespáchaly, musejí nést trest.
Vy sama svou fantazii vkládáte do vlastního umění, jste nejen herečka, ale i výtvarnice.
Celá moje rodina byli a jsou umělci, výtvarníci. Já sama se do vlastní tvorby nořím, když potřebuji vypnout hlavu. A to se mi daří, když zapojím ruce, maluju, sochám. Musím ale přiznat, že čas musím lovit. (smích) A když se to podaří, někdy svými výtvory obdaruji své blízké.
Vánoce byly nedávno, jak je vlastně slaví vaše česko-francouzská rodina?
Mezi českými a francouzskými tradicemi není zase až tak velký rozdíl. Už jako děti jsme vždy na Štědrý den chodívali na půlnoční mši, což se v Čechách děje také. Před spaním jsme si dali horké kakao a vzrušením nemohli usnout. Peer Noel, neboli Ježíškův pošťák, totiž přiváží dárky v noci, takže my jsme je vždy našli pod stromečkem až druhý den ráno. Odpoledne jsme se pak šli o naše hračky podělit s dětmi z rodin, které neměly takové štěstí jako my. Jejich radost byla pak pro nás největším dárkem. Co tam ale nesmělo nikdy chybět, byl betlém. To je pro mě důležitý element Vánoc dodnes.
V Čechách jsme ale kvůli Vladimírovi respektovali zdejší zvyky, takže dárky hezky o Štědrém dnu a samozřejmě nikdy nechyběl kapr a salát, což já osobně moc nemusím, ale co se dalo dělat. (smích) Dnes už jsem ale na vánoční tabuli zase vrátila své oblíbené mořské plody, a naštěstí je má rád i dospělý Vladimír. Druhý den pak dělám kachnu na medu a třetí den hovězí bourguignon. To už se scházíme celá rodina, což je pro mě absolutně nejdůležitější. Vánoční atmosféru miluji, na výzdobě si dávám hodně záležet, někdy to u mě hraničí až s kýčem.
Jaký druh dárků vás spolehlivě nejvíc potěší?
Miluji, když pro mě někdo vytvoří něco osobního, třeba namaluje obraz nebo napíše dopis. Takové dárky jsou pro mě nejcennější. Ale samozřejmě, když jsem byla malá holka, psaly jsme se sestrami Ježíškovi dopisy a chtěly hlavně hračky. V paměti mi dodnes utkvělo kolo. To byl náš velký sen a jedny Vánoce nám ho Ježíšek opravdu splnil, a rovnou třikrát! Maminka nás ale vedla ke skromnosti, vysvětlovala nám, že během Vánoc musí být obdarována velká spousta dětí, tak musíme dávat pozor, aby se dostalo na všechny.
Dalo by se říct, že skromnost patří k vašim kladným vlastnostem i dnes?
Moc toho k životu nepotřebuji, ale je pravda, že velké nároky kladu na své pohodlí a prostředí, ve kterém žiju. Musím se v něm cítit opravdu dobře, a pro to neváhám obětovat cokoliv. Chci, aby se u mě cítili dobře i moji přátelé a rodina. Moc ráda je zvu a hostím. Velký stůl plný lidí k mému životu vždycky patřil a patřit bude. Navíc jsem trochu klaustrofob, ke spokojenému životu potřebuji prostě prostor. (smích)
Studovala jste církevní školu, vaše babička byla bigotní katolička – čemu dnes věříte vy?
V tomhle mi hodně otevřela oči maminka. Vždy se nám snažila vštípit, že je jedno, čemu, nebo v co člověk v životě věří. Jedno je ale jisté, všichni se pak stejně setkáme na jednom místě bez rozdílu vyznání či rasy. Věřím v reinkarnaci, v to, že duše člověka život neopouští s jeho tělem, a dokonce jsem ve svém životě zažila několik „zázračných“ okamžiků, které tuto mou víru jen posílily. Jeden souvisí s mým synem Vladimírem a druhý s mou sestrou, která před časem podstoupila eutanazii.
Co přesně jste zažila?
Když se sestra rozhodla, že odejde dobrovolně, poslala nás všechny domů. Přijela jsem do svého bytu s tím, že jsem věděla, kdy přesně k eutanazii u ní ve Švýcarsku dojde. Ležela doma u krbu a otevřeného okna. Sestra odešla s úsměvem a v tomto okamžiku oknem vlétl do místnosti motýl a sedl na její čelo. Já v tu chvíli seděla v kuchyni a myslela na sestru s prosbou, ať mi dá vědět, že je vše v pořádku. Ať mi dá znamení. Ať třeba spadne obraz, něco se třeba rozbije, prostě cokoliv. Ten den bylo zataženo, tma a najednou přímo na mou tvář pronikl paprsek slunce na pár vteřin a zase zmizel. Skočila jsem k oknu, ale venku byla jen tma a mraky. Byl to jen okamžik, ale jsem si jistá, že to bylo znamení od mé milované Patricie.
Víte, já se smrti nebojím, protože nevěřím, že by to byl konec. Bojím se ale bolesti a utrpení, proto jsem zastáncem eutanazie. Jsem velkou obdivovatelkou moderní medicíny, fascinuje mě, co všechno je dnes možné v případech prodloužení života, ale někdy je to i za cenu, kterou bych absolvovat nechtěla. Proto by měl každý mít možnost rozhodnout o svém životě sám.
Jaký je váš vlastní recept na šťastný život?
Já mám život ráda a jsem vděčná za to všechno, co jsem měla možnost prožít. Nemám žádné obsese, jestli tamto či ono můžu, či nemůžu. Jsem gurmán a labužník a všechno si náramně užívám. Musíme si vážit všeho, co máme.
2. června 2019 |
