Jste milovnicí mušlí a exotického jídla?
Ježíšmarjá! Hlavně všechno, co je z moře, tak to je moje. Já někdy mám kolikrát až absťák. Musím říct, že jím daleko víc ryb a mušlí než masa.
Dokážete uchvátit svoje návštěvy tím, že jim sama připravíte mušle?
To víte, že jo. To oni mají rádi, přijdou se ke mně najíst hlavně kvůli tomu. (smích)
Naučila jste to třeba syna, nebo to pro něj bylo přirozené?
Syn mě vždycky viděl, jak vařím. On vaří velmi dobře a taky se samozřejmě inspiroval mnou.
Kromě hraní také zpíváte šansony. Kde bychom vás mohli naživo slyšet a vidět?
Mám pořád vystoupení. Nemám diář u sebe, tak vám to přesně nemůžu říct, ale cestuji po celé republice. Všude možně. Šansony mně úplně učarovaly, protože na to lidi strašně dobře reagují. Jsem v kontaktu s publikem, to není jenom, že zpívám, ale mluvím, proč jsem zrovna ten šanson napsala. Nebo proč jej zpívám, s čím se pojí v mém životě a s jakými příběhy.
Nekompromisně za sebou máme léto. Kde ho nejraději trávíte? V Čechách, nebo ve Francii?
(smích) Francie je moje země samozřejmě, ale teď se tomu trošku vyhýbám v létě, protože tam je strašně moc turistů. Hlavně cestování letadlem v létě odmítám, protože to je samý problém a trošku mám pocit, že někdy při tom cestování letadlem se cítím jako dobytek a ne už jako člověk. Tím pádem se asi víc zaměřuji na jaro anebo na podzim ve Francii.
Jak jsou na tom Češi oproti Francouzům s parfémy a s hygienou?
O la la! Tak to já vám nemůžu říct. Samozřejmě Francouzi, my jsme specialisté na parfémy, to jo. Ale hygienu? Jak to mám říct. Nevím. Myslím, že je strašně důležitá, nejenom pro ostatní, ale i pro sebe samé. Co ale teď konkrétně tou hygienou myslíte… (smích)
Mám na mysli, jestli nesmrdí v autobusu?
A! Tak to je další věc. Ale to není jenom v Čechách. Je pravda, že když někdy přijedete do nějakých prostor, tak je to opravdu trápení, co se toho týče. Ten člověk si to musí uvědomit. Když mluvíte s někým, koho znáte dobře, ale on si to neuvědomuje, nevnímá to, tak si myslím, že je třeba to takticky vysvětlit. Že by s tím možná měl trošku něco dělat. Ale víte co. Nechci kritizovat, protože někdy ten člověk sám neví. A je to taky o výchově. Když to děti od mala nenaučíte, dát si deodorant a vonět a tak dál, tak se na to někdy zapomíná.
Chantal Poullain jako první československá automobilová závodnice Eliška Junková-Khásová v kalendáři Proměny 2011
My jsme tady v outletovém a zábavním centru v blízkosti pražského letiště obklopeni nádhernými vozy. Jaká jste podle sebe řidička?
Jako řidička jsem závodila léta letoucí. Jsem i milovník veteránů, protože ta stará auta měla charakter, eleganci, ale opravdu nádhernou. V dnešní době? Všechna auta jsou stejná, už nemají podle mého názoru šarm. To se jen tak komerčně dělá, je to trošku bez charakteru.
A co sama máte v garáži?
Úplně normální auta. Bohužel. (smích) Mám ale lexus, protože potřebuju na svoji práci větší auto. Ale taková auta jako tady, nebo starý jaguar? To je sen. Ale to jenom na tu radost. Pracovně furt něco transportuju a kvůli profesi muzikanta mám potřebu mít větší auto.
Jak snáší takové dítě slunce jako vy podzim a zimu?
Podívejte se, moc velký milovník podzimu nejsem. Sice jsou krásné barvy, ale všechno začíná umírat a pro mě je to trošku… Není to moje parketa. V zimě, když je sníh, dobře. Chvilku, ne moc dlouho. Pak ale potřebuju jaro. To miluju, protože všechno začíná existovat, zase růst a oživuje se. Tak to jsem já. Ale miluju i léto, samozřejmě.
23. srpna 2022 |
